Vražda v Židovském městě (1)

I.

Když vjížděl kočár na Silvestra roku 1851 do Prahy, byla všude kolem tma a lilo jako z konve.

Johann Schäfer seděl uvnitř zabalený v teplém kabátě, zachumlaný do dvou dek, šátek vytažený do půli obličeje a cylindr naražený tak hluboko do čela, že vypadal jako nějaký černý fantom s voskově žlutou škraboškou, zdobenou tenkým špičatým nosem. Přesto mu byla zima. Čím byl starší, tím častěji se jeho končetin zmocňoval jakýsi smrtelný chlad, při kterém občas zcela ztrácel pocit hmatu.

Jeho úzká pergamenová tvář s tenkými, pevně sevřenými rty by mohla někoho cizího až vyděsit, v kočáře však kromě něj nikdo nebyl a nadto v něm panovala téměř absolutní temnota.

Již tři hodiny byly jedinou věcí, kterou spatřil, chvilkové záblesky v okénkách kočáru, to jak se v kapkách vody, stékajících po sklech, tu a tam odrazilo světlo luceren, které měl kočí na kozlíku.

V okamžiku, kdy se zvuk koňských podkov změnil z dusavě blátivého na klapotavý a kdy také kola kočáru zahrkotala na kamenné dlažbě, rozsvítila se náhle okna vozu přízračně bílým světlem. Johann Schäfer se zvědavě naklonil k okénku ve dveřích, cípem deky z něj setřel mlhavý opar svého dechu a vyhlédl ven.

Skrze tabulku nepříliš kvalitního skla, po němž tekly čůrky vody, spatřil podivně deformovaný svět, obklopující lampu, v níž žhnul oslnivě bílý plamen. Osvětlovala bránu v městských hradbách s pruhovanou strážní boudou, z jejíhož temného jícnu právě vykročila pochmurná postava strážníka a rukou dávala kočímu znamení, aby zastavil.

„Gas,“ řekl si tiše Schäfer. „Fortschritte machen, dieses Prag.“

Teprve teď, když utichlo kodrcání kol, skřípot dřeva a vrzavý zvuk pérování, uvědomil si Schäfer šumění deště a tlumené ťukání kapek na střeše povozu.

Strážník hovořil s kočím, ale nebylo rozumět jedinému slovu.

Pak přikročil ke dvířkům kočáru a rázně zaklepal.

Schäfer natáhl ruku ve žluté kožené rukavici a otevřel je.

„Patrola! Dokumente, bitte! Papíry!“ zahuhňal podivnou směsí němčiny a češtiny strážník zpod hustého kníru a rukou si přidržoval zvednutý límec uniformy, aby mu co nejvíce přiléhal ke krku.

„Guten Abend. Steigen Sie ein, herr officer,“ řekl Johann Schäfer, odhodil ze sebe deky, stáhl si šátek pod bradu a mírným gestem pozval strážníka do kočáru.

Policista při pohledu na Schäferovu žlutou a úzkou tvář jako by zaváhal, ale pak se chytl za madlo u dvířek a s funěním vlezl dovnitř.

„Hölle auf Erden, dieses Wetter!“ nadával. „Sloužit v takový slotě za takovou almužnu! Wenn man von Wien?“

Ztěžka se posadil na sedačku, vedle jakýchsi velikých nádob, pečlivě omotaných dekami, naproti Schäferovi, který sáhl do záňadří a podal mu dokumenty.

„Ja, aus Wien,“ řekl strážníkovi. „Aber eigentlich aus Paris. Jestli chcete, můžeme mluvit česky.“

„Tak z Vídně, nebo z Paříže?“ zamračil se policista a naklonil se ke dveřím kočáru, aby světlo plynové lampy dopadalo na papíry.

Po chvilce hvízdl a zasalutoval.

„Entschuldigen Sie, Sir!“ omlouval se, vracel mu dokumenty a chtěl se zdvihnout. „Hned otevřu bránu!“

„To je v pořádku, strážníku. Jen seďte. Mohl bych vás pozvat na skleničku pálenky? V takové zimě přijde vhod.“

„Bude mi ctí, pane!“

Schäfer vyndal z kapsy kabátu stříbrnou likérku, odšrouboval uzávěr a naplnil ho až po okraj. Destilát pronikavě zavoněl po jablkách. Strážník ho opatrně převzal.

„Prosit!“ podíval se Schäfer strážníkovi zpříma do očí a napil se z láhve.

„Na zdraví!“ odpověděl strážník a opatrně usrkl. Okamžitě se usmál a jednou rukou si nakroutil knír, poněkud splihlý deštěm. „Hergot, to je dobrý pití.“

„Calvados,“ odtušil Schäfer. „V Paříži je to teď módní záležitost. Vozí ho z Normandie. Říkají, že ho tam nechávají zrát dva roky v dubových sudech.“

„Paříž,“ řekl strážník, znovu usrkl a posunul si klobouk se zlatou dvouhlavou orlicí a kohoutím perem trochu do týlu. „Viděl jsem ji na obrázcích. Jo, to musí bejt jiný kafe než Praha. Praha je proti Paříži jenom taková díra.“

„Myslím, že přeháníte, strážníku,“ usmál se Schäfer. „Mám Prahu v paměti jako krásné město.“

„Jak dlouho tu pán nebyl?“ zeptal se strážník.

„Osmatřicet let,“ řekl Schäfer. „Osmatřicet let…“

„To je k nevíře, takovou dobu,“ prohlásil strážník. „To přece bylo ještě za Napoleona!“

Schäfer se na strážníka podíval jakýmsi zvláštním pohledem a pokýval hlavou:

„Plynové lampy tu tedy rozhodně ještě nebyly.“

„A přitom pán mluví česky líp než leckterý Pražák!“ pokračoval strážník, pak do sebe kopl zbytek calvadosu, odfoukl si a vrátil uzávěr Schäferovi. „Děkuju. Báječně mě to zahřálo. Ale už nebudu pána zdržovat. Normálně sice všechny kočáry prohledáváme, ale u vás to samozřejmě není zapotřebí.“

„Hm,“ zašroubovával Schäfer likérku. „To jsou tu pořád takováhle přísná pravidla?“

Strážník zavrtěl hlavou.

„Dnes je výjimečný den. Pokud vím, slouží dnes všech stotřiašedesát policajtů, co jich Praha má. A po Čechách snad všichni lombarďani.“

„Lombarďani?“ nechápal Schäfer.

„No, to my jim jen tak říkáme. Četníci, víte? Už dva roky slouží po venku Gendarmerie-Regiment generála Kempena von Fichtenstamm.“

„Á, Gendarmen! Nun, natürlich! Mluvil jsem s Kempenem ve Vídni, ale jenom krátce.“

Strážníkův uctivý výraz se ještě zvětšil.

„Ano, pan baron je teď ve Vídni militärgouverneur.“

„Kolik je teď v Čechách těch jeho četníků?“

„Tak tisícovka.“

„A proč je zrovna dnes taková pohotovost? To Češi tak bouřlivě oslavují Nový rok?“

Policista se pousmál, ale jeho úsměv vypadal trochu křivě.

„No, tenhle Novej rok moc oslavovat nebudou.“

„Teď už vám vůbec nerozumím,“ pokrčil Schäfer rameny.

Policista se naklonil dopředu.

„Pán přece přijíždí z Vídně, přímo ode Dvora… Copak pán opravdu nic neví?“

„Byl jsem ve Vídni jen krátce. Předtím jsem měl jisté… jistou práci v Paříži. Starého císaře jsem neviděl už kolik let. A nového jen velmi krátce.“

Strážník se narovnal a nervózně si posunul klobouk trochu do čela.

„Doufám, že mě pán jen nějak nezkouší. Já jsem loajální Rakušan! Byť maminka byla Češka, dej jí pánbůh věčnou…“

„Nemějte strach,“ přerušil ho Schäfer. „Tak co se děje? Zase nějaké problémy v Itálii?“

„To ne, pane, to by se Pražáků moc netknulo,“ opět si nakroutil velký rakouský knír. Pak se znovu předklonil a důvěrně Schäferovi sdělil: „Jeho Veličenstvo František Josef I. k dnešnímu dni ráčilo zrušiti Ústavu! Zítra toho budou plné noviny!“

„Hm,“ Schäfer zastrčil likérku zpět do kapsy a opřel se dozadu. „Tak Jeho jinošské Veličenstvo přece jenom ráčilo… No, však ona ta ústava stejně nikdy neplatila. To byl jen takový manévr po rozpuštění Říšského sněmu, aby se trochu uklidnily země Koruny.“

Strážník pokýval hlavou.

„Ale co to vlastně znamená?“ ptal se Schäfer. „Zrušil snad mladičký mocnář náboženské svobody či zavedl znovu poddanství?“

„To ne, pane, ale jinak je změn víc než dost… A… je tu veliký strach z nepokojů. Pan ministr Bach už taky nařídil první deportace…“

„Deportace?“

„Tak tak, už několik dnů se zatýká o sto šest a všechno to jde buď do kriminálu, nebo z Čech.  Zrovna jednoho takového vezli meine Kollegen tenhle měsíc postrkem až do Tyrol.“

„To je dálka,“ odtušil Schäfer. „No, strážníku, je čas jet dál. Původně jsme chtěli být v Praze už krátce po obědě, ale to počasí nás řádně zdrželo. A díky, že jste mi neprohledával věci. Z toho, co byste našel, byste radost neměl,“ pousmál se jaksi záhadně.

„Jak to myslí pán?“ zpozorněl policista.

„Nu, v kufrech na střeše jsou víceméně jenom knihy, oblečení a bedna vína, ale tady v těch hrncích vedle vás je několik pavouků a ti by se vám asi valně nelíbili.“

„Pavouků?“ Strážník se nedůvěřivě podíval na nádoby v dekách vedle sebe a trochu se odtáhl.

„Ano, pavouků. Pavouk. Spider. Webspinne, ja?“

„Spinne,“ řekl strážník štítivě. „Proč je pán vozí do Prahy? Tady jich je víc než dost.“

„Takovýchhle ne,“ zasmál se Schäfer. „Někteří jsou velcí jako moje ruka!“

Náhle napřáhl k strážníkovi ruku ve žluté rukavici z jelenice, která byla nepochybně šitá na míru, a policista si najednou uvědomil, že Schäferovy prsty jsou neobvykle tenké a dlouhé, se zřetelně vystupujícími klouby, připomínající ze všeho nejvíce opravdu nožky nějakého členovce, až se při tom pohledu trochu otřásl.

„Copak? Nepodáte mi ruku na rozloučenou?“ zeptal se Schäfer.  „Snad vás ti pavouci nevystrašili?“

„Ah, nikoliv, pane,“ pousmál se křečovitě strážník a stiskl ruku v rukavici. Jelenice byla chladná, jako by v ní ani nebyla ruka člověka. „Na shledanou! A co se těch pavouků týče: Über Geschmäcker kann man nicht streiten!“ A již se hrabal ven z kočáru.

„Tak tak,“ řekl si tiše Schäfer, sotva se zabouchnula dvířka od vozu a spokojeně se zachumlal do deky. „Proti gustu žádný dišputát!“

A měl radost, jak to v té češtině hezky zní.

***

---

© Elsa Müller, 2017

---

---