Když ani smrtí boj neskončí

Star Wars: Alec Guinness jako Obi-Wan Kenobi

Byl po kotníky zabořený ve žhavém popelu. Ze všeho kolem sálal ohromný žár a ve vzduchu se vznášel pach roztaveného kovu. Dusivý dým zakrýval oblohu a téměř znemožňoval dýchání. Tmu jako uprostřed nejhlubší noci ozařovaly jen ohně. Byl si jist, že to tady zná, ale nebyl schopen si vzpomenout. V hlavě měl úplně prázdno. Zmateně se rozhlížel kolem. Věděl, že je zde z nějakého konkrétního důvodu, ale stále nechápal z jakého. Něco mu říkalo, aby se podíval přímo před sebe.

Hořící torzo k němu natahovalo ruce, ze kterých šlehaly plameny. Stál kousek od něj a cítil, že ty plameny mu takřka olizují tvář. Puch škvířícího se masa byl nesnesitelný. Musel se maximálně ovládat, aby neomdlel. Přesto ho cosi nutilo, aby se neodvrátil a díval se dál. V obličeji spečeném skoro k nepoznání na okamžik zahlédl cosi, co vypadalo jako prosba. Prosba o slitování, o ránu z milosti…

Stál bez pohnutí. Váhal. Přemýšlel, jestli to má udělat. Mé přesvědčení mi přece nedovoluje zabíjet bezbranné. Ale když je ta bytost stejně nezvratně odsouzena k smrti a tolik trpí? Její bolest ostře vnímal. Zaplavovala ho jako vlny. Po nekonečných vteřinách váhání se rozhodl. Udělal krok dopředu, natáhl k ní ruce, zavřel oči a maximálně se soustředil. To, co kdysi bývalo člověkem, pozvolna mizelo v řece lávy…

***

Obi-Wan Kenobi se probudil se zoufalým výkřikem. Mával kolem sebe zmateně rukama a cosi nesrozumitelného řval. Nějakou chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je. Že Mustafar byl jen sen a že je ve svém novém domově v Jundlandských pustinách na Tatooine. Snažil se uklidnit, pokoušel se celou svou myslí ponořit do hlubin Síly. Ale nešlo to. Stále se třásl po celém těle, které měl pokryté statisíci kapičkami úplně ledového potu.

Jediové nemají noční můry, trpce se usmál. Tuhle prastarou moudrost jej kdysi učil jeho mistr Qui-Gon Jinn. Totéž pak předával on sám svému učedníkovi… Anakinovi, zabolelo ho. Kde, kde jsem jen udělal chybu? Ptal se snad po tisící sám sebe. Tu první chybu, která stála u zrodu celé této tragédie. Vší té hrůzy, která se nikdy neměla stát.

V jeho hlavě se jak v nějakém pekelném kaleidoskopu začaly míhat útržky scén plných bolesti a umírání. Dětské mrtvolky v Chrámu… namodrale blikající záznam bezpečnostní kamery, na kterých byla zachycena jejich smrt… A jejich vrah, bodlo ho znovu u srdce. Ale kaleidoskop pokračoval neúprosně dál: Marné čekání na signál od nějakého přeživšího mistra Jedi… poslední vydechnutí Padmé, jejíž ledovou ruku svíral do posledního okamžiku… a nakonec opět bolestí zkřivená tvář jeho učedníka uprostřed plamenů.

Sevřel hlavu v dlaních. Proč nemůžu pořád zapomenout? A hlavně… proč mě i po tolika letech stále trápí ten sen? Anakine! Málem vykřikl. Při vší Síle vesmíru, nemuč mě už! Noc co noc cítím tvou bolest do morku kostí. Noc co noc už skoro… zamyslel se. Skoro pět let. Tak už mi odpusť! Ano, vím, dnes už to dobře vím, že jsem tě neměl nechat trpět v ohni. Že jsem se neměl jen tak otočit a odejít. Anakine, mluvil v duchu dál ke svému mrtvému učedníkovi, pochop mě. Pochop, že i já jsem jen člověk, a tak jsem to nedokázal udělat. Nemohl jsem. Já… v očích se mu zaleskly slzy. Já… tě měl rád! I přes to, co jsi udělal, jsem tě měl pořád někde v koutku duše rád.

Ano, povzdechl si, jako mistr Jedi jsem samozřejmě měl své povinnosti a ty jsem musel splnit. Nemohl jsem jinak, musel jsem tě zastavit, musel jsem tě zničit… ale… ale když jsem tě porazil, nedokázal jsem se k tobě chovat jak ke zdechajícímu zvířeti. To jsi po mně přece nemohl chtít. Pohlédl kamsi vzhůru. Nikdo to po mně nemohl chtít! Mluvil teď už nejspíš k někomu jinému. Snad ke vzdálenému mistru Yodovi, snad k samotné Síle vesmíru, snad ke svému svědomí.

Po chvíli byl už o něco klidnější, ale na spánek vážně neměl ani pomyšlení. Ovšem meditovat také nebyl pořád schopen. Tak co teď? Vyhlédl ven. Světlá záře těsně nad východním obzorem dávala tušit, že za několik minut vyjde první ze sluncí. Stejně jsem měl v úmyslu zajet do Mos Eisly na nákupy, uvědomil si. Když vyrazím hned, nebudu aspoň putovat v tom nejhorším vedru.

***

Východ slunce v poušti je velmi rychlý. Noc se změní v den málem mrknutím oka. To platí na všech planetách a na těch, které ozařuje více než jedno slunce, dvojnásob. Neuplynula snad ani čtvrthodina a matné světlo svítání se proměnilo v jasný den. Stíny zmizely a od obzoru k obzoru se blankytně modré nebe klenulo nad pískem a skalnatými kopci.

Vzduch byl však stále chladný, takže se Obi-Wanovi šlo velmi pohodlně. Do Mos Eisly to byl sice pořádný kus cesty, ale byl si jistý, že když půjde stejně svižně jako dosud, dorazí tam dávno před tím, než polední žár nesnesitelně rozžhaví písek. A nebylo důvodu, proč by neměl jít stejnou rychlostí. Cestu znal za ta léta tak dokonale, že by mohl kráčet málem se zavázanýma očima.

A co by jej jinak mohlo zdržet? Jeho jedijské instinkty ho před každým nebezpečím dokázaly předem varovat. A pokud jde o samotnou zdejší drsnou přírodu, která byla snad protivníkem nejvážnějším? I kdyby neměl svůj dlouholetý výcvik, pochopitelně i on za tu dobu, co zde žil, byl jako každý jiný místní usedlík schopen počasí předpovědět na několik dní dopředu. Byl si jist, že písečná bouře, jej zastihnout nemůže. V tomto ročním období jsou ostatně i tak velmi výjimečné, uvědomil si.

Netížilo jen žádné zavazadlo. Nenesl s sebou prakticky nic, ani zbraň ne. Na co taky? Tuscenové jsou lekaví a není žádným uměním je vyplašit, zvláště když člověk ví, jak na to, s uspokojením si pomyslel Obi-Wan.

Škoda, napadlo jej pojednou, že tohle nevěděla ubohá Shmi. Kdyby to znala… zase jej zabolela vzpomínka, všechno mohlo být jiné. Kdyby byla jeho matka naživu, Anakin by se nikdy neobrátil k Temné straně. Ano, byla to právě smrt jeho matky, blesklo mu hlavou, která započala ten jeho strašlivý přerod. Tady jsem tragicky selhal… my všichni Jediové jsme selhali…

Znovu jej ovládly bolestné vzpomínky. Snažil se je setřást, ale moc se mu to nedařilo. Mohl pohlédnout kamkoli, a dřív nebo později mu vytanulo na mysli, že podobnou scenérii viděl ve svém životě poprvé tehdy, když nouzově přistáli na planetě Tatooine, odkud si s sebou odvezli malého chlapce, který se v několika týdnech stal jeho učedníkem.

Ať chtěl nebo ne, vše mu tady Anakina připomínalo. To modré nebe se dvěma slunci, ostře žlutý jak pudr hebký pouštní písek, hnědavá skaliska… a samozřejmě obydlí zdejších osadníků. Mistr Yoda možná ani netuší, že mě poslal do samotného pekla…

***

Nejspíš by se v baru stavil tak jako tak. Dělal to téměř pokaždé, když zašel do města. Nikde jinde se nedozvěděl tolik novinek a informace se vždycky hodí. A v barech tak významného kosmického přístavu se dalo získat i hodně zpráv přímo z metropole, které se hodí dvojnásob. Ovšem kromě toho Obi-Wan dospěl k názoru, že sklenička něčeho ostřejšího mu udělá jen dobře. Nechápal, čím to bylo, ale oproti jiným dnům se právě dnes nedokázal téměř ani na chvíli zbavit myšlenek, které se znovu a znovu vracely k jeho nočním můrám. Neměl tudíž náladu na to, aby se setkal s některým z těch farmářů, se kterými se trochu znal. Klábosení o úrodě, o nájezdech Tuscenů, o drahotě, daních a podobných věcech, které znal téměř zpaměti, byly to poslední, co chtěl dnešního odpoledne poslouchat. Potřeboval být sám.

Zamířil proto do podniku, který měl takovou pověst, že se mu spořádaní osadníci raději vyhýbali. Usazený v koutě rohového boxu pomalu upíjel svůj drink, ale nezapomínal bedlivě sledovat okolí. Proto mu ta podivná dvojice padla do oka, sotva vešla dovnitř. Na první pohled se ničím nelišili od obvyklé společnosti, ale jeho trénovaný zrak dobře rozpoznal, že podle chůze, držení těla i gest je ten vyšší z nich zcela nepochybně člověk zvyklý pohybovat se v té nejlepší společnosti. I jeho oblečení se sice na první pohled nelišilo od oděvů ostatních hostů v baru, jenže on žil na Coruscantu příliš dlouho na to, aby dokázal na dálku poznat vysoce kvalitní látku i ušití jedním z nejlepších salónů metropole.

To, co má na sobě, vypadá spíš jako kostým pro velice výpravné divadelní představení o životě farmářů nebo maska na karneval, na kterém se boháč z rozmaru chce vydávat za chudáka, napadlo jej, sotva se na ty dva pozorněji zadíval. Zato ten menší, přejel jej pohledem, je podle všeho nějaký obyčejný pašerák či pirát, to je jasné. Ovšem ten vysoký je mi nějak povědomý, kde jsem ho jenom… promnul si čelo. Proto byl nesmírně zvědavý na jejich rozhovor. Napjal uši, co se dalo, a nemusel ani příliš dlouho čekat.

„Tak jsem se rozhodl…“ začal muž, který Obi-Wana tak zaujal, jakmile byla obsluha od jejich stolu pryč. „Že tvou nabídku přijmu. V hlavním městě už to nestojí za nic.“

„Ale, ale?! To se mi ani nechce věřit, že by ty tvý kšeftíčky se senátory byly ztrátový,“ kousavě na to povídal ten druhý.

Kšeftíčky se senátory? Pomyslel si Obi-Wan a soustředěně si je měřil pohledem. Jistě, už to mám! Skoro se ťukl do čela. Ten, co sedí kousek ode mě, přece není nikdo jiný, než známý profesionální lobbista Garis Terial. Učiněný čaroděj, který téměř vždy procpal do zákonů ustanovení v zájmu jakékoli obchodní či průmyslové skupiny. Ovšem, vzpomněl si ještě, jeho honoráře za tyto služby byly údajně též zázračné, přímo královské…

„Věř mi to nebo ne…“ přerušil tok Obiho myšlenek Terialův šepot, „…ale za chvíli bych byl málem na mizině. Časy jsou mizerné. Senát má moci pořád míň a k dovršení všeho císař… kéž by ho sám Sarlacc pohltil,“ vztekle si odplivl, „strká nos úplně do všeho. Přišel jsem takhle o několik stoprocentně jistých zakázek.“

„Pěkně kecáš!“ zhodnotil vše, co právě řekl, jeho společník. „Fajn, nejdou ti kšefty, jak bys chtěl, to je možný. Něco jsi asi zvoral, to je taky možný, ale nežvaň mi tu nezmysle. Vládce galaxie že se stará vo to, co je v zájmu jaký lobby?! Tak todle je snad ta nejpitomější vejmluva, co jsem kdy slyšel. Ani král blbýho města nemá na podobný pitomostě čas.“

„Císař není král nějakého pitomého města, víš?“ zasyčel Garis. „Kdybys žil posledních pár let v metropoli, tak bys tohle věděl a netvrdil tu hlouposti. Co si neohlídá přímo on sám, to hlídají jeho lidi. A věř mi, že od některých z nich je lépe se držet co nejdál. Jde z nich hrůza,“ dodal a v jeho slovech byl slyšet strach.

„Cože? Slavného Garise Teriala že dokáže někdo vyděsit?“ divil se jeho společník a z jeho hlasu pořád čišela ironie. „To bych teda docela rád viděl toho, kdo to umí.“

„Kdybys ho viděl, tak by tě ten humor přešel.“

„Koho kdybych viděl?“

„Císařovu pravou ruku. Hotová zhmotnělá noční můra. Vypadá, jako kdyby přišla ze samotných pekel. Je to snad napůl živá bytost a napůl stroj, nikdo to ale nemůže říct s jistotou. Pouze císař. A jen on a snad ještě bozi vědí, kde se ta stvůra vlastně vzala a co je zač. My ostatní obyčejní smrtelníci víme jen to, že kdo se jí znelíbí, nemá dlouhý život. Celý Coruscant se před ní třese už teď a věř mi, že zbytek galaxie to čeká velmi brzy. Já se tomu hodlám uklidit z cesty co nejdál, a tobě jako příteli radím, abys udělal totéž. Kdykoli uslyšíš jeho jméno, tak raději uteč. Dobře si je zapamatuj – zní,Darth Vader´.“

Darth Vader! Obi-Wan měl pocit, jako by jím projel lightsabre. Kdyby žil tisíc let, nedokázal by zapomenout na bezpečnostní záznam z Chrámu, který před lety viděl. Ještě víc než samo vraždění dětí mnou přece otřáslo to, když se po vykonaném díle jejich kat ohlásil svému temnému pánovi a hrdě hlásil, že úkol splnil, vzpomněl si na jeden z nejbolestnějších okamžiků svého života. Mistr Yoda měl pravdu, jen bolest mi to způsobilo, jen bolest, když jsem viděl, že z mého učedníka se stal Sith…

Unaveně sevřel hlavu v dlaních, protože jej znovu ovládly smutné vzpomínky. Tentokráte však ne na dlouho. Ale vše zlé bylo nakonec k něčemu dobré, uvědomil si náhle starou moudrost. Slyšel jsem jejich rozhovor a ani ten nikdy nezapomenu. Mohu odpřisáhnout na svůj život, že Palpatine jej oslovil „lorde Vadere“. Ano, Darth Vader bylo jeho sithské jméno!

A podle toho, co vím o Sithech, zamyslel se na chvíli, mohu s naprostou jistotou říct, že by císař jiné bytosti stejné jméno nikdy nedal. Říká-li své pravé ruce „Darth Vader“, musí to být můj bývalý padawan a nikdo jiný!

Ale přece jsem jej na vlastní oči viděl umírat! Dokonce dodnes každou noc vídám jeho smrt ve snu… Na chvíli znejistěl. Jak je to možné?

Zamyslel se. O Sithech a jejich hnusných temných praktikách toho příliš nevíme, Temná strana všechno skrývá… to má mistr Yoda pravdu… tak třeba… napadlo jej pojednou, třeba císař zná nějaké způsoby, jak zotročit duše mrtvých… možná každý, kdo zemře jako Sith, nemá v hrobě klid a může být nějakými sithskými kouzly povolán zpět na svět… Strašné, ubohý Anakine! Otřásl se děsem.

Nebo možná… ozvala se v jeho nitru slabounká naděje, možná nebyl Anakin ještě mrtvý, když jsem jej na Mustafaru opustil… ano, tak to nejspíš bude, nesplnil jsem svou povinnost ani jako mistr vůči svému žákovi, ani jako rytíř Jedi vůči Řádu, Republice a galaxii… povzdechl si.

Takže přísahám, můj padawane, pevně se rozhodl, že na Mustafaru to pro mě neskončilo. Při památce svého mistra a všech mrtvých členů Řádu ti slibuji, že podruhé už nezaváhám a… znovu se mu před jeho vnitřním zrakem zjevily Anakinovy oči prosící o ránu z milosti, udělám vše pro to, abych ti dopřál věčný klid v Síle.

***

Další fan-fiction, která se možná k dnešnímu dni i docela hodí, přičemž ani tentokrát žádná kvízová otázka nebude – stále ještě se nenašel nikdo, kdo by dokázal správně odpovědět kteroukoli z těch dvou již zadaných.

A abychom učinili zadost všem formalitám:

All publicly recognized characters, settings etc. are the property of their respective owners. No money is being made from this work, no copyright infringement is intended. All the original characters and the plot are the property of the author.