„Pár slov“ o fanfikci

Zdroj: http://www.theatlantic.com/entertainment/archive/2013/05/do-fans-really-own-fan-fiction/276236/

Sliby se mají plnit nejen o Vánocích – a já jsem před nedávnem slíbila napsat něco o fanfikci. Takže tento článek můžete brát jako takový malý dárek k Valentýnu.

Pochopitelně jedním z možných přístupů k tvorbě světa a postav je také použití světa a (nebo) postav již vymyšlených (a zpravidla i podrobně literárně, divadelně, herně či filmově zpracovaných) někým jiným.

Na první pohled se zdá, že podobný přístup je sprostým plagiátorstvím, ale nemusí tomu tak rozhodně být. Stejně ani pouhý fakt, že někdo pro svůj příběh použil jak svět tak postavu (či postavy), které před ním vymyslel někdo jiný, vůbec nic nevypovídá o tom, zda výsledné dílo bude po stránce čistě literární kvalitní a po stránce ryze čtenářské zase zajímavé a zábavné. Autor totiž v těchto případech fakticky nedělá vůbec nic jiného než spisovatel historických nebo životopisných románů – pouze se tato historie a životopisy týkají světa a osobností nikoli reálných, ale literárních či filmových – a asi by těžko někdo tvrdil, že tvůrce historických nebo životopisných románů je umělcem a literátem méně než jiní proto, že ve svém příběhu používá skutečné reálie a existující postavy, tedy nemusí si vymýšlet vlastní.
Navíc i tato možnost (nazývaná nejčastěji „fan‑fiction“ nebo „fanfikce“, zkráceně „fanfik“ a čistě česky „sdílené světy“) nabízí poměrně velké množství různých variant a jejich kombinací:

1) Je možné sice použít svět vymyšlený někým jiným, ale zalidnit jej vlastními postavami a maximálně tak nějakého známého hrdinu tohoto světa použít jako postavu naprosto vedlejší nebo dokonce pouhou žánrovou figurku. Tento způsob zpravidla volí ti, kteří jsou většími či menšími fanoušky určitého světa, ale žádný z hlavních hrdinů jim není příliš sympatický nebo prostě mají dojem, že určitý lidský typ nebo charakter v tomto světě výrazně chybí – a proto jej vytvoří. Tento způsob „použití“ sdíleného světa může vést ke vzniku velmi zajímavých a originálních děl, je-li takový příběh dobře napsaný, bude se velmi pravděpodobně fanouškům původní ságy dosti líbit, ovšem nese s sebou také jedno velké riziko, kterému se ve fanouškovských kruzích říká „fenomén Mary Sue“ (více o něm dále).

2) Lze rovněž z nějaké naprosto vedlejší postavy určitého známého světa udělat svého hlavního hrdinu, kterého v tomto světě nechám prožívat ledacos zajímavého a neobvyklého. Důvody jsou zpravidla velmi podobné jako v předchozím případě – fanouška určitého světa hlavní hrdinové dostatečně nezaujali, ale má pocit, že nějaká vedlejší postava či dokonce úplně okrajová figurka je z nějakého důvodu daleko zajímavější (většinou proto, že je mu lidsky mnohem bližší), a tak se domnívá, že by tudíž bylo „jenom spravedlivé“ zajímat se podrobněji i o její osudy – a jelikož to zatím nikdo jiný neudělal, udělá to sám. I touto metodou mohou vznikat velmi zajímavé a originální příběhy, které navíc již vytvořený svět dále rozvíjejí a „dopracovávají“ a jeho fanoušky jsou tudíž přijaté velmi kladně. Stejně jako v předešlém případě i zde (mimo jiné i proto, že okrajové postavy a žánrové figurky zpravidla nejsou původními tvůrci psychologicky příliš propracované) však zcela pochopitelně hrozí riziko stvoření Mary Sue.

3) Je také možné použít i některého z hlavních hrdinů, ale nechat jej prožívat jiná (nová, další, dosud nezaznamenaná) dobrodružství, lze takto tvořit „prequelly“ nebo „sequelly“ k jeho obecně známým osudům, mapovat jeho dětství a mládí nebo naopak odpovídat na otázku „co bylo pak“. Při tvorbě tohoto druhu je potřeba být velmi opatrný a přísně respektovat psychologii této postavy tak, jak již byla vytvořena – jedinou výjimkou z tohoto pravidla je varianta, že chci tohoto hlavního hrdinu parodovat nebo vytvořit ke sdílenému světu nějakou „alternativu“. Také tyto příběhy, jsou-li z obecně literárního hlediska kvalitní, si zpravidla najdou poměrně široký okruh svých příznivců.

Někým jiným stvořený hrdina může svá nová mnou vymyšlená dobrodružství samozřejmě prožívat jak ve svém vlastním světě, tak také ve světě mnou zcela či částečně vymyšleném, případně jej mohu přenést do světa úplně jiného. Poslední způsob je používán nejčastěji k parodování buď hrdiny či světa, ze kterého pochází, a nebo naopak světa, do kterého jej zasadím. Je-li tímto světem svět náš vlastní – ať již v současnosti nebo v minulosti či možné budoucnosti – bývá velmi často důvodem snaha něco satiricky pranýřovat, kdy v kontrastu s takovýmto hrdinou daleko více vynikne hloupost či absurdnost určitého jevu, situace nebo společenské struktury.

Zasadit hrdinu či hrdiny původně stvořené někým jiným do vlastního, mnou od A do Z vymyšleného, světa není variantou příliš častou, ale pochopitelně i tato alternativa se sem tam vyskytuje, u některých hrdinů dosti často, protože to přímo logika jejich dobrodružství vyžaduje (typickým příkladem takovýchto hrdinů jsou Mark Stone nebo Agent J. F. K.), u jiných naprosto výjimečně, neboť mimo „svůj vlastní svět“ působí zpravidla pouze směšně a parodicky (klasicky např. Barbar Conan nebo postavy ze ság jako Pán prstenů nebo Star Wars). Proto je daleko častější varianta, že tento „sdílený“ hrdina svá nová dobrodružství prožívá ve světě vlastním, avšak autorem částečně modifikovaném, tedy vlastně více či méně „dovymyšleném“ – obvykle se jedná o to, že hrdinova dobrodružství jsou situována do lokality, ve které se zatím nepohyboval. Tedy jde o jistou variaci na možnost zmíněnou pod bodem 2), pouze místo s vedlejší nebo epizodní postavou tvůrce pracuje s „vedlejší lokalitou“ daného světa, která byla doposud jen epizodní nebo letmo zmíněná, a tyto de facto nepříliš známé nebo téměř neznámé kulisy rozvíjí dle vlastní fantazie, ovšem samozřejmě tak, aby dostatečně dobře a věrohodně (nezapomínat na Pravidlo č. 14!) zapadaly do vnitřní logiky tohoto sdíleného světa. Taktéž dobře napsanými fanfiky tohoto druhu autor fanoušky zaujme a zpravidla i potěší.

4) V neposlední řadě je také možné psát „alternativní dějiny“ sdíleného světa nebo se na celý tento svět či aspoň na některé jeho hrdiny podívat z úplně jiného úhlu pohledu než jeho původní tvůrce/tvůrci.
V prvním zmíněném případě se nejčastěji jedná o případ, kdy se fanouškovi nelíbí, že některá jeho oblíbená postava zemře či jinak „špatně dopadne“, a tak napíše alternativu, ve které k tomu nedojde, protože určité události zkrátka proběhnou úplně jinak.
Poměrně obvyklé ovšem rovněž bývá, že někdo je sice fanouškem určitého konkrétního světa, ale „fandí“ zcela jiné straně než původní autor/autoři. S tímto přístupem je možné sepsat ve fan-fiction i nějakou „absolutní alternativu“ zvoleného sdíleného světa, ve které bude „úplně všechno jinak“, tato varianta je ovšem dosti náročná, v některých případech se může jednat takřka o kompletní stvoření zcela nového světa.

Další možností, zejména pokud je mým oblíbencem nějaký jednotlivý „zlosyn“, který po zásluze skončí špatně, je psát více či méně oslavné příběhy podle modelu uvedeného v bodě 2), jejichž hlavním hrdinou je onen „záporák“, a v těchto příbězích buď ukazovat, že je všechno jinak a on vlastně vůbec nebyl ten špatný, ale naopak je nevinnou obětí okolností nebo dokonce „obětním beránkem“ nastrčeným skutečnými „zlouny“, kteří jsou mylně oslavovaní jako kladní hrdinové, nebo se snažit čtenáře dojímat líčením jeho krušného dětství a mládí (s jasným poselstvím mezi řádky „nedivte se, že je, jaký je, když si vezmeme, co za hrůzy chudák jen zažil“).

Nejkreativnější variantou je pak vzít celý příběh v zásadě tak, jak byl původně stvořen, ale podívat se na něj z toho úhlu pohledu, že „dějiny píší vítězové“ a celá ta historie vlastně byla ve skutečnosti úplně jinak. Za dosavadní „majstrštych“ v této oblasti (a takřka povinnou literaturu pro každého, kdo se chce pustit v tolkienistické fan‑fiction, nebo možná vůbec v jakékoli fan‑fiction, do psaní „alternativní historie“) osobně považuji knihu Poslední Pán prstenů (v originále Poslednij kolcenosec) ruského autora Kirila Ješkova, ve které čtenář (mimo mnoho jiného a bezesporu zajímavého) zjistí, že Saruman byl jediný z čarodějů, který měl kus funkčního mozku v hlavě, Gríma s Denethorem docela sympaťáci, Sauron měl na celé světelné roky daleko do nějakého „pána zla“ a skřeti do zplozenců pekel, elfové byli všechno možné jenom ne nějací dobráci, o „mravních zásadách“ krále Aragorna by bylo lépe se podrobněji nešířit a s tím slavným „prstenem moci“ a hrdinstvím hobitů to taky bylo úplně jinak, než si myslíme.

S výjimkou naprosto nekritických zbožňovatelů určitého světa či hrdiny, kterým podobný přístup zavání téměř svatokrádeží, dobře napsané „alternativní dějiny“ dobře známých světů či „pohledy z druhé strany“ jsou u valné většiny členů fanouškovských komunit kolem libovolné sci-fi nebo fantasy ságy poměrně oblíbené, někdy si právě jimi lze v určité komunitě nejsnáze a nejrychleji „udělat jméno“.

Psaní fan-fiction má ovšem taky svá „temná zákoutí“, kterým by se autoři měli ve svém vlastním zájmu vyhýbat, případně velmi specifické přístupy, kterými lze stvořit velmi originální dílo, ale je je zde jisté nebezpečí, že tvůrce sklouzne do klišé nebo úplné trapnosti. Těmi nejznámějšími jsou:

1) Slash

Ve zcela nejobecnějším významu se tento pojem používá pro jakýkoli popis milostných nebo sexuálních vztahů mezi dvěma osobami stejného pohlaví, které v reálu či v původní literární, filmové či jiné předloze jsou heterosexuální nebo jejichž skutečná sexuální orientace není z nějakého důvodu známá či uváděná, např. pro jejich vysoký nebo naopak velmi nízký věk nebo proto, že se jedná (přinejmenším u jednoho z nich) o všemožné „ne-zcela-lidské“ bytosti jako anděly, duchy, démony, upíry, trpaslíky, obry, kentaury, sirény, mimozemšťany apod.

Sám pojem vznikl z anglického slova pro šikmé lomítko (/), které bylo používáno při úvodním stručném vysvětlování autora fanfiku, o čem vlastně jeho povídka je – byly-li jejím hlavním námětem milostné nebo sexuální vztahy mezi postavami, jména nebo iniciály těchto postav byly oddělovány právě takovýmto lomítkem. Vzhledem k tomu, že postupem času, především pak po nástupu internetu, se začalo objevovat nesmírně velké množství fan-fiction na seriál Star Trek, jejichž hlavním nebo dokonce jediným námětem byly homoerotické vztahy mezi kapitánem Jamesem T. Kirkem a jeho vědeckým důstojníkem panem Spockem, případně také vztahy stejného druhu mezi panem Spockem a doktorem McCoyem či dokonce všemožně propletené homoerotické vztahy mezi celou touto trojicí, stal se postupem času pojem „slash“ svého druhu varováním, že se v povídce vyskytují homosexuální vztahy nebo dokonce více či méně pornografický popis takovýchto sexuálních hrátek.

Fan-fiction, jejímž hlavním nebo jediným námětem byly slashe, se však velmi rychle objevila i mezi fanoušky dalších fiktivních světů a v současné době je tento fenomén více či méně „zabydlený“ téměř v každém sdíleném světě, jeho zvláště oblíbenými „objekty“ jsou, mimo již zmíněných postav Star Treku (a to všech sérií, nejen té nejstarší, kterou to celé začalo), především hrdinové ze ságy Harry Potter a také ze světa stvořeného J. R. R. Tolkienem, kde snad, aspoň podle mnohých autorů fan-fiction, mezi elfy prakticky neexistuje jediný ryzí heterosexuál (důvodem může být snad to, že profesor Tolkien se při vymýšlení těchto bytostí možná poněkud více, než by možná i bylo zdrávo, inspiroval obecnou křesťanskou představou o andělech, takže elfy ve svých dílech stvořil jako tvory sice nesmírně krásné, moudré a téměř nesmrtelné, ovšem, a to u obou pohlaví, vzhledu poněkud androgynního a chovající se jak navenek tak mezi sebou až asexuálně).

Vzhledem ke genezi svého vzniku se v současné době někdy pojem „slash“ v užším významu používá pouze pro případ, že se jedná o homosexuální vztah dvou nebo více mužů, zatímco jeho lesbická obdoba je nazývána „femslash“ nebo „lesbislash“. V Asii, ale také mezi některými fanouškovskými komunitami v Evropě a Americe, zvláště mezi tzv. „otaku“ (fanoušky mangy a anime), jsou pak místo pojmů slash (a případně i femslash) nebo souběžně s nimi používány také pojmy „juri“ („yuri“) a „šódžo-ai“ (někdy též psané jako „shodjo-ai“ či „shojo-ai“) pro lesbické vztahy a scény a pojmy „jaoi“ („yaoi“) a „šónen-ai“ (někdy též psaný jako „shonen-ai“) pro gay vztahy a scény.

Tvůrci slashů občas vymýšlejí zcela neuvěřitelné dvojice a „slashování“ jak v psané tak v kreslené podobě pochopitelně nejsou ušetřeny současné celebrity, slavné historické osobnosti, ba dokonce ani pohádkové postavičky (u nás jsou zvláště oblíbenými objekty těchto nápadů Bob a Bobek, Křemílek a Vochomůrka, Štaflík a Špagetka, Bolek a Lolek, případně postavičky z filmů a seriálů Walta Disneyho).

2) Twincest

Jedná se o fan-fiction, jejímž hlavním nebo jediným námětem jsou (v původní předloze samozřejmě neexistující) erotické či sexuální vztahy mezi dvojčaty, a to bez ohledu na to, zda se jedná o sourozence pohlaví opačného nebo stejného.

Stejně jako fanoušci Star Treku „vynalezli“ slash, ze strany fanoušků Star Wars je zase twincest jejich „originálním příspěvkem“ do oblasti erotických a pornografických fan-fiction, protože první slavnou twincestní dvojicí je samozřejmě Luke Skywalker a jeho sestra Leia Organa. V dnešní době pochopitelně existuje ve fan-fiction velké množství twincestních dvojic, možná také proto, že mnozí autoři (a to zřejmě už od dob Williama Shakespeara, ne-li ještě dříve) považují za naprosto skvělý nápad, pokud jsou hlavní či vedlejší hrdinové sourozenci nebo přímo dvojčata – a ideálně pokud o tomto faktu nemají tušení.

Někdy se v přeneseném slova smyslu pojem „twincest“ používá i pro incestní vztahy mezi sourozenci, kteří nejsou dvojčaty, případně pro incestní vztah mezi jedním ze sourozenecké dvojice (především dvojčat) s jiným jeho blízkým příbuzným – velmi oblíbeným objektem jsou pak pochopitelně opět Luke nebo Leia plus jejich otec Darth Vader.

3) Cross-over

V tomto případě se jedná o zasazení postav či jiných reálií (kosmických lodí, zbraní, přístrojů a jiných artefaktů) z jednoho fiktivního světa do fiktivního světa jiného (např. Barbar Conan ve Středozemi nebo Enterprise v „předaleké galaxii“), případně o zasazení nějakého fiktivního hrdiny do našeho reálného světa, a to kdykoli v jeho minulosti, současnosti i blízké budoucnosti, nebo naopak o „přenesení“ libovolné reálné osobnosti (ať živé nebo již mrtvé) do kteréhokoli fiktivního světa.
Tento postup je používán zejména v případě, že má autor v úmyslu vytvořit komické ba přímo crazy situace, nebo určitý fiktivní svět/světy či jejich hrdiny parodovat. Jak již ale bylo řečeno, někdy tento přístup může mít důvod ten, že autor chce satirickou formou kritizovat soudobé nešvary – přičemž, jak už také bylo uvedeno, jde o literární postup velmi starý, už starověcí a středověcí autoři si vymýšleli fiktivní země a ostrovy, jejichž obyvatele pak ve svých dílech nechali přicestovat do jejich tehdejší současnosti, nebo naopak nechávali „průměrné lidi“ své doby navštěvovat tyto exotické končiny. Klasickým cross-overem z poněkud modernější doby je např. Twainův Yankee z Connecticatu na dvoře krále Artuše a za jistý pokus o cross-over svého druhu lze rovněž považovat Výlety pana Broučka Svatopluka Čecha.

Když tedy cross-overy používali i mnozí spisovatelští velikáni, není na nich v zásadě nic špatného. Je ovšem třeba šetřit s nimi podobně, jako je při vaření nutné šetřit s čili papričkami – kdo to s nimi přežene, stvoří cosi jen velmi těžko poživatelného a stravitelného. Chcete-li cross-over ve svém díle použít, dobře si promyslete, co tím vlastně zamýšlíte a jak nebo čím to má vašemu výslednému dílu prospět. Má-li být samotný fakt cross-overu jedinou zápletkou, pointou nebo dokonce jediným vtipným momentem ve vašem „humoristickém“ díle, je to poněkud málo.
Autorů, kteří „jen tak“, bez čehokoli dalšího, pouze něco nebo někoho přemístili z jednoho světa do jiného, byly před vámi už tisíce, takže to chce vymyslet rozhodně něco víc.

Lze rovněž jen doporučit, aby v jednom díle nebylo používáno cross-overů příliš mnoho – „smíchání“ dvou světů je zpravidla až dost, a více než tři světy pohromadě vedou spíše jen ke zmatkům, nepochopení a ve čtenáři nejčastěji vyvolávají nepříjemný pocit, že „pejsek a kočička vařili dort“.

4) Parodie

Na parodování kohokoli a čehokoli není samozřejmě vůbec nic špatného. Aby však parodie byla dobrá, musí autor parodovaný svět nebo žánr znát naprosto dokonale. Tak trochu se zde opakuje stará cirkusácká modrost, že jenom ten nejlepší artista může být klaunem, neboť záměrně kazit tak, aby to divákům připadalo vtipné, dokáže pouze ten, kdo je v příslušném oboru mistr.

Parodovat něco, co sám dokonale neznám, není moc rozumný nápad, protože čtenáři to zpravidla poznají – a podle toho i „ocení“. Stejně tak není dobré parodovat něco, čím pohrdám a nemám to rád, to také čtenáři ihned poznají a líbit se jim to nebude. Za prvé proto, že z podobného druhu parodování je až příliš zřetelně cítit autorova pýcha, kterou čtenáři tak nějak obecně nemají rádi nikdy, navíc zde se k ní přidává i jistá povýšenost, „intelektuálská nadřazenost“ a pohrdání příslušným fenoménem i všemi jeho příznivci, čímž si fanoušky parodovaného světa či hrdiny asi jen sotva jeden získá.

Ostatně vzpomeňme si na legendární české filmové parodie jako Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Limonádový Joe aneb Koňská opera, Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky nebo Adéla ještě nevečeřela – z nich ze všech je jasně cítit, že jsou to parodie s láskou dělané, že jejich scénáristé a režiséři parodovaný žánr nejen dobře znali, ale i více či méně milovali, díky čemuž pak vzniklo takto mistrovské dílo.

Oproti obvyklé představě naprostá většina fanoušků libovolné sci-fi nebo fantasy ságy nejsou, při Grabtharově kladivu a při sluncích Warwana, žádní suchaři, takže s láskou udělané parodie mají ve značné oblibě – o čemž svědčí i značné nadšení pro filmy jako Spaceballs nebo Galaxy Quest.

5) Mary (Gary) Sue

Tento pojem vznikl v komunitě fanoušků Star Treku, ale u nás zdomácněl především díky pisatelům fan-fiction na svět paní Rowlingové (Harry Potter), v současné době je ale velmi dobře znám i mimo tyto dvě komunity, a tak jej coby „terminus technicus“ (někdy též v podobách jako „mařka“, „mařena“ nebo „jasná mařka“) používají i mnozí odborní porotci literárních soutěží – a pisatele „mařen“ zpravidla z duše nenávidí.
Mary Sue (a její mužská obdoba Gary Sue, která ovšem bývá také nejčastěji nazývána „mařkou“) je určitou zidealizovanou projekcí samotného autora, což by kolem a kolem vzato nebylo až tak dramatické, protože většina postav (a především pak hlavních hrdinů) má v sobě více či méně – a občas i velmi mnoho – z jejich tvůrce (Gustave Flaubert kdysi prohlásil „Madame Bovary jsem já“, a parafráze tohoto výroku by se dala vztáhnout skoro na každého autora), ovšem musí to být v jistých rozumných mezích, které však „mařka“ již velmi výrazně překračuje.

Je to totiž postava, která se vyznačuje tím, že je jakousi syntézou vší možné představitelné dokonalosti: je velmi krásná (nebo na první pohled sice působí obyčejně či dokonce ošklivě, přesto si její půvaby snadno získávají srdce všech hrdinů či hrdinek, kteří za to jenom stojí), k tomu je to ještě bytostí neuvěřitelně schopnou, odvážnou a po všech stránkách skvělou a dokonalou (inteligentní, vzdělanou a vynikajícím vědcem/bojovníkem/mágem nebo co je zrovna v tom kterém světě právě „v kursu“), zkrátka superman/superwoman, co oplývá velkým množstvím všech možných myslitelných kladných povahových vlastností a schopností.

Správná Mary Sue/správný Gary Sue pochopitelně pochází z nesmírně bohaté, mocné a slavné (nebo naopak nepředstavitelně chudé) rodiny, případně je sirotkem neznámého původu (většinou se během příběhu samozřejmě zjistí, že rodiči byl někdo strašně významný nebo velmi tajemný), zkrátka a dobře tato postava je po všech stránkách absolutně výjimečná, celá povídka či román se více méně točí jenom kolem ní a ostatní postavy pak působí jen jako stafáž, jejímž jediným úkolem je tuto postavu obdivovat, zamilovávat se do ní nebo se od ní dokonce nechat zachraňovat. Mary /Gary Sue totiž původního hlavního hrdinu/hrdiny daného světa naprosto zastiňuje, ustavičně je „tahá z malérů“ a vůbec hravě vyřeší všechny myslitelné (a občas i nemyslitelné) problémy, které si jen autor takovéto fan-fiction vymyslí, kolikrát to dojde až tak daleko, že sdílený svět a jeho hrdinové jsou v takovéto fan‑fiction vlastně pouze proto, aby mohla o to více vyniknout nebetyčná úžasnost Mary/Gary Sue, stvořené(ho) autorem či autorkou zpravidla pubertálního věku (není ovšem vždy pravidlem, setkala jsem se s tvůrci „mařen“ věku takřka kmetského) – ano, Harry Potter, Han Solo, Luke Skywalker, princezna Leia, král Aragorn, elfí vládkyně Galadriel, barbar Conan, kapitán Kirk, Superman či kdokoli jiný (a to včetně Chucka Norrise) se ukážou být totálními patlaly, zmatkáři a neschopnými pitomci, kteří by byli už dávno mnohokrát mrtví, pokud by se tedy v pravý moment jako „deus ex machina“ neobjevil(a) Mary/Gary Sue a z toho průšvihu je nevytáhl(a).

Jak už bylo řečeno, větší či menší tendence k psaní Mary/Gary Sue má téměř každý autor, protože tato postava je jakousi jeho zidealizovanou představou o sobě samém, ovšem zkušenější autoři těmto tendencím tak snadno nepodléhají. Zato začínající spisovatelé toto své (vcelku přirozené) nutkání nejsou schopní příliš dobře ovládat (nebo si ho dokonce vůbec nejsou vědomi), a tak často tvoří větší nebo menší „mařky“. Chcete-li si být jistí, jestli jste náhodou právě nestvořili „jasnou mařenu“, dejte své dílko přečíst někomu dosti kritickému, o kom víte, že vám za žádných okolností nemíní „mazat med kolem pusy“ – pokud vám takovýto člověk řekne, že vámi stvořený hrdina mu přijde až příliš kladný a dokonalý, případně že se mu zdá, že se kolem tohoto hrdiny/hrdinky málem točí celý vesmír, tak svou postavu raději výrazně pozměňte nebo (je-li to možné) zcela vyškrtněte.

Věřte, že vstoupit do byť „jen“ fan‑fiction literatury jako tvůrce Mary Sue, je ten nejhorší možný začátek spisovatelské kariéry, protože většině literárně vzdělanějších fanoušků slouží povídky a romány tohoto typu jenom k obecnému obveselení a jejich tvůrce berou méně vážně než kliku od záchodu, a navíc i v případě, že by časem člověk výrazně prorazil v žánru, subžánru nebo proudu úplně jiném, hrozí mu stále možnost, že se najde nějaká „dobrá duše“, která jeho „mařkovské pokusy“ někde vyhrabe (zejména na netu platí, že co na něj jednou dáte, to již nelze vzít zpět ani nijak jinak definitivně „sprovodit ze světa“) a zveřejní s cílem jeho zesměšnění.
O to horší samozřejmě je stvořit „mařku“ v díle, které má být autorovo zcela originální, čemuž se ovšem někteří tvůrci (samozřejmě ke své škodě) rovněž nedokážou vyhnout.

Něco velmi podobného jako o Mary Sue lze uvést i o slashi a twincestu. Ve své fan-fiction můžete samozřejmě psát o čemkoli, tedy i o romantických nebo vášnivých vztazích, a to pochopitelně bez ohledu na to, zda vámi popisovaní zamilovaní či po sobě toužící budou osoby pohlaví stejného nebo různého, a jaké příbuzenské vztahy mezi nimi jsou. Takovéto popisování romantických nebo vášnivých vzplanutí však musí mít určitou míru vkusu, explicitní pornografií většinou žádnou „díru do světa“ neuděláte a spíše vám – zvláště v případě, že se nakonec stanete známými, úspěšnými a uznávanými autory – hrozí to, že vaše pornografické prvotiny někdo zlomyslný nebo závistivý zveřejní s cílem vašeho „historického znemožnění“.

Navíc – jak už bylo uvedeno při vysvětlování pojmů „slash“ a „twincest“ – v současné době po internetu kolují nepředstavitelná kvanta fan-fiction, jejímž jediným námětem, zápletkou i pointou jsou slashe nebo twincesty, takže povídkou či románem o utajované vášni mezi Lukem a Leiou, Leiou a lordem Vaderem, kapitánkou Kate Janewayovou a Sedmou z devíti, Qui-Gonem a Obi-Wanem, kapitánem Kirkem a jeho vědeckým důstojníkem Spockem, Frodem a Samem, Aragornem a Legolasem, Ironmanem a Hulkem a mnoha mnoha dalšími (možná byste se divili, co všechno si slasheři a twincesteři dokážou vymyslet) žádnou „Ameriku“ opravdu neobjevujete, nikoho takovýmto dílem nikterak neohromíte, naopak spoustu čtenářů i případných porotců v literárních soutěžích jím k smrti znudíte (protože něco podobného četli už nesčíslněkrát a mnohdy i lépe zpracované) nebo dokonce úplně znechutíte – a o to vám asi nejde, že?

Pokud si tedy už vážně „nemůžete pomoct“ a „nezbytně nutně“ z nějakého vašeho oblíbeného hrdiny chcete nebo „potřebujete“ udělat přinejmenším bisexuála momentálně neovladatelně toužícího po osobě stejného pohlaví, vymyslete si k tomuto účelu aspoň nějakou svou vlastní a zcela originální postavu, a ne jej či ji stále párujte s tím, tou nebo těmi, se kterými ji/ho párovaly už stovky autorů před vámi. A twincestu se raději úplně vyhněte na sto honů, tam už opravdu není co nového vymyslet, naopak vášnivá láska mezi dvěma sourozenci, kteří netuší, že jsou sourozenci, je tak otřepané klišé, že napsání jedné jediné stránky s touto tematikou nestojí ani za ten virtuální prostor, co by na vašem počítači zabírala – a ani jako parodie zpravidla moc dobře nefunguje, protože parodování něčeho tak otřepaného a hloupého většině soudných čtenářů připadá jako ne úplně zdvořilé „kopání do mrtvol“.

Možná se teď někdo zeptá, jaký smysl má vlastně psaní fan‑fiction příběhů. Nebo k čemu může být podobná literární tvorba dobrá. Možných odpovědí je skoro tolik jako způsobů jejího psaní:

1) Je to velmi dobrý trénink řemesla. Autor se nemusí zatěžovat vymýšlením světa a/nebo postav, které má (jako jisté „prefabrikáty“) už hotové, ale může se soustředit výhradně na příběh samotný, na jeho „sklenutí“ (tedy důsledné uplatňování Pravidla č. 31: Pečlivě vybudujte dramatickou klenbu) a případně i na další spisovatelské „triky“ jako používání „příběhů v příběhu“ (Pravidlo č. 39), zrychlování a zpomalování děje (Pravidlo č. 40), případně na samotný jazyk (Pravidlo č. 47: Používejte pestrý jazyk, ale s mírou a Pravidlo č. 48: Využívejte hudby jazyka) nebo třeba na náležité „vypilování“ dialogů.
Není proto nic divného na tom, že zejména mezi současnými mladými, leč již vcelku úspěšnými autory se najde nejeden, který svou spisovatelskou dráhu začínal právě psaním fan‑fiction. Stejně tak se někdy stává, že si nějaký dosti známý a zavedený autor občas „střihne“ fanfik jen tak „ze cviku“ nebo pro zábavu.

2) Na webech milovníků toho nebo onoho sdíleného světa je poměrně snadné své literární pokusy publikovat a tím od čtenářů snadno získávat tolik potřebnou zpětnou vazbu. Některé fanovské komunity dokonce organizují specializované fan‑fiction literární soutěže zaměřené na jejich oblíbený svět, což je zase další docela dobrou šancí pro začínajícího autora, jak si ověřit, nakolik dobře zvládá přinejmenším základy řemesla a zda je jeho fantazie dostatečná k tomu, aby mohl spekulativní žánry psát nebo dokonce být v tomto psaní aspoň trochu úspěšný.

3) Začínající autor psaním fan-fiction může – samozřejmě bude-li v tomto „subžánru“ opravdu dobrý – poměrně snadno získat větší či menší komunitu svých čtenářů a příznivců. Fanoušci jakéhokoli vymyšleného světa se totiž vyznačují tím, že ten svůj „fenomén“ milují úplně stejně (a mnohdy i stejně oddaně, fanaticky a nekriticky) jako např. fotbaloví nebo hokejoví fandové svůj klub. Jestliže jim tudíž jednou někdo „dodá“ příběhy z jejich milovaného světa, které se jim líbí, mají obvykle tendence už jenom tak nějak „z vděčnosti“ daného autora dále obdivovat a jeho díla si kupovat, ačkoli již píše o něčem úplně jiném. Prostě jakmile jednou někoho „adoptují“ a začnou ho vnímat stylem „ten je náš“, tak má u nich zpravidla definitivně vyhráno.
Tato výhoda je samozřejmě dvojsečná zbraň – pokud někdo jednou nějakou fanovskou komunitu svými dílky naštve nebo znechutí, je velmi problematické si to u ní „vyžehlit“, a může se tak stát, že tito naštvaní fanoušci budou veškerou jeho literární tvorbu záměrně bojkotovat.

4) Pokud je autor opravdu dobrý, může se stát i profesionálem píšícím pro ten který konkrétní sdílený svět, případně si jej mohou všimnout majitelé autorských práv na jiný sdílený svět a požádat jej, jestli by nechtěl psát pro ně. Což je pro skoro každého autora když ne zrovna tou kýženou finální metou, tak zcela určitě velmi sympatickým mezistupněm na cestě k úspěchu, slávě a bohatství.