Pro koho autoři píší?

Pokud si vzpomenete na již uváděná Pravidlo č. 1 (Pište jen to, co byste sami chtěli číst) a Pravidlo č. 2 (Nikdy nepište to, co vás nebaví) a přidáte si k nim i Pravidlo č. 3: Vaším ideálním čtenářem jste vy a Pravidlo č. 4: Pište o tom, co vás vážně zajímá a štve, můžete snadno dospět k názoru, že každý autor píše především pro sebe. Ne, že by to nebyla pravda, ale pokud si to přeložíte tím způsobem, že je vaším svatým právem psát tak, aby se to líbilo pouze vám, tak jste poněkud na omylu.
Psát především či dokonce výhradně pro sebe můžu totiž jenom tehdy, pokud se rozhodnu psát leda tak „do šuplíku“, popřípadě nemám-li vyšší ambice, než své výplody dávat občas přečíst pár svým kamarádům či je zdarma zveřejňovat na nějakém webu nebo blogu. Pokud ale chci, aby za mé dílo někdo utrácel svoje peníze, musím se začít aspoň trochu zajímat o to, proč by to asi tak ten potenciální čtenář vůbec měl dělat. Proč by si z toho neuvěřitelného množství knih, co má na výběr (každý rok vycházejí tisíce nových titulů), měl koupit právě tu moji? Neboli podle starého přísloví „na háček se nedává to, co chutná rybáři, ale to, co chutná rybě“.

To samozřejmě neznamená, že se autor hned musí začít „podbízet“, nějak se „literárně prostituovat“ a psát něco, co se mu nelíbí a nebaví ho. Jak už bylo řečeno, pokud kdokoli – a zvláště zde, v Čechách – píše pouze pro peníze (přesněji řečeno pro klamnou vidinu peněz) věci, ke kterým nemá žádný vztah nebo jimiž dokonce více nebo méně opovrhuje, čtenáři to poznají a tento prohřešek mu zpravidla i „pěkně spočítají“.
Na straně druhé je třeba se zajímat i o to, jaké asi tak může mít z mého díla pocity někdo jiný než jen já sám. Např. zda svého čtenáře nenudím tím, že mu chci vyprávět příběh, který on už mnohokrát četl a je mu jasné, jak asi dopadne, neposkytnu mu výhradně zápletky či pointy, se kterými se setkal již nesčíslněkrát (a samozřejmě mnohokrát i s daleko lépe zpracovanými) nebo hrdinu/hrdiny, kteří pro něj budou předem „zcela průhlední“ a tak i bez čtení bude vědět, jak se v té či oné situaci zachovají, jakým způsobem se asi v průběhu románu vyvinou nebo jak nejspíš dopadnou.
Veškerou beletrii lidé čtou především proto, aby se dozvěděli něco nového a zajímavého, aby je autor něčím překvapil.

U sci-fi, fantasy a hororu to pak platí dvojnásob – ty jsou čteny téměř výhradně kvůli tomu, co teoretici žánru nazývají „pocit úžasu“ (sense of wonder) a co Ondřej Neff charakterizoval slovy „něco je jinak“. Konzumenti fantastiky, ať filmové nebo literární, touží po tom, aby je tvůrci co možná nejvíce překvapovali, aby „jinak“ bylo hodně věcí nebo rovnou aby „všechno bylo jinak“.
Situaci autorovi komplikuje ještě i ta skutečnost, že fanoušky fantastiky zaujmout nebo dokonce překvapit není vůbec snadné, protože k tomuto žánru zpravidla inklinují lidé, jejichž vlastní fantazie je velmi barvitá a bohatá – a čím více čtou (a případně i sledují filmy a seriály či hrají hry), tím více jejich fantazie ještě roste.
Na straně druhé – jako ve všem na světě – i zde platí, že každý rub má svůj líc. Na rozdíl od běžného konzumenta, jehož obraznost začíná a končí představováním si, co asi tak Jiřina Bohdalová nebo Miroslav Donutil vaří k nedělnímu obědu, popřípadě co za zavřenými dveřmi své ložnice může vyvádět Agáta Prachařová, Leoš Mareš či jiná rádoby „celebrita“, fanoušek fantastiky si dokáže bez problémů představit opravdu ledacos – kvetoucí civilizaci na Marsu stejně dobře jako upíra americkým prezidentem nebo třeba čerty, kteří jsou pravidelnými štamgasty v hospodě „Na růžku“, aniž by ostatní štamgasti i sám hostinský tušili, co jsou ve skutečnosti zač.

Je-li někdo schopný stvořit příběh, ve kterém jakákoli myslitelná „divnost“ nebo „jinakost“ funguje, do jehož vnitřní logiky dokonale zapadá, fanoušek fantastiky mu nikdy neřekne „to je blbost, vždyť něco takového přece neexistuje“. Kvůli samotnému faktu tyranosauří civilizace v Amazonském pralese mu rozhodně nevynadá – ale běda, když takovému fanouškovi přijde, že zrovna v tomto příběhu její existence není logická, že z něj (slovy Kunderovými) „odstává jako špatně přišitý límec“.

Jak se tedy něčemu podobnému vyhnout?

1) „Betačtenáři“ z řad nejbližších

Prakticky každý začínají (a rozhodně každý zavedený) autor má své „betatestery“, nějaké ty příbuzné, kamarády či kolegy, kterým svá dílka dává číst.
Jsou-li ale mými „betareadery“ výhradně lidé z mého nejbližšího okolí, jsem ve vážném nebezpečí, že mi moje věci budou chválit bez ohledu na jejich skutečnou kvalitu.

Rodiče, babičky, dědečkové, strýčkové a tetičky zpravidla někde v koutku duše stále chovají touhu po mé výjimečnosti, ne-li rovnou genialitě, takže – pokud náhodou některý z nich sám není zavedeným spisovatelem (popřípadě redaktorem či aspoň novinářem) – jsou naprosto nekriticky nadšení už jenom samotnou skutečností, že zvládnu napsat nějaký jakš takš souvislý text, povídku nebo dokonce román, protože oni sami by to nikdy nedokázali.
Sourozenci, bratranci a sestřenice (zejména pokud jsou mladší) zpravidla mají načteno stejně (málo), případně i mnohem méně než já sám, takže – ačkoli by jim nejspíš nedělalo problém být daleko kritičtější – nejsou zase příliš schopní rozpoznat kvalitní literaturu od nekvalitní.
Dobří kamarádi, mezi nimiž mohou být i knihomolové, kteří by tohoto rozlišení možná i schopní byli, mi ale zase často chtějí udělat radost (nebo mají strach, že se urazím, pokud mi po pravdě řeknou, co si o mém literárním pokusu myslí, a bude po kamarádství), takže „pro jistotu“ budou především chválit, nikoli kritizovat.

Navíc se mi taky může stát, že mezi všemi těmi mými blízkými, kteří jeví ochotu si moje dílko přečíst, není zrovna žádný fanoušek žánru, který píšu, takže případné „chyby proti jeho pravidlům“ vůbec nezaregistruje.
Takže, jak z tohoto maléru ven?

2) Betačtenáři z řad profesionálů

Nejjistější metodou jak zjistit, jestli moje dílko za něco stojí, je samozřejmě zaslat jej k posouzení profesionálům a zároveň někam, kde má šanci na opublikování.
Jednou z možností je rovnou obesílat nakladatelství nebo časopisy, což ovšem jako primární metodu příliš nedoporučuji. Zejména je tento postup krajně nevhodný jako první či základní způsob pro zjištění, zda moje „výplody“ vůbec za něco stojí, tedy používání nakladatelů, vydavatelů a reaktorů vlastně jako betatesterů.
Literární redaktoři i nakladatelé a vydavatelé mají totiž často tu nepříjemnou vlastnost, že si obzvláště příšerné pokusy poměrně dlouho pamatují, a nejen to, pamatují si je většinou i se jmény jejich tvůrců. Takže pokud jednou začínající autor něco vpravdě strašného zašle do nějakého časopisu nebo nakladatelství, tak pokud tam za čas pošle něco jiného a třeba i dobrého nebo vynikajícího, může se mu snadno stát, že bude odmítnut jenom kvůli tomu, že se příslušná osoba při spatření jeho jména chytne za hlavu, pomyslí si něco jako „panebože, zase sračka“ (nebo něco ještě mnohem horšího a zcela nepublikovatelného), mail i s přílohou hodí bez čtení do koše a nechá jej bez odpovědi nebo tak maximálně autorovi napíše pár obecných blábolů na téma, kterak se jeho dílo „momentálně“ nehodí do edičního plánu, koncepce časopisu, profilu nakladatelství apod.

Mnohem menší (vlastně žádné, nepočítáme-li uraženou ješitnost) nebezpečí začínajícímu autorovi hrozí v literárních soutěžích. Zde jsou zaslané práce posuzované většinou zcela anonymně, navíc nikoli jediným literárním reaktorem, ale větší či menší skupinkou porotců, čímž se snižuje riziko neúspěchu plynoucí z toho, že jinak kvalitní dílko určité konkrétní osobě pouze „nesedne“ svým námětem, hlavními hrdiny, zápletkou, pointou, (sub)žánrem apod.
Každý začínající autor se nejspíš dříve nebo později dozví o existenci různých literárních soutěží, kterých je poměrně hodně, takže tu pro sebe nejvhodnější si může vybrat opravdu každý. I naše nakladatelství takové soutěže občas pořádá nebo se na jejich pořádání spolupodílí.
Skutečností ale je, že literárních soutěží je poměrně velké množství, zvláště různých těch regionálních, které pořádají různá místní muzea, kulturní domy, galerie, školy apod., jejich kvalita je dosti nevyrovnaná nebo v průběhu let značně kolísavá, případně velmi rychle zanikají a na jejich místě vznikají úplně nové, od kterých těžko říci, co vlastně očekávat.

Za sebe mohu s klidným svědomím doporučovat především literární soutěže týkající se fantastiky. O těch toho vím poměrně dost, takže se za ně mohu svým způsobem i „zaručit“. Jako jejich velké výhody vnímám též to, že mají poměrně dlouhou tradici (některé existují i desítky let), text posuzuje poměrně hodně porotců, z nichž mnozí jsou sami autory, překladateli, redaktory nebo dokonce vydavateli žánru, což je jistou vyšší zárukou objektivity, a dosti často porotci (nebo přinejmenším někteří z nich) jeví i ochotu k soutěžní práci napsat nějaké podrobnější stanovisko (co se jim líbilo nebo nelíbilo a proč).
Některé soutěže jsou přímo specializované na určitý konkrétní žánr, subžánr nebo dokonce téma, což taky může některým začínajícím autorům velmi vyhovovat, jiné jsou naopak co možná nejvíce „všeobecné“. Ovšem tím pro začínajícího autora asi nejdůležitějším je skutečnost, že nejlepší soutěžní povídky jsou zpravidla automaticky knižně nebo časopisecky publikované.
Jistou nevýhodou pak je pouze fakt, že tato publikace je povětšinou honorovaná jenom velmi symbolicky v podobě nějakého toho autorského výtisku zdarma a případně i slevy na další (neautorské) kusy, to by ovšem začínajícího autora nemělo odradit, spíše naopak.

Dalším možným plusem pak bývá i to, že některého z porotců, který je zároveň vydavatelem, nakladatelem, editorem či redaktorem, může zaujmout i povídka, která neskončila jako finálová, a může autorovi nabídnout její (třeba i honorované) publikování či si u něj „objednat“ napsání povídky pro „jeho“ časopis nebo připravovanou antologii.

Nejstarší – a zároveň nejprestižnější – soutěží v žánru fantastiky je Cena Karla Čapka, která vznikla už v roce 1982 a od svého zrodu až po dnešek je československá (a to jak co do soutěžících tak i co do porotců). Zajímavá je také tím, že se velmi pečlivě snaží, aby v ní soutěžila díla „srovnatelné váhy“, tedy má jednotlivé soutěžní kategorie rozdělené podle rozsahu soutěžní práce, takže kratičké povídky nekonkurují novelám a románům a obráceně.
O něco málo mladší (ale ne zase o tak mnoho, existují přes dvacet let)  jsou pak soutěže O nejlepší fantasy (jak už sám její název praví, specializuje se výhradně na fantasy) a O stříbřitělesklý halmochron, která se pro změnu specializuje na klasickou sci-fi, ideálně s náměty cestování v čase a časových smyček či paradoxů. I tyto soutěže přijímají práce psané jak česky tak slovensky.
Ještě mladší, ale přesto již více než deset nebo dokonce patnáct let existující jsou soutěže Vidoucí, Zlatá zebra, Daidalos (původně tato soutěž nesla název Ikaros podle časopisu Ikárie, který soutěž pořádal, a když tento časopis zanikl a majitelé copyrightu na název nedovolili jeho obnovení, znovuzrodil se pod názvem XB-1 a i soutěži bylo proto dáno nové jméno) a Žoldnéři fantasie (dříve se tato soutěž jmenovala O železnou rukavici lorda Trollslayera a jinak se vyznačuje tím, že jako jediná přijímá pouze práce psané česky).
Na Slovensku měla a snad stále má asi největší prestiž Cena Fantázie (která ovšem přijímá pouze slovensky psané texty – ale sama národnost či státní příslušnost autora je zcela lhostejná a ne-Slováky porota nijak nediskriminuje, já sama jsem se dvakrát dostala mezi finalisty a jednou z toho dokonce soutěž vyhrála) a Poviedka Istroconu, kam lze posílat povídky v češtině i ve slovenštině, jak je komu libo.
Od 90. let minulého století samozřejmě vznikla, nějakou dobu existovala a pak zase zanikla celá řada dalších žánrových soutěží, některé z nich byly svého času i velmi slavné a prestižní, a dnes již neexistují (příkladem je např. O loutnu barda Marigolda nebo Ježíšku, já chci plamenomet), a pochopitelně také v dnešní době stále vznikají soutěže nové.

Přesný přehled aktuálně existujících soutěží (většinou i s odkazy na příslušné weby) je možné získat na stránkách Přeboru autorů fantastiky (viz zde), kde se také každý zájemce dozví, jak si ve fantastice aktuálně stojí „na žebříčku“ současní začínající autoři (ti zavedení už literární soutěže příliš neobesílají, jedinou výraznější výjimkou, potvrzující pravidlo, je v tomto směru Jana Rečková).

Ovšem do literární soutěže – myslím-li to s tím soutěžením opravdu vážně – se nevyplácí poslat dílko, které kromě mě a mého psa nikdo další nečetl. Kde ovšem ty „bety“ shánět?

3) „Bety“ z řad fanoušků

Nedá se svítit, ale je nutné si vzít k srdci Pravidlo č. 20: Najděte si stejně postižené přátele, které platí na 110%.
Díky internetu je pak poměrně snadné takové „magory“ i najít. Existují nejrůznější literární weby – asi nejznámější je PištePovídky.cz, kolem kterých se „psavci“ houfují.
Ovšem milovníci fantastických žánrů jsou zase ve značné výhodě. Zrovna pro ně existuje asi největší množství možností, jak si ty „stejně postižené“ najít. Existují mnohé weby, diskusní fóra i facebookové skupiny zaměřené na fantastickou literaturu a filmy jak obecně (např. Sarden, Fantasy Planet, Mfantasy, Pevnost, XB-1), tak také na nejrůznější konkrétní fenomény (Pán Prstenů, Star Wars, Star Trek, Červený trpaslík, Harry Potter, Doktor Who, Zeměpolocha…), kde je tím pádem velmi snadné seznámit se s jinými fanoušky. K tomu na mnohých těchto stránkách je možné i uveřejňovat své literární pokusy a získávat tak určitou zpětnou vazbu, kterak se moje dílka líbí těm, kterým by měla být primárně určena, tedy samotným čtenářům a fanouškům fantastiky.

Pokud někdo před virtuálním prostorem dává přednost setkávání s lidmi „naživo“, i pro něj zrovna žánr spekulativní literatury nabízí o mnoho více šancí než literární žánry jiné. Existují totiž pravidelné srazy fanoušků (nazývané cony), jejichž součástí navíc bývají velmi často také literární workshopy, přednášky a semináře o literatuře nebo přímo o psaní i vyhlašování výsledků literárních soutěží.
Některé cony jsou tak nějak „všeobecné“, tedy zaměřené na fantastiku jako takovou, popřípadě mají množství různých specializovaných programových linií – příkladem toho prvního jsou Parcon a brněnský Fénixcon, nejznámějšími z druhé kategorie (a také majícími největší návštěvnost, která dosahuje v některých případech i mnoha tisícovek lidí) jsou v Chotěboři konané Festival fantazie a Fan City, pražský PragoFFest, brněnský Con-ec a na Slovensku pak Anime Show a Comix Salón – Istrocon (oba dva se konají v Bratislavě, což pro většinu českých návštěvníků není až tak daleko, pro Moraváky je to dokonce kolikrát blíž než do Prahy).
Z těch specializovanějších (které taky z hlediska počtu návštěvníků bývají zpravidla poněkud komornější – výjimkou jsou pouze akce fanoušků asijských fenoménů, které navštěvují až tisíce lidí) stojí za zmínku na fantasy, historii a mytologii zaměřené pražský Tolkiencon, havlíčkobrodský Domesticon (dříve nazývaný Elfcon) a bratislavský Slavcon, zejména na Star Wars zacílený kopřivnický Koprcon, pražské Star Con (dříve známý pod názvem S-con), který se věnuje především fenoménům Star Wars, Star Trek, Star Gate, Battlestar Galactica, Doktor Who, Torchwood a Honor Harringtonová, a Trpaslicon, jehož předmětem zájmu je britský humor, především Zeměplocha, Stopařův průvodce po galaxii a zvláště (jak je jasné z názvu) britcomy, tedy seriál Červený trpaslík a některé další (Haló haló, Černá zmije, Hotýlek, Teorie velkého třesku, Ajťáci apod.), brněnský Whocon (název asi jasně napovídá, čemu se věnuje) a na mangu, anime a japonské, potažmo vůbec asijské a orientální fenomény se specializující pražské Akicon a Advik.

Uvedené akce jsou zpravidla víkendové (od pátečního odpoledne až večera do nedělního poledne až odpoledne), některé, zvláště pak ty opravdu velké a hojně navštěvované, mohou být i delší, např. Festival fantazie trvá každoročně 10-11 dní.
Samozřejmě je možné přijet pouze na jejich část nebo dokonce se zastavit jen na jediný den či několik hodin. Mimo to existuje také množství menších akcí, které trvají pouze jedno odpoledne až podvečer – např. v Praze jsou to poměrně častá a oblíbená setkání pořádaná v Městské knihovně, buď v hlavní budově na Mariánském náměstí nebo v její na fantastiku zaměřené pobočce na Smíchově.

Na conech je samozřejmě možné setkat se s mnoha autory, redaktory, nakladateli, překladateli, recenzenty, knihkupci, porotci literárních soutěží a podobnými osobami, „motajícími se“ více či méně kolem literární fantastiky. Mnozí z nich jsou poměrně naklonění tomu se o psaní pobavit i s lidmi, které vidí poprvé v životě, poskytnout nezištně (a zdarma) nějaké rady a občas (ovšem spíše výjimečně, nikoli pravidelně) je někdo z těchto lidí dokonce ochotný si i něco málo z tvorby začínajícího autora přečíst a říct mu k tomu své stanovisko.
V tomto posledním případě je ale třeba být velmi opatrný, za prvé je mimořádně nevhodné své literární pokusy jakkoli vnucovat, za druhé rozhodně k posouzení nikdy nezasílat několikasetstránkový román, ale raději krátkou povídku nebo (nemám-li žádnou takovou povídku k dispozici) jednu, maximálně dvě kapitoly ze svého románu či novely (nemělo by to být více něž nějakých cca 10 stránek textu maximálně) a za třetí pokud příslušná literární autorita po zaslání nějakou dobu nereaguje, tak ani omylem není zdvořilé ji denně bombardovat dotazy, jestli tu moji povídku už četla a co na ni říká.
Tito lidé mají zpravidla spoustu jiné práce, takže i když mají dobrou vůli, k vašemu literárnímu pokusu se pro jiné neodkladné povinnosti několik týdnů vůbec nemusejí dostat. Nějak nenápadně se připomenout je slušné a vhodné tak zhruba po 3-4 týdnech, během kterých se pořád nic neděje, protože se zase naopak mohlo stát, že dotyčný na námi zaslaný mail zapomněl nebo skončil v jeho spamovém koši.

V každém případě je ale lépe o podobné služby žádat spíše „běžné a řadové fanoušky“, zvláště jsou-li to studenti (a mají tudíž relativně dost volného času), zatímco autory, redaktory, nakladatele a jiné „celebrity“ fantastiky jenom v případě, že se s nimi člověk už delší dobu dobře zná nebo dokonce přátelí.

K čemuž zpravidla jinak než pravidelným setkáváním (převážně na conech) dojít nemůže.