Úskalí alternativní historie

Mechanická tarantule z filmu Wild Wild West (režie: Barry Sonnenfeld, USA, 1999)

Jak již bylo řečeno v předchozím článku, jednou z možností, jak může cesta časem také dopadnout, je vytvoření tzv. „alternativního vesmíru“, ve kterém tím pádem historie proběhla jinak. Tato jinakost se může týkat pouhých drobných detailů, jako např. toho, že určitá významná historická událost proběhla o pár týdnů či měsíců dříve, případně později, určitá historická osobnost vypadala poněkud jinak, než jak ji známe, apod. přes změny poněkud větší a ještě větší, až se nakonec někteří autoři dostanou ke stvoření světa, který se tomu našemu podobá již dosti málo.

Rozdíly v již zmíněných „drobných detailech“ mohou plynout např. z toho, že autor z nějakého důvodu chce ve svém díle popisovat obecně známou historickou událost v jiných kulisách – dejme tomu dobytí Bastily v lednu, bitvu na Bílé Hoře v červencovém vedru atd., případně se do koncepce jeho díla hodí daleko více dejme tomu Božena Němcová jako modrooká blondýnka či generál Custer jako snědý a černovlasý. Pokud se svět takto „nepatrně posunutý“ od toho našeho jinak v zásadě neodlišuje, jedná se spíše o hravý literární experiment než o stvoření nějaké „plnokrevné“ alternativní historie. Autor by si ovšem v takovémto svém díle měl dávat velmi dobrý pozor na to, aby z celkového kontextu a vnitřní logiky jeho světa bylo zcela zřejmé (ideálně i pro méně pozorné čtenáře), že se nejedná o náš reálný svět, ale o svět fiktivní, tedy že barvité popisování zářivě žlutých lokýnek Boženy Němcové (takřka indiánského vzezření generále Custera, sněhové vánice při dobývání Bastily, horkem rozpraskané půdy, po které se hnala stavovská jízda…) není ani „produktem“ ani „názorným důkazem“ autorovy fatální neznalosti učiva vyšších ročníků základní školy.

Nejen literárně, ale i čtenářsky zajímavější a nejspíš také daleko vděčnější je však stvoření alternativy, která se od nám známého světa na první pohled odlišuje daleko více než jen v pár estetických drobnostech. Je třeba si uvědomit, že pokud by některý panovník byť jen nastoupil na trůn výrazně dříve (nebo naopak později), než k tomu v naší historii došlo, mělo by to mnohé závažné následky. Zkusme si jenom představit, že např. Marie Terezie (300. výročí jejíhož narození jsme slavili právě v polovině tohoto měsíce) by na trůn nastoupila již jako desetiletá holčička – nebo naopak až jako zralá třicátnice a matka několika dětí. Je evidentní, že mnohé dějinné události by probíhaly zcela jinak, případně by některé třeba neproběhly vůbec či naopak by došlo k mnohým událostem úplně jiným, ke kterým v naší realitě nikdy nedošlo.

To stejné samozřejmě platí i pro případy, kdy by panovník vládl daleko kratší – nebo naopak delší – dobu, než reálně vládl. Stačí si např. představit Ladislava Pohrobka netrpícího leukémií, který vládl patnáct nebo dvacet let s Jiřím z Kunštátu a Poděbrad jako svým kancléřem, na trůně panovníka Svaté říše římské národa německého na přelomu 18. a 19. století osvíceného Leopolda II. či třeba již Cimrmanem zmíněnou variantu, že by císař František Josef I. (alias „starej Procházka“) v roce 1900 buď zemřel, nebo abdikoval. Každému, kdo se jenom trochu zajímá o historii, je zcela jasné, že by se jednalo o svět zcela jiný.

Autorům ovšem vůbec nic nebrání v tom, aby popustili uzdu své fantazie ještě více a tvořili i světy daleko bizarnější. Jednou z oblíbených možností jsou alternativní minulosti, ve kterých spolu s lidmi žijí různá mýtická stvoření – draci, jednorožci, bazilišci apod., případně i inteligentní bytosti, které známe pouze jako produkt lidské fantazie, např. vodníci, víly, bludičky, hejkalové, upíři, vlkodlaci, elfové, trpaslíci apod. O něco „střízlivější“ variantou je minulost, ve které určitá část běžných lidí (nebo dokonce úplně veškeré obyvatelstvo) vládne různými (různě velkými či mocnými, případně různě specializovanými) kouzelnickými schopnostmi.

Je třeba si uvědomit, že pokud tvořím „historickou fantasy“, ve které jsou kouzelnické či jinak nadpřirozené schopnosti věcí poměrně obvyklou až běžnou, tak už se nejedná o náš jen nepatrně pozměněný svět, ale o jednoznačně „plnokrevnou“ alternativu, protože takovýto svět by vypadal a především fungoval zcela jinak než ten náš (vzpomeňme jenom na film Dívka na koštěti a úvahu školníka v čarodějnické škole v podání Vladimíra Menšíka, který spekuluje o hlouposti obyvatel lidského světě, protože „třeba takový zloděj, když něco ukrade, místo aby se stal neviditelným nebo se proměnil třeba v mrkev, tak zůstane tak, jak je, aby ho chytili“), a to se vším všude, včetně významných historických událostí.

Kromě podstatně či přímo převážně „magických“ alternativních historií jsou další, snad ještě oblíbenější variantou světy, ve kterých (zřejmě) musejí fungovat poněkud odlišné fyzikální zákony, protože jak jinak vysvětlit ta obrovitá párou (případně dieslovými motory, hodinovými strojky či elektrickou energií produkovanou v takřka neomezeném množství) poháněná monstra? Ano, dostáváme se k oblíbeným žánrům steampunku a jeho příbuzným, jako je clockpunk, teslapunk, dieselpunk nebo dokonce atompunk.

Autoři těchto děl jsou fascinováni představou světů, ve kterých se prohání množství vlaků, obřích dopravních lodí, ponorek a velikánských vzducholodí, to vše jak vystřižené z románů Julese Vernea či filmů Karla Zemana (klasický steampunk), případně světů plných strojů a přístrojů fungujících na principu hodinových strojků „na klíček“, a to včetně robotů či obdobných umělých bytostí a zvířat, které jsou blízkými příbuznými všech těch mechanických pianistů a umělých baletek z rodu Coppélie (clockpunk). Pokud má autor zálibu nikoli v parních strojích, ale spíše ve spalovacích motorech o výkonech nejméně vozů Formule 1 (ideálně vozů Formule 1 z 50. a 60., maximálně raných 70. let minulého století, kdy se na spotřebu rozhodně nehledělo), mluvíme o dieselpunku, pokud jsou jím popisovaná monstra poháněná elektřinou, získávanou „skoro zadarmo“ díky v našem světě prý záměrně ztraceným nebo zapomenutým vynálezům Nicoly Tesly, jedná se o subžánr teslapunku, a může-li se energie neomezeně až plýtvavě používat proto, že ji v potřebném množství dodávají štěpné či fúzní reaktory, jde pochopitelně o atompunk.

Všechny tyto „punky“ se (jako hlavním a všem jim společným rysem) ovšem vyznačují tím, že ať již jsou stroje a přístroje poháněné čímkoliv, jejich valná většina je vždy velká natolik, aby dostatečně vynikly ladné křivky naleštěné oceli a zářící mosazi. Na nějakou miniaturizaci, natož pak ekologii či „udržitelný rozvoj“ se v těchto světech opravdu nehraje. Dopravní prostředky jsou zpravidla obrovské a vyskytují-li se v díle počítače, jedná se spíš o cosi na způsob sálových oblud 60. až 80. let minulého století, nikoli o krabičky, které byste strčili do kapsy. I osobní počítače (je-li s něčím podobným v díle vůbec počítáno) svou vizáží připomínají spíše orchestriony. Obrovitánské vzducholodě pak občas propojují nejen kontinenty, ale také létají z planety na planetu.

Všechny tyto „libovolně punkové“ alternativní historie jsou (či aspoň měly by být) plny oné možná až naivní víry ve vědu, techniku a pokrok (byť „šílený vynálezce“ jako hlavní padouch nebo přinejmenším pomocník hlavního padoucha je zde oblíbenou a takřka povinnou „rekvizitou“ – viz třeba filmoví zástupci žánru Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech nebo Wild Wild West), jak ji znal konec 19. a počátek 20. století před tím, než tato víra byla dosti zásadně otřesena apokalypsou Druhé světové války a následnou hrozbou nukleárního armageddonu.

Tudíž připadá-li někomu, že „svět byl ještě v pořádku“ před tím, než se potopil Titanic, zazněly výstřely v Sarajevu nebo se v Německu dostal k moci jistý bývalý čalouník s knírkem pod nosem (případně doplňte jinou historickou událost dle své vlastní volby), vůbec nic mu nebrání v tom, aby si stvořil alternativní Zemi, na které tyto „staré zlaté časy“ zatím (nebo dokonce vůbec nikdy) neskončily.

Je samozřejmě zcela věcí vkusu, jestli takto „punková“ alternativa bude ryze technická, nebo se v ní budou ve větší či menší míře vyskytovat i „čáry a kouzla“, nadpřirozené schopnosti nebo dokonce mýtické či všemožné ne-zcela-lidské bytosti. V tom druhém případě ovšem dobrý pozor na to, aby výsledek nedopadl jako onen příslovečný dort pečený Pejskem s Kočičkou.

Nesmírně důležité – a to pro tvůrce libovolné, nejen „punkové“ alternativní historie – je ale v každém případě to, aby historické období, k němuž má jeho svět být alternativou, znal opravdu velmi dobře. Minimálně stejně dobře jako ten, kdo píše (realistický) historický román, historickou detektivku či thriller nebo dokonce historickou fantastiku, o které již byla řeč (především zde a částečně také zde), v ideálním případě ale ještě lépe. Staré cirkusácké přísloví totiž praví, že klaunem může být pouze ten nejlepší artista, neboť aby dokázal „kazit“ tak, že to diváky pobaví a nebude působit trapně, musí ono „kažené“ ovládat lépe než ten, který se snaží „rozhodně nekazit“ – a to, co platí pro žonglování s míčky, zcela určitě platí i pro „žonglování“ s historickými osobnostmi a událostmi.

Tomuto úskalí se lze samozřejmě vyhnout tím, že si autor stvoří svět zcela nezávislý na naší minulosti i současnosti, ze kterých si třeba tu a tam něco vypůjčí, ovšem naloží s tím vším zcela dle svého uvážení.

Tento přístup má ovšem – jako všechno na světě – nejen své klady, ale i mnohé zápory, rizika a úskalí, o kterých si povíme podrobněji zase někdy příště.