Jak začít psát fantastiku – díl druhý
Při tvorbě fantastického příběhu jsou důležité v zásadě tři prvky:
1) Svět, ve kterém se příběh odehrává;
2) Hrdinové a další (vedlejší) postavy;
3) Dějotvorné rekvizity.
Dějotvornými rekvizitami je v zásadě cokoli, u čeho autor nepředpokládá vlastní vůli, natož pak záměrné konání. Zpravidla se jedná a všemožné stroje, přístroje a nástroje, a to včetně rozličných magických artefaktů. Kdesi „na pomezí“ jsou pak zvířata, která někdy mohou být pouhou dějotvornou rekvizitou, zatímco jindy čímsi daleko více.
Samozřejmě zvláště ve fantastice či příbězích s aspoň malými fantastickými prvky se může stát, že z původně dějotvorné rekvizity se stane hrdina (či obráceně), a zvláště v případě zvířat nebo různých magických předmětů si čtenář často dlouhou dobu není zcela jistý, zda se jedná o pouhou „věc“ či samostatně jednající bytost.
Vzhledem k tomu, že dějotvorným rekvizitám mám v úmyslu věnovat samostatný článek, tak se prozatím spokojme s tou definicí, že dějotvornými rekvizitami je zkrátka vše, co hrdinové (a pochopitelně i záporáci) příběhu nějak používají k dosažení svých cílů, případně jim to naopak situaci nějak komplikuje, ovšem nikoli proto, že by to mělo nějakou svou vlastní vůli, ale pouze to nefunguje tak, jak by mělo (každý majitel počítače, televizoru či automobilu zajisté chápe, o čem mluvím).
Hrdiny příběhu v zásadě mohou být pouze entity, které jsou schopné se nějak samostatně rozhodovat a jednat, zpravidla si i uvědomovat samy sebe. Lze je dále rozdělovat na inteligentní a semi-inteligentní. Ty první jsou entity uvědomující si plně samy sebe a mající nějaké své touhy a cíle, které se snaží svým jednáním (či nejednáním) realizovat a naplňovat. Mimo žánr SF (tedy spekulativní literaturu) jsou těmito inteligentními hrdiny zpravidla výhradně lidé, ačkoli občas se objeví i případ, kdy je za vypravěče či komentátora příběhu zvoleno zvíře, nejčastěji nějaké nám důvěrně známé jako pes či kočka, kterému jsou ovšem autorem dodány jisté „lidské vlastnosti“, zejména schopnost myšlení na stejné úrovni, jako máme my sami (příkladem může být třeba vtipná knížka Z pohledu jezevčíka).
Semi-inteligentní jsou pak hrdinové, kteří to, co běžně rozumíme pod „sebeuvědoměním“, „myšlením“, „svobodnou vůlí“ atd. mají v míře menší než my, ale přiznáváme jim, že nejednají pouze pod vlivem svých instinktů – opět v nespekulativních žánrech se občas objevují knihy se zvířaty coby hlavními hrdiny, aniž by však tato zvířata byla přehnaně polidšťována – asi mnohý z nás si vzpomene třeba na Příběhy lvice Elsy či Štěně Solo.
Ve sci-fi, fantasy a hororu se pak samozřejmě vyskytuje daleko širší, de facto až neuvěřitelně pestrá „plejáda“ různých možných inteligentních a semi-inteligentních hrdinů, než s jakou se setkáváme v jiných literárních žánrech.
Jak již bylo uvedeno v článku Jak začít psát fantastiku, tvořit úplně nové světy i ne-lidské hrdiny není vůbec nic jednoduchého, naopak je to poměrně značná, dosti náročná (a občas i nevděčná) práce. Není tudíž nic divného na tom, že zcela nové světy i maximálně „divné“ a ne-lidské postavy coby své hlavní nebo vedlejší hrdiny vymýšlí pouze menšina tvůrců fantastické literatury, a mnozí z nich i tak jenom někdy.
Naopak existuje poměrně velké množství spisovatelů, kteří své příběhy zasazují výhradně do našeho světa a/nebo za jeho protagonisty mají pouze lidi, případně takových, kteří si odněkud „vypůjčí“ jak samotný svět, tak i část postav, a to třeba i včetně hlavního hrdiny, případně mají za hrdinu či antihrdinu svého díla sice nějakou ne-lidskou bytost, ale její vzhled, psychologii i další charakteristiky zcela přejmou od někoho, kdo tuto „rasu“ vymyslel či o ní psal dříve.
Většina autorů spekulativní literatury pak dělá „něco mezi tím“, tedy občas použije nějaký již existující svět (nejčastěji ten náš – a to včetně jeho minulosti a možné blízké budoucnosti), a nebo si za hrdiny svého příběhu zvolí osoby zcela nebo zčásti reálné (např. historické osobnosti) či někým jiným vymyšlené postavy, ovšem – aby to byla fantastika – v tomto „jinak reálném“ světě musí být stejně „něco jinak“.
Jaké možné kombinace při tvorbě světa a postav se tedy pro autora fantastiky v zásadě nabízejí?
1) Použít náš současný svět a jako veškeré hlavní i vedlejší postavy mít pouze lidi;
2) Použít sice náš současný svět, ale jako některou postavu či dokonce více postav mít ne-člověka;
3) Použít náš svět v minulosti a jako veškeré hlavní i vedlejší postavy mít pouze lidi;
4) Použít náš svět v minulosti, ale jako některou postavu či dokonce více postav mít ne-člověka;
5) Vymyslet si vlastní svět, ale jako veškeré hlavní i vedlejší postavy mít pouze lidi;
6) Vymyslet si vlastní svět a ten pak zalidnit větším či menším množstvím „ne až tak zcela lidí“;
7) Použít svět i část (či dokonce naprostou většinu) hlavních a vedlejších postav vymyšlených někým jiným.
Variantou číslo sedm je fan-fiction, které už se jeden z předchozích článků („Pár slov“ o fanfikci) věnoval dosti podrobně, takže prozatím není nutné k již napsanému dodávat nic dalšího, stejně tak již bylo poměrně dost řečeno o četných úskalích, která čekají na tvůrce toužící vymýšlet si zcela vlastní světy (především článek Jak začít psát fantastiku), takže si v příštích dílech tohoto „seriálu o psaní“ raději rozebereme do větších podrobností ty první čtyři možnosti.
I ony často nemusejí být tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo – a naopak mohou nabízet možnosti, které často člověka hned nenapadnou.
Nejnovější komentáře