Když je zákaz vycházení…

U všech mrtvejch džedájů, to je zatracená práce, klela Elairn Ventress, sotva otevřela oči. Nezasvěcený pozorovatel by se divil, jaký má k tomu důvod. Bylo už poměrně pozdě, ale ona nevstávala. Ležela v pohodlné posteli v přepychovém apartmánu luxusního hotelu „Zlatá Základna Echo“. Navíc jí tento hotel patřil. A v tom byl právě problém! Svým způsobem si až do tohoto týdne nedovedla vlastně představit, co takové podnikání v některých případech taky obnáší. Dosud jí totiž všechno nesmírně snadno a až zázračně výtečně vycházelo.

***

Faktem však je, že rozhodně ne od narození. Rodiče nikdy nepoznala a vyrůstala střídavě v ústavech a střídavě u různých cizích lidí. Nikde moc dlouho nevydržela, dřív či později ji pěstouni nechtěli, podle všech byla příliš divoká a tvrdohlavá. Na tom bylo něco pravdy, opravdu měla dosti dobrodružné sklony a nerada se podřizovala jakékoli autoritě, takže ačkoli byla přirozeně nesmírně inteligentní, její vzdělání za moc nestálo. Měla tak před sebou perspektivu, že v dospělosti skončí mezi spodinou Coruscantu. V tom nejlepším případě jako zlodějka, pašeračka, možná i nájemná vražedkyně. Rychlost, obratnost a síla patřily též k jejím přednostem.

Pomalu se chystala na kariéru gangsterky, když se jí pár dní před šestnáctými narozeninami život obrátil doslova na ruby. Z ničeho nic se v ústavu, kde momentálně přežívala, zjevila jednotka COMPNOR.

A sakra, to bude kvůli tomu pašovanýmu kesselskýmu koření, hrklo v ní okamžitě. Jenže se mýlila, koření, ani jakékoli jiné její drobné kšeftíčky daleko za hranicí zákona, nikoho nezajímaly ani náhodou. První otázka, kterou jí položili, ji zcela vyvedla z míry. Zdálo se jí, že snad špatně slyší. Tak na ně jen překvapeně zírala a, ač jindy výřečná až běda, nezmohla se na slovo.

Tak jí to zopakovali znovu: „Máte něco slušného na sebe?“

„Ccc…co že?“

„Oblečení. Nějaké společenské.“

„Ja…jaké společenské?“ pořád nechápala.

„Něco, co by se hodilo pro audienci v císařském paláci.“

„V paláci?“ nevěděla, jestli sní nebo bdí.

Pochopitelně žádnou luxusní róbu nevlastnila. Tak ji ta jednotka odvedla s sebou v tom, co měla právě na sobě, a cestou se zastavili v jednom z nejvyhlášenějších módních salónů metropole. Tam ji svěřili do péče majitelky, které cosi pošeptali. Nezaslechla toho moc, jen zmínku, že na penězích vůbec nezáleží. Podle toho to v následujících minutách vypadalo. Nevěděla, jak dlouhou dobu trávila oblékáním a svlékáním, ani kolik roztodivných modelů vyzkoušela. Nakonec však byli její strážci spokojení, Usoudili, že takto oděná se před vládcem galaxie může objevit, aniž by to urazilo jeho cit pro estetiku.

Zbytek dne jí připadal jako neskutečný sen. Dozvěděla se své skutečné jméno, sám císař ocenil zásluhy jejích rodičů o Impérium a předal jí osobně její údajné dědictví. Majetek tak ohromný, že si tolik peněz nedovedla dosud představit ani v nejbujnějších snech. Což nebylo vše, patřily k němu i ohromné pozemky na několika planetách, především na Serennu.

To by mě vážně zajímalo, jestli jsem skutečně Dookuova dcera, říkávala si mnohokrát. Důkazy neměla ani pro ani proti této teorii, a jelikož zdědila většinu držav serennských hrabat, nejspíš bylo pravdou spíš to, že ano. Císař neměl ve zvyku rozhazovat zkonfiskované majetky jen tak. Dal jí také najevo, že je na slavnostech v paláci vždy vítaným hostem.

***

Od oné audience se jí tak dařilo téměř vše, na co sáhla. Nejopatrnější bankéři byli ochotní jí poskytovat úvěry na pouhé čestné slovo, a každé podnikání, do kterého se vrhla, se jí neuvěřitelně dařilo. Jako by měla nějaký šestý smysl, který jí vždy poradil. A byly kolikrát ty nápady hodně netradiční. Její dobrodružná povaha se přece jen nezapřela. Takže když Impérium dobylo Hoth, rozhodla se ze dne na den pro zcela neuvěřitelnou věc. Všichni ji od toho odrazovali, ale ona si nedala říct.

Vzala si do hlavy, že na této planetě vybuduje luxusní letovisko s obrovským areálem mnohakilometrových sjezdovek, běžeckých tratí a jiných atrakcí pro horních deset tisíc galaxie. Jak si zamanula, tak se i stalo.

V den slavnostního otevření celého komplexu se tedy mohla pyšně rozhlížet po svém malém „impériu“ – ohromném komplexu luxusních hotelů a stylových horských chat, desítkách lanovek a vleků a kilometrech sjezdovek a běžeckých stop. Pár starších AT-AT, vyřazených z imperiální armády, nechala přestavět na rolby, a z menších AT-ST se staly sněžné skútry. Naštěstí nebylo potřeba nic přestavovat na sněžné dělo, zasněžování sjezdovek technickým sněhem v tomto klimatu potřeba opravdu nebylo.

Tak dnes mi tedy oficiálně začíná první lyžařská sezóna na Hothu, pomyslela si tehdy spokojeně. Hotelový komplex je už až po střechu narvaný k prasknutí všemi coruscantskými snoby, čeká se pouze na přílet hosta nejvýznamnějšího. Byla to pro ni nesmírná čest, že sám císař Palpatine se rozhodl tuto první sezónu slavnostně otevřít osobně.

***

Jo, to byly časy, ponořila se do vzpomínek:

Právě dostala zprávu, že netrpělivě očekávaný raketoplán přistál. Z terasy hlavního hotelového domu, kde byli shromážděni všichni ke slavnostnímu uvítání svého vládce, měla Elairn krásný výhled na přistávací plochu. Průvod císaře v doprovodu jeho nerozlučných rudých gardistů se pomalu blížil, a ona po hlavním schodišti pospíchala osobně přivítat svého nejvzácnějšího hosta. Všechno se na první pohled zdálo být stejné, jako při jiných císařových návštěvách či inspekcích. Slečna Ventress však měla dobré oči, takže když průvod přišel blíže, všimla si detailů, které rozhodně nebyly jako obvykle.

Gardisté nesli každý kromě force-pike v ruce jedné přes druhé rameno lyže, a i císař sám vypadal poněkud netradičně. Kolem krku měl pletenou červenou šálu, na rukou vlněné palčáky v téže barvě a nahoře na kápi měl připevněné lyžařské brýle. Při chůzi se také opíral nikoli o svou obligátní hůl, ale o hůlky dvě – patřící k běžkám značky Superlaser, které nesl přes rameno gardista po jeho pravé ruce. Elairn Ventress poklekla před vládcem galaxie.

„Vstaň, milá přítelkyně,“ oslovil ji císař Palpatine vlídně a vzápětí se zcela překvapivě zeptal: „Kde tady máte lyžárnu?“

Asi se tvářila poněkud nechápavě, takže císař přidal pár slov na vysvětlenou: „Potřebuji okamžitě převoskovat lyže, protože co si člověk neudělá sám…“ řekl roztrpčeným tónem. „Tady tihle…“ jednou z hůlek mávl směrem ke svému doprovodu, „…jsou v tomto směru totálně neschopní. Jeden by řekl, že snad všichni do posledního vyrůstali na planetách, kde i samo slovo „sníh“ je neznámým pojmem.“

Vrhl po své gardě nespokojený pohled a zavrčel spíše sám pro sebe: „Vypadá to, že bude třeba zásadně rozšířit výcvik na Yinchorru.“

***

Tak tak, první lyžařská sezóna na Hothu byla opravdu úspěšná, a po ní následovaly další a další, neméně vydařené, libovala si v duchu. Na tu neuvěřitelnou novinku, navíc doporučenou samotným císařem, byli všichni tak zvědaví, že se mi hosté jen hrnuli, a během necelého roku každý, kdo v galaxii něco znamenal, musel trávit aspoň část své dovolené právě zde.

Vše se zdálo být naprosto úžasné.

Až do minulého týdne.

Tak mizerné počasí zde ještě nezažila. A že na Hothu zrovna mírné klima nepanuje. Ale co je moc, to je moc. Celé dny se od rána do večera z nebe bez přestání sypal sníh. Do toho vál silný vítr, který chvílemi dosahoval rychlosti orkánu. Nejlepší technika už nebyla schopná uklízet sjezdovky ani stopy. Navíc stále více hrozilo nebezpečí lavin, takže byl před pár dny vydán zákaz vycházení. A vzácní hosté se začínali poněkud nudit. To bylo zlé. Moc zlé.

Ještě, že jsem měla ten skvělej nápad v hotelu zřídit casino, napadlo ji. A sama Síla mě osvítila a vnukla mi loni ideu vybudovat u hotelu taky obří aquapark. Jinak by se tu ti snobové nejspíš vzájemně z nudy pozabíjeli. Pokud by nejdřív nezabili ze vzteku mě…

Ale ani tak situace nebyla ideální. Ti, kteří o hazard nebo vodní radovánky příliš nestáli, kvůli povětrnostním podmínkám ani nemohli předčasně odletět. V počasí, jaké právě panovalo, by vzlétnout s raketoplánem byla jasná sebevražda. Takže se nudili dvojnásob, a zlost si vylévali na personálu a občas i na ní. Zrovna včera jsem se je snažila zabavit do čtyř do rána. U všech zatracenejch rebelů, nadávala v duchu při té vzpomínce, to zas byla fuška!

Ovšem ze všeho úplně nejhorší byla ta skutečnost, že těsně před tím, než se počasí tak prudce zhoršilo, opět přiletěl na dovolenou sám Palpatine…

***

Mizernej rebelskej sníh, klela při prvním pohledu z okna, který ji vrátil do reality. Situace byla stejně špatná, jako včera a předevčírem, ne-li horší. No tak, co mě zase čeká za jobovky? napadlo ji, když jí zrak sklouzl na interkom.

Předevčírem ředitelka tajné služby Isard hodila po pokojské broušenou alderaanskou vázu, vzpomínala na incidenty posledních dní. Krucinál, měla bych jim začít dávat do pokojů radši nějaký levný napodobeniny, aby mi tu neničili starožitnosti. A alderaanský se vůbec blbě shánějí, to snad ti pitomci nevědí? vztekala se v duchu. Zrovna Ysanne by mohla umění trochu rozumět, snad s císařem v ložnici neklábosí jen o pitomostech…

Jenže, mávla znechuceně rukou, oni jsou jeden za osmnáct, a druhý bez dvou za dvacet. Většina si na honoraci jen hraje, a když si myslí, že je nikdo nevidí… Škoda mluvit. Admirál Piett absolutně neumí hrát karty, jenže se mu samozřejmě nemůže říct, že hraje jak ponocnej a nemá se pak divit, že prohrává majlant. To by mi bylo fuk, jeho problém, kdyby mi u toho neničil majetek. Už dvakrát v casinu na toydariánské krupiéry vytahoval blaster… Jednou to odnesl křišťálový lustr a podruhé pozdně klasická nabooská lampa. A velkovezír Pestage se pro změnu ožral tak, že zeblil celý schodiště vstupní haly, pět uklízecích droidů mělo co dělat…

„Paní Ventress, paní Ventress!“ ozvalo se najednou z interkomu.

„Co zas je?“ nevrle zavrčela, protože jí bylo jasné, že se na obzoru rýsuje opět nějaký průšvih.

„Velkoadmirál Declann strašně vyvádí, protože došel jeho oblíbený ročník chandrillského šampaňského?“

„Cože? Šampaňského? Vždyť ještě není jedenáct!“ nevěřila svým uším.

„No, on si vzal do hlavy, že ho chce k snídani s jahodami a…“

„Aha… A jak to, že došlo?“ zvýšila hlas.

„Má paní, zásoby se nám tenčí. V tom počasí se nedají dovézt nové… a… a… odpusťte mi ta slova… naši vzácní hosté pijí jak piráti z hydianské trasy. Třeba princ Xizor…“

„Co je s ním?“

„Celou noc do sebe lil ve velkém corelliánskou whisky a ráno nejdřív nazvracel do květináčů se zakrslými kashyyckými stromy, potom prohlásil, že si jde zasurfovat, a usnul v bazénu s vlnobitím. Div, že se neutopil…“

„Ale neutopil se, že?“ ironickým tónem položila řečnickou otázku.

„Jistě, má paní. Museli jsme na deset minut vypnout vlny, vylovit ho a…“

„To už mě nezajímá, to je vaše práce. A Declannovi doneste šampaňské z mého soukromého sklepa, ať nedělá problémy, vztekloun jeden.“ Fakt bychom měli těm imperiálním důstojníkům sebrat blastery, nebo budu mít za chvíli z hotelu ruinu, napadlo ji přitom.

„Ještě něco?“ zeptala se vzápětí.

„Poslední funkční AT-rolba zapadla na východní trati…“

„To se dalo čekat, pitomci,“ skočila jim do řeči. „Počasí, že by wampu nevyhnal, vichr a k tomu je ten sníh těžkej jak cent a lepí se. Koho z vás ta blbost napadla?“ zeptala se tónem, který moc dobrého nevěstil.

„Sprá… správce východního komplexu Tijnise.“

„To se mu vážně povedlo,“ odvětila kousavě. „Vyřídím si to s ním hned, jak sejdu dolů. Teď nechci být rušena,“ vypnula interkom a odešla do koupelny.

***

O pár desítek minut později v trošku lepší náladě scházela do recepce. U schodů na ni čekal jak Tijnis, tak její pravá ruka, twi’lekk Velloon. Tvářili se jako na pohřbu.

„Co je?“ utrhla se na ně místo pozdravu.

„Má paní… ve… venku…“ koktali jeden přes druhého, bledí jako stěny, „…venku je nebezpečí lavin…“

„To vím i bez vás,“ bez milosti je přerušila. „Ty blbý laviny hrozí už skoro tejden. Tak co mi to právě dnes hlásíte?“

„No když… když…“

„Když co? Tak už se, ksakru, vymáčkněte!“

„Když Jeho Výsost si vyjela na běžky.“

„Cože??? Co jste to řekli?“ nevěřila slovům, jež právě uslyšela.

„Jeho Výsost císař Palpatine ráčil prohlásit, že si sem přijel zalyžovat.“

„Vždyť je zákaz vycházení, stupeň pět lavinového nebezpečí!“ zavyla.

„To jsme se mu snažili taky říct, zatímco mu převoskovávali lyže. Když mu totiž gardisté ty běžky donesli, zas je jako vždycky seřval, že mu je navoskovali blbě, a poslal je to předělat. Tak jsme vás ani nevolali, protože jsme mysleli…“

„Co jste mysleli?“

„Že mu to mezitím jako nepříliš dobrý nápad rozmluvíme,“ rozpačitě vysvětloval Veloon.

„Svatá prostoto!“ obrátila oči v sloup. „Už jste někdy zažili, že by si císař nechal něco rozmluvit?“

„No…“ podívali se jeden po druhém. „Asi ne.“

„Asi,“ sarkastickým tónem zopakovala. „Určitě ne. Tak tu nečumte a okamžitě vyhlaste pátrací akci!“

„To jsme udělali. Deset nejlepších protilavinových tauntaunů i s jezdci už je venku.“

***

Po dvou hodinách byla atmosféra v hotelu hustá tak, že by se dala krájet. Elairn Ventress se sice snažila utajit, co se dalo, jenže pár hostů se s odjíždějícím císařem potkalo, takže to za chvíli věděli úplně všichni. A jeden každý neměl příliš dobré pocity při představě, co bude s ním a jeho postavením, jestli císař zahyne někde pod lavinou. Na mnohých bylo přímo vidět, jak přemýšlejí na téma, s kým by se spojili proti komu, aby se dostali na uprázdněný trůn, případně koho by v mocenských ambicích podporovali. Jiní se opíjeli do němoty, aby nemuseli vůbec o ničem přemýšlet. Taky bych se ráda tak ožrala, vztekala se v duchu Elairn, ale musím zůstat střízlivá, aby měl kdo řídit pátrací operace.

První desítka záchranářů se vrátila s nepořízenou a další dvě družstva, která vyrazila těsně před jejich návratem, nebyla zatím o nic úspěšnější. Pročesávali terén na míle daleko, a výsledek pořád žádný. S ubývajícím časem rostla beznaděj…

***

„Našli jsme ho!“ vřítil se najednou s vítězoslavným úsměvem do hlavní hotelové restaurace, kde seděli skoro všichni včetně majitelky komplexu, ředitel aquaparku, quarren Akkeron.

„Je v pořádku?“ vydechla Ventress.

„Řekl bych, že v naprostém.“

„A kde jste ho našli?“

„Na tobogánu,“ suše konstatoval.

„Kde?“ vykřiklo, spolu s Ventress, nevěřícným tónem i několik nejbližších hostů, co odpověď zřetelně slyšelo.

„V aquaparku na tobogánu,“ rozšířil své sdělení a pokračoval: „Sdělil mi, že venku je hnusně a strašně tam vymrzl, tak se chce v té teplé vodě trochu rozehřát.“

******

Další fan-fiction, tentokrát reagující na současné počasí – aneb buďme rádi, že nejsme na Hothu! Kvízová otázka tentokrát nebude, zatím se nenašel nikdo, kdo by dokázal správně odpovědět na předchozí dvě.

A abychom učinili zadost všem formalitám:

All publicly recognized characters, settings etc. are the property of their respective owners. No money is being made from this work, no copyright infridgement is intended. All the original characters and the plot are the property of the author.