Vražda v Židovském městě (11)

Jakub Schikaneder: Vražda v domě (1890, detail)

II.

Krátce po druhé hodině odpolední se malá kancelář komisaře Lehmana na Starém Městě Pražském zcela zaplnila muži, z nichž zhruba polovina byli civilisté a polovina uniformovaní strážníci.

Věšák v rohu místnosti byl plný kabátů a vycházkových holí, pod ním u psacího stolku seděl koncipista s připraveným perem a papíry. Lehman za svým stolem v čele místnosti se polohlasem na čemsi dohadoval se Schäferem, který se k němu skláněl. Pak se Lehman rozhlédl po místnosti.

V pohodlném křesle u kuřáckého stolku pod oknem, určeném pro zvláštní návštěvy, seděl rabín Rapoport, který jediný neodložil kožich, a tvářil se nesmírně zachmuřeně, zvláště na Fabia Bianchiho, kulatého proplešatělého mužíka s červenými tvářemi, který nervózně poposedával na druhém křesle naproti rabínovi.

Na židli poblíž nich seděl sympatický mladík, kterého Schäfer zatím neviděl. Byl skromně, ale čistě oblečen a v rukách žmoulal teplou zimní čapku, typickou spíše pro dělnické profese. Matthias Löwin, nápadník nešťastné Galiah. S poněkud udiveným výrazem si prohlížel muže kolem sebe, jako by nevěděl, proč sem byl vůbec pozván.

O kus dále seděl na židli muž — či spíše troska muže: Abdon Kluger. V bílé, u krku rozepnuté košili, s rukama spoutanýma a hlavou sklopenou tak hluboko, že mu přes černé rozcuchané vlasy nebylo vidět do obličeje.

Po obou stranách jeho židle stáli dva strážníci. Další dva stáli u dveří a docela stranou, v rohu místnosti seděl na židli malý Mordechaj Meier. Seděl vzpřímeně a s nenávistným výrazem se díval na záda zhroucené postavy Abdona Klugera.

Ukázalo se, že právě chlapec je předmětem tiché diskuse mezi Lehmanem a Schäferem.

„Dobrá tedy, tak ať tu tedy zůstane, Herr Schäfer, když na tom trváte,“ uzavřel najednou poněkud nahněvaně Lehman. „A už začněme, prosím. Rád bych se dozvěděl smysl celého tohohle spektáklu. A také té poslední prohlídky, která je právě na Josefově v běhu, stejně jako toho vyptávání se po špitálech, které zaměstnalo tolik mužů.“

„Dobře,“ napřímil se Schäfer. „Musel jsem vás sem, pánové, pozvat všechny najednou, protože v případu vraždy dvacetileté Galiah Meierové existuje několik otázek, na které znáte odpovědi pouze vy — a pouze, pokud budou otázky položeny ve správném pořadí a patřičných souvislostech, může být zodpovězena otázka hlavní, tedy kdo je vlastně vrahem nebohé dívky.“

Rozhlédl se kolem sebe. Ale zjistil, že všichni muži v místnosti se při jeho posledních slovech podívali na Abdona Klugera, který pomalu zdvihl hlavu. Schäfer si prohlédl jeho bledou tvář s hlubokými kruhy pod očima a výrazem nezměrného utrpení, kterým zřejmě prošel v minulých hodinách. A jistě nešlo jen o trápení psychické, Schäfera napadlo, že v donucovací pracovně se zřejmě s Klugerem při prvním výslechu nijak nemazlili.

„Jak zjistila policie hned během pár minut prvních výslechů sousedů nedlouho po vraždě,“ pokračoval Schäfer, „kromě, dá-li se to tak říci, oficiálního nápadníka dívky, Matthiase Löwina, hocha, který vzhledem ke své vzdálené práci v obchodě, kde se učil materialistou, zašel k dívce jen málokdy, mnohem častěji byl v ulici vidět Abdon Kluger, muž, o kterém se rozhodně nedá říci, že by byl na Josefově oblíben, ať už pro své hejskovské chování, finančně zajištěné postavení, či způsob života, který se neslučoval s představami o životě člověka oddaného židovské víře.“

„Ani s představami o životě člověka oddaného jakékoliv víře!“ vpadl do hovoru rabín Rapoport.

„Klugerovic rodině se již přede dvěma lety povedlo odstěhovat z bývalého ghetta,“ řekl Schäfer, jako by poznámku přeslechl, „prakticky ihned poté, co to nové zákony umožnily, a přes jisté problémy se jí celkem úspěšně zdařilo i vejít do společných finančních projektů hlavně s českou částí Prahy, týkajících se především výstavby nových domů ve městě i okolí, neboť bouřlivě se rozvíjející čeští obchodníci trpí velkým nedostatkem volného kapitálu, aby mohli realizovat své značné ambice, a snaží se jej získat ber kde ber. Tak se ostatně Klugerovi seznámili i s Meierovými, kteří měli v plánu svůj kapitál po odchodu z Třebíče zajistit a rozmnožit obdobným způsobem, ač nebyli tak vlažní ve víře jako Klugerovi. Fakticky se měli Meierovi brzo stěhovat do svého, proto si také po svém příchodu do Prahy pronajali jen malý levný byt, než aby na krátkou dobu utráceli zbytečné velké peníze za pronájem některého z pěkných bytů na kraji či za hranicí čtvrti.“

Rabín Rapoport se teď díval na Schäfera trochu překvapeně, jako by se divil, kolik toho ví o obou rodinách muž, který ještě nebyl v Praze ani celých čtyřiadvacet hodin.

„Ani policii nebyl Abdon Kluger zcela neznámý!“ zdvihl ukazováček Schäfer. „A to z pražských revolučních bouří před třemi lety, kdy bylo jeho chování označeno jako neloajální, nebyl však nikdy z ničeho obviněn, ač je na něj dodnes veden neustále pečlivě doplňovaný spis.“

Kluger se podíval na komisaře a hněvivě mu zablýsklo v očích.

„Pane Schäfere!“ vykřikl Lehman a vyskočil od stolu. „To je nepřípustné! Můžete se mnou na chvíli na chodbu?“

Schäfer i s Lehmanem vyšli z místnosti a zbylí muži se po sobě překvapeně dívali. Abdon Kluger se také rozhlédl, pak se mírně natočil dozadu a když spatřil chlapce, řekl mu zoufale:

„Neudělal jsem to!“

„Mlčte, Klugere!“ křikl na něj okamžitě jeden ze strážníků. „A dívejte se před sebe!“

Kluger poslechl a vzápětí se otevřely dveře. Komisař Lehman nasupeně usedl za svůj stůl, zatímco Schäfer nenuceně přisedl bokem na jeho desku.

„Omlouvám se, pánové, poslední věta byla samozřejmě pouze mou ryzí domněnkou. Byl jsem ujištěn, že žádný obdobný spis neexistuje,“ odmlčel se. „Nebo o něm alespoň oficiálně není nic známo.“

Abdon Kluger dal hlavu mírně na stranu a díval se teď na Schäfera nesmírně zkoumavě.

„Nejpodstatnější je, že policejní patrola, která udělala okamžitou prohlídku domu Klugerových, prakticky ihned po zadržení Abdona, nalezla jeho kabát a kalhoty, což nebylo nic těžkého, neboť byly pohozené na židli vedle postele, a shledala, že jsou evidentně potřísněné krví. Abdon Kluger tuto skutečnost nijak nepopíral, právě tak, jako svou přítomnost v bytě zavražděné. Tvrdí však, že se musel ušpinit o stůl a podlahu, na kterou poklekl, když zažehnul zápalku a sklonil se nad tělem oběti, která byla v době jeho příchodu již zcela bez života.“

„To je pravda!“ vykřikl Kluger, ale jeden strážník mu ihned sevřel rameno.

„Co se týče zápalky, pane komisaři,“ obrátil se Schäfer na Lehmana, „pak bych panu Klugerovi věřil, já sám jsem si při první prohlídce bytu povšiml na zemi dvou zápalek. A myslím, že i vy o nich máte poznámku v protokolu. Protože Maierovi jistě neodhazovali použité zápalky po zemi a vrah byl u Galiah v době, kdy byla na stole zapálená ve svícnu svíčka, je zřejmé, že jednu ze zápalek musel použít kdosi, kdo byl v bytě mezi vrahem a objevením těla, neboť druhou zápalku použil…“ Schäfer se podíval do rohu místnosti.

„Já!“ vykřikl vzrušeně chlapec. „Vzal jsem ji z krabičky, co máme na poličce hned vedle dveří! Dáváme tam i svícen, když odcházíme z domu! Ale…“

„Ten stál tentokrát zhasnutý na stole a dříve, nežli zápalka dohořela, spatřil chlapec dost na to, aby upustil zápalku na zem a v hrůze vyběhl na ulici. Právě tak, jako Abdonu Klugerovi poskytla jeho zápalka dostatečný čas na to, aby… se zachoval v podstatě stejně. Až na to, že Kluger, vědom si své nevalné pověsti, nevyhledal policii, ale schoval se v domě svých rodičů na Starém Městě.“

„Snažíte se nám říci, Herr Schäfer,“ prohlásil Lehman, „že Abdon Kluger přišel na místo až po vrahovi. Zapomínáte však, že Kluger je člověkem, který má nejsilnější motiv! Těhotenství zavražděné, které sám přiznal hned při prvním výslechu a které bylo dopoledne ověřeno pitvou, mu mohlo udělat čáru přes rozpočet jeho nemravného a hýřivého života.“

Schäfer zavrtěl hlavou.

„To, že mladý člověk rozhazuje peníze, pokud mu je jeho rodiče poskytují, bych mu ani nevyčítal. A co se týče té nemravnosti, navštěvoval snad domy s červenými lucernami nebo se věnoval hazardním hrám?“

„Rozhodně se stýkal se skupinami lidí, jejichž chování lze označit za nemravné!“ odsekl Lehman.

„Nemravné, nebo politicky nevhodné?“ zeptal se Schäfer.

„Nemravné!“ prohlásil rabín.

„A politicky nevhodné!“ dodal Lehman.

***

© Elsa Müller, 2017