Našinci v naší zemi, kde je něco jinak

Charly (film podle novely Růže pro Algernon, USA, 1968, Režie: Ralph Nelson)

Pokud se autor fantastiky rozhodne svůj příběh zasadit do naší současnosti a jako veškeré hlavní i vedlejší postavy použít výhradně lidi, na straně jedné by se mohlo zdát, že se jedná – poté, co zde již bylo vylíčeno, jaká úskalí na spisovatele čekají, pokud chce tvořit vlastní „od A do Z vymyšlené“ světy, případně náš svět zalidňovat všemožnými cizími a ne-člověčími bytostmi – o řešení úplně nejsnazší. Na straně druhé by někdo mohl namítnout, že co je potom na takovém příběhu fantastického, když svět je „normální“ a postavy jsou taky „jenom obyčejní lidé“. To ovšem není tak úplně pravda.

a) Jak už bylo řečeno, fantastika je v zásadě pouze o tom, že „něco je jinak“, přičemž toto „něco“ vůbec nemusí být svět, ve kterém se příběh odehrává, ani jeho hrdinové.
Někdy postačí pouze sci-fi nebo fantasy „rekvizita“, např. magický artefakt nebo přístroj zanechaný zde cizí civilizací. Podivné a fantastické věci se přece mohou stávat kdekoli, třeba na ospalé venkovské poště, a komukoli, například puntičkářskému staromládeneckému účetnímu – či na jakémkoli jiném místě, které ten který z vás považuje za nudně normální, a komukoli, kdo vám připadá až přespříliš otravný svou průměrností. Naopak, nudně obyčejní lidé a místa mohou vytvořit s čímkoli, co „je jinak“, velmi působivý kontrast – a je pak na vůli autora, zda takováto konfrontace s jinakostí onomu obyčejnému člověku totálně „obrátí život naruby“, a nebo naopak celá věc dopadne tak, že nějaký běžný konzument zpráv TV Nova a čtenář Blesku si při běhání po výprodejích v Lídlu ani nevšimne, že se kolem něj něco podivného vůbec odehrávalo, případně cokoli mezi oběma těmito krajními polohami. Stejně tak je možné takovouto situaci pojmout či nechat ve finále dopadnout komicky, tragikomicky nebo úplně tragicky.

b) Může se jednat o věc nebo situaci sice velmi málo pravděpodobnou, ale nikoli úplně nereálnou.
Klasickými případy jsou např. horory, thrillery a katastrofické příběhy o pádech asteroidů, výbuších supervulkánů, vzniku megatornád a óbrhurikánů, o vypuknutí epidemií, za které může nějaký podivný zmutovaný virus nebo jakési „svinstvo z vesmíru“, či o útocích nějakých vrcholně nebezpečných, zpravidla z vojenských laboratoří uprchlých zvířat (piraně, hadi, pavouci, mravenci, sršni…), přičemž takovýto příběh rozhodně nemusí být vždy pojímaný jako „klasický béčkový brak“ – pozitivním příkladem může být např. román Kmen Andromeda Michaela Crichtona.

c) Stejně tak může jít o použití nějakého nového objevu, vynálezu nebo léčebného postupu. Takového, který sice dnes ještě reálný není (případně je teprve ve stádiu testování a vůbec se neví, jestli by mohl fungovat tak, jak si výzkumníci představují), ale ani jeho případná plná funkčnost není v rozporu se současnými vědeckými poznatky – pokud jde o takovéto možnosti psaní sci-fi, asi těžko zvolit lepší vzor než Růže pro Algernon nedávno zesnulého Michaela Keyese.

d) To, že hlavní hrdina příběhu, případně všichni jeho hrdinové, je „pouhý“ člověk, ještě vůbec neznamená, že se musí jednat o člověka či lidi úplně obyčejné.
I špičkový vědec, vynálezce, horolezec, automobilový závodník, zkušební vojenský pilot nebo kosmonaut je přece „jen“ člověk (aspoň tedy mi není nic známo o tom, že by tyto profese vykonávali nějací mutanti, mimozemšťané, čarodějové nebo jiné nepřirozené a nadpřirozené bytosti). Příkladem sci-fi tohoto druhu mohou být dva vcelku dobře natočené filmy z relativně nedávné doby, Gravitace a Marťan.

Při tomto přístupu k psaní fantastiky, kdy se příběh odehrává v našem více méně současném, všem dobře známém světě (přičemž za současnost je považována i velmi nedávná minulost nebo blízká budoucnost, zpravidla tak současnost plus mínus pět, deset let, v případě té minulosti možná mínus dvacet maximálně třicet let, tedy doba, kterou si většina potenciálních čtenářů pamatuje z vlastní zkušenosti) a jeho hrdinové jsou v zásadě normální lidé jako kdokoli z nás, není nutné čtenáře v průběhu příběhu více či méně podrobně seznamovat s cizím světem a jeho zákonitostmi, stejně jako se všemi ne-lidskými hrdiny a jejich jinakostí. O to více se pak lze soustředit na příběh jako takový, jeho zápletku, pointu či celkové „filosofické vyznění“, případně na psychologii postav.
Tato metoda je zcela charakteristická zejména pro subžánr nazývaný hard sci fi, zpravidla (vypůjčím-li si stupnici Ondreje Herce z jeho statě Jak tvrdá je tvrdá sci-fi) z kategorií „supertvrdá“ a „velmi tvrdá“, což s sebou nese na autora další ne zrovna malé požadavky, zvláště pokud jde o jeho znalosti v oblasti současné vědy a techniky.
Další podrobnosti na toto téma očekávejte v článku věnovanému dějotvorným rekvizitám.

Taktéž pro satirické polit-fiction, dovádějící současný vývoj nebo převažující trendy ad absurdum, může být rámec našeho běžného světa a lidí jako jediných hrdinů zcela postačující, to samé platí pro mnohé dystopie a antiutopie (např. George Orwell ve svém 1984 nepotřeboval v podstatě skoro žádné fantastické rekvizity, totéž lze říci o Zamjatinově románu My), případně pro mrazivě varující apokalyptické a postapokalyptické příběhy o vypuknutí jaderné války či podobné lidmi způsobené katastrofy nebo i o světě po ní – v této souvislosti za velmi zdařilý považuji např. starý americký film Den poté (v originále One day after – neplést s filmem shodného názvu, který byl natočen velmi nedávno) a ještě o něco více skvělý český film Konec srpna v hotelu Ozón.

Považujeme-li za vcelku normální lidi i programátory a hackery, případně osoby s kybernetickými implantáty (které v dnešní době už začínají být poměrně běžnou realitou), lze v rámci vymezeném „normálním světem a normálními lidmi“ tvořit i značnou část děl spadajících do subžánru kyperpunku.

S použitím výhradně naší současnosti a lidí jako jediných hrdinů je samozřejmě možné vytvořit i kvalitní fantasy a především horory, ovšem tato varianta je podstatně méně obvyklá (a hlavně dosti málo používaná), protože většina tvůrců těchto žánrů dává přednost tomu, aby v jejich příběhu magii nebo hrůzu nezastupoval pouze nějaký ojedinělý „tajemný artefakt“, ale aby se v něm vyskytovala (jako hlavní hrdina, jeho „spoluhráč“ či naopak protivník) alespoň jedna ne-zcela-lidská bytost.
Na straně druhé pokud se autor tomuto nutkání vyhne, může stvořit dílo dosti originální – jako příklady lze uvést např. známý horor Opičí pracka nebo Lovecraftovu Barvu z vesmíru.

Pokračování →