Některé problémy s cestami časem (neboli Cesty časem – díl 1.)

Jak již bylo řečeno, pokud jako spisovatel z nějakého důvodu chci mít ve svém díle jednoznačný anachronismus, který není možné vysvětlit v rámci logiky našeho světa, zbývá mi jako jediná možnost cestování v čase.

Je samozřejmě zcela na mé libovůli, zdali časem bude cestovat přímo můj hrdina, nebo někdo úplně jiný – a to samozřejmě včetně možnosti, že se v „mém světě“ časem cestuje zcela běžně, či naopak že k jedné jediné a velmi ojedinělé cestě časem došlo dávno před dobou, ve které se děj mého příběhu odehrává.

Stejně, jako to už bylo řečeno zcela obecně o psaní fantastiky i o psaní fan-fiction, také pro cestování časem coby dějotvornou rekvizitu či fantastické ozvláštnění celého příběhu je třeba se rozhodnout ještě před započetím psaní, nikoli jej používat jako jakousi „záchrannou brzdu“ v okamžiku, kdy se do svého příběhu neuvěřitelně „zamotám“, případně chtít, aby cesta časem jako příslovečný „deus ex machina“ vyřešila všecky mé problémy coby autora.

Rovněž tak by ani anachronismy, ba ani cesty časem neměly být v mém příběhu pouhými vcelku zbytnými ozdůbkami, kdy by příběh stejně dobře nebo dokonce ještě lépe fungoval i bez nich.

Rozpoznat, jestli se nejedná právě o tento poslední případ, je stejně málo (či hodně – asi jak to komu přijde) obtížné jako to stejné rozpoznat u nespisovného jazyka, nářečí, argotu, vulgarismů a novotvarů, kterých se už jeden z článků tohoto bloku týkal.

Cestování v čase patří k „rodinnému stříbru“ klasické sci-fi a ve fantastice jako celku se jedná se o jeden z nejoblíbenějších a zároveň nejstarších námětů (za ty další lze považovat cestu lidí do vesmíru, stvoření umělé bytosti a setkání s bytostmi z jiných světů – přičemž toto vše jsou motivy, které se v literatuře objevovaly dávno před zrodem moderní sci-fi).

Pokud jde o samotné cestování v čase, tak už velmi staré mýty, legendy i pohádky (přičemž pohádky jsou daleko starší, než si většina z nás myslí) vyprávějí o lidech, kteří se ocitli v jiném čase nebo na místě, kde čas běžel zcela jinak než v našem běžném světě.

O možnosti cestování časem spekulovali středověcí filosofové, známé jsou v této věci např. úvahy Alberta Velikého nebo Rogera Bacona, a teoretizovali o nich alchymisté raného novověku (někteří z nich se dokonce snad i prakticky pokoušeli vytvořit jakousi „bránu do jiného času“ – prý např. na polském hradě Krzystopor či italském Castel del Monte).

V moderní literatuře se tento motiv objevil poprvé ve slavném Wellsově románu Stroj času (Time machine) z roku 1895 – v této souvislosti je zajímavé, že Herbert George Wells své dílo napsal dvě desítky let před tím, než jistý Albert Einstein publikoval svou Speciální teorii relativity v odborném časopise Annalen der Physik.

Pokud se autor rozhodne ve svém díle použít motiv cesty časem, tak se rozhodně nedá říci, se si tím nějak „ušetřil“ práci, protože jednoho problému (logické vysvětlení existence anachronismů) se možná zbavil, ale pouze za cenu tu, že několik dalších mu tím vzniklo. Takovýto autor totiž musí také vždy nějakým způsobem vyřešit čtyři nejdůležitější okruhy otázek spojených s cestováním v čase:

1) Způsob, jakým k cestám časem dochází

2) Obdoba tzv. „Fermiho paradoxu“

3) Tzv. „paradox dědečka“ (a paradoxy jemu podobné)

4) Tzv. „efekt motýlího křídla“

Přičemž způsob znamená nějaký technický prostředek, kouzelný artefakt, fyzikální či magický princip, který je pro cesty časem použit

Ať už je k cestám časem použita věda nebo magie, existují v podstatě tři základní způsoby: použití nějakého „samohybu“, který se v čase pohybuje podobně, jako se např. automobil pohybuje po silnici nebo kosmická loď ve vesmíru, využití „časové brány“, kterou se prochází z jednoho času do jiného, a vytvoření speciálního „pole“, ve kterém dochází k jinému plynutí času oproti běžnému světu.

Poslední uvedený způsob je dobře známý z bájí a pohádek, jsou to všechny ty příběhy o podzemních „královstvích víl“ a „říších skřítků“, o palácích mořských císařů kdesi v hlubinách, o bájných ostrovech a vzdálených zemích, kde se nestárne a nikdy neumírá, apod.

V zásadě je hlavní kostra příběhu s těmito motivy vždy stejná: Člověk, tedy zcela běžný smrtelník, je do tohoto „jiného světa“ pozván buď proto, aby něco udělal (např. muzikanti zahráli, kovář okoval koně), nebo je zde váženým a milým hostem proto, že pro nějakou nadpřirozenou bytost něco dobrého udělal (zpravidla jí zachránil život), případně se na toto místo dostane nějakou úplnou náhodou (ale i tak je zde hoštěn a cítí se zde dobře). Po nějaké době ale z tohoto jiného světa odejde – buď proto, že práci, na kterou si jej nadpřirozené bytosti najaly, už vykonal, nebo proto, že se mu začne stýskat po domově (někdy i těm, kdo něco vykonali, je nabízeno, aby zde zůstali a už se na lidský svět nevraceli, ovšem oni tuto nabídku odmítnou – někdy hned, jindy si až po nějaké době vzpomenou, že by se přece jenom raději vrátili, protože se jim stýská) – a když pak přijde domů, s překvapením se dozvídá, že mezitím uplynuly celé měsíce, roky nebo dokonce staletí. Tedy jinými slovy: že pobýval někde, kde plyne čas daleko pomaleji než v našem světě.

Ti z nás, kteří si pamatují školní povinnou četbu, si jistě vzpomenou, že jedním z příběhů tohoto druhu je i Erbenova balada Poklad – když se matka po roce vrátí, tak zjistí, že dítě zapomenuté ve skále, která se zavřela, je živé a zdravé, ba dokonce i zcela spokojené, jelikož ji ještě ani nezačalo postrádat, a to vše proto, že „pod zemí“ za tu dobu uplynulo sotva pár minut.

Existují však také pohádky a báje, ve kterých je to s plynutím času přesně obráceně – člověk se dostane do nějakého jiného světa, určitou dobu tam žije, prožije třeba i mnohá dobrodružství, ale když se vrátí zpět, tak zjistí, že v lidském světě za celou tu dobu uplynulo pouze pár hodin nebo dní.

V klasické sci-fi tento motiv ale není příliš často využíván, spíše jen výjimečně. Z děl, který známe skoro všichni, si můžeme připomenout třeba tzv. „stázi“ v Červeném trpaslíkovi – pro Davea Listera subjektivně uplynulo tak možná pár vteřin, ale ve skutečnosti to byly tři milióny let.

Možnost změnit (zastavit) plynutí času pouze pro jednotlivce, který tedy bude pak obklopen určitým „polem“, ve kterém čas ubíhá jinak, je použit také v povídce Vlak do pekla. Zde ovšem toto speciální pole má vytvářet artefakt, který hlavnímu hrdinovi daruje (samozřejmě výměnou za upsání duše) ďábel, takže patrně funguje na základě magie, nikoli vědy – ačkoli kdo ví, navíc povídka dopadne poněkud jinak, než by čtenář asi čekal. (V povídce Superaktivátor ale H. G. Wells pracuje i s tímto konceptem subjektivního vnímání času – s časem se vlastně nic neděje, jen se zrychlují reakce a vnímání jedince, pro něhož pak okolní svět jakoby „strne“. Pozn. red.)

Ve sci-fi jsou ovšem daleko častější a oblíbenější stroje času v podobě nějakého dopravního prostředku, který se časem pohybuje stejně snadno jako dejme tomu ponorka vodou či letadlo vzduchem. Již zmíněný Wellsův román pracoval právě s touto koncepcí stroje času – a také většina autorů ve dvacátém století ji měla v oblibě. Lišili se pouze tím, o jaký dopravní prostředek se jednalo.

Asi nejstarší představou je samohyb podobný tehdejší převratné technické novince – automobilu. V některých sci-fi povídkách figurují ponorky nebo letadla, co cestují časem, lze se setkat též se stroji času podobnými velocipédům, v několika dílech se vyskytuje i vlak, autobus či tramvaj, které své pasažéry převážejí „do jiného času“.

Dosti oblíbenou vizí je také raketa, která cestuje do minulosti, s čímž se lze setkat třeba v Nesvadbově povídce Výprava opačným směrem nebo v české filmové sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem. Zajímavá je také představa jakéhosi „časového výtahu“, s nímž pracuje zase např. román Isaaca Asimova Konec věčnosti.

Ve starších sci-fi příbězích zpravidla autoři přímo předpokládají a třeba i barvitě popisují možnost sestrojení nějakého „motoru“, který prorazí „časovou bariéru“ nebo aspoň vytvoří kolem sebe nějaké zvláštní pole, ve kterém čas ubíhá jinak, pomaleji či rychleji než v okolním světě (tedy se zde jedná o jistou kombinaci možnosti jedna a tři) a někdy se dokonce snaží popisovat, jak (a třeba i proč) by to bylo možné.

V těch novějších se ale stroj času (přičemž princip, na jakém by mohl pracovat, vůbec není zmíněn, natož pak vysvětlován) často pouze spíše maskuje jako určitá zdánlivě obyčejná věc – např. automobil (československý seriál pro děti Návštěvníci), kabinka výtahu (pokračování dobrodružství Bulyčovovy Alenky z planety Země) nebo londýnská telefonní budka (seriál Doctor Who).

Stvoření časové brány, kterou se prostě „pouze“ projde (proskočí, proletí…) z jednoho času (resp. časoprostoru) do jiného je považováno – zejména z hlediska současných fyzikálních teorií – za nejpravděpodobnější možnost, jak by vůbec mohlo k cestám časem docházet. Pokud by byl zvládnut způsob, jak stvořit červí díru spojující různé (a mnohdy velmi vzdálené) kouty vesmíru, nemělo by (zcela teoreticky) být problémem ani to, aby jeden z „konců“ této červí díry ležel v minulosti. Koho tato problematika zajímá více, doporučuji mu knihu Richarda J. Gotta Cestováni časem v Einsteinově vesmíru.

V této souvislosti je velmi zajímavé, že o možnosti sestrojení „časové brány“ spekulovali už ti dávní alchymisté a mluvily o ní též některé staré legendy, ovšem do moderní fantastiky se tato představa dostávala relativně pomalu. V podstatě se s ní nesetkáme dříve než v šedesátých letech. Ovšem nyní je, zvláště ve sci-fi varianta časoprostorové brány velmi oblíbená – setkáváme se s ní např. ve Star Gate, ale i ve Star Treku, z méně známých děl lze připomenout třeba slovenský film pro děti Klíče od města, jehož hrdinové při návštěvě muzea procházejí (a t dokonce proti své vůli) z jednoho času do zcela jiného pouhým projitím dveřmi, přičemž tento jev způsobily veliké skříňové hodiny z 19. století.

Jedním z možných způsobů řešení toho prvního velikého okruhu problémů, tedy „jak“, je pochopitelně i to, že autor ve svém díle vůbec nebude mluvit o tom, jakým způsobem, za pomoci jakých prostředků nebo s využitím jakých fyzikálních (či magických) sil se vlastně v jím stvořeném světě časem cestuje. Buď proto, že to z hlediska samotného příběhu vůbec není důležité, ba naopak by podobné vysvětlování mohlo být nadbytečné a působit až rušivě, nebo proto, že je si vědom toho, že současné fyzikální zákony rozhodně nejsou „vrcholem poznání“ a tudíž vysvětlení, které dnešnímu čtenáři bude připadat logické a věrohodné, už jen za pár let docela dobře může působit trapně a nechtěně směšně. Je také možné, že se nechce zbytečně zaplétat do nějakých „technoblábolů“, anebo se rozhodl, že část „práce“ také docela obyčejně „nechá“ na čtenáři samotném a jeho fantazii.

Samozřejmě se může jednat i o kombinaci více těchto důvodů, ale ať už se autor rozhodne pro mlčení o samotném způsobu z jakéhokoli důvodu (stejně jako se pan Voltaire rozhodl ve svém „filosofickém románu“ Mikromegas mlčet o tom, jak přesně se mimozemšťan ze Síria se svým kolegou ze Saturna toulají naší Sluneční soustavou a dostávají se i na Zemi), ty daleko složitější a k vyřešení neporovnatelně obtížnější problémy plynoucí z cestování časem jej teprve čekají.

O těch ale zase někdy příště.

Pokračování →