Vražda v Židovském městě (14)

Lehman si odkašlal.

„Matthiasi Löwine, je mou povinností vás upozornit, že ač jste se dopustil skutků ohavných a nízkých a ač vás hrdelní trest nemine, je vám možno v případě úplného doznaní jak činů svých, tak těch, kteří se na nich podíleli, významně ulehčit dobu čekání na výkon trestu, například povolením návštěv příbuzných, možností psát dopisy, lepší stravou či celou a dalšími výhodami.“

Matthias Löwin ale stále jen mlčky seděl se sklopenou hlavou.

„Matthiasi,“ ozval se do ticha rabín. „Prosím tě, řekni pravdu, už kvůli památce svých rodičů, kteří nás dávno opustili, už kvůli svému dědečkovi, který byl mým blízkým přítelem již v Těrnopoli. Ne proto, abychom tě odsoudili, ale proto, abychom pochopili, jak může tak skromný a pracovitý hoch dospět k tak strašlivým činům.“

Po posledních slovech zvedl Matthias hlavu.

„Nikdo v této místnosti…“ řekl přerývavým hlasem. „To nikdo z vás nepochopí. Nikdo z vás… nikdy… nežil v takové bídě jako my… celý život… celý život… a pak… každý den, hodinu tam, hodinu zpátky, deset i víc hodin práce… prý učení na materialistu… jen horší sluha… jen trochu lepší otrok… za patnáct krejcarů denně, to stojí sotva malý bochníček chleba… a kolem vás běží svět někam pryč a pořád dál…“

Odmlčel se a ohlédl se na Bianchiho, který seděl se zarputilým výrazem a přimhouřenýma očima, jakoby zmrazený.

„A pak se objevil on,“ pokračoval Löwin. „Ďábel. Našeptávač. Nejdřív mě potkal jakoby náhodou a chtěl si popovídat o lécích, o zboží a vůbec o obchodech… Pak mě pozval na pivo k Zelené lišce, pak na večeři… na ničem nešetřil… a pořád si vedl svou. Pak po nějakém čase začal něco naznačovat… a já měl často v hlavě tolik piva, že bych jenom na ně vydělával týden… Když mi poprvé došlo, o čem vlastně doopravdy mluví, tak jsem utek. Ale on se druhý den objevil znova a omlouval se, že prý jsem ho jen špatně pochopil… ale pak si zase začal vést svou… trvalo to celé týdny… ty jeho řeči byly jako pavučiny, postupně jsem jich měl plnou hlavu… už jsem nevěděl, co jsou vlastně jeho a co jsou moje myšlenky… začal jsem spřádat jeho sítě s ním…“

„Jak trpěliví a pracovití jsou tihle nenápadní snovači pastí…“ řekl tiše Schäfer a Matthias přikývl, jako by mu vše bylo zcela jasné a pokračoval:

„Říkal, že když učiním, co chce, udělá ze mne bohatého obchodníka s vlastním domem a velkým krámem… Že si budu moci vybírat mezi těmi nejkrásnějšími dívkami v Praze… Nakonec jsem souhlasil a donesl jsem košík s otráveným jídlem od Bianchiho Meierovým. Byli tam celá rodina. Do té doby jsem je skoro neznal. Předal jsem jim košík a odešel jsem. Později jsem ale uviděl znovu jejich dceru a syna v synagoze… Galiah byla tak krásná… a všichni byli tak veselí… Utíkal jsem zpět k Meierovým, ale těm již bylo tak zle, že ani nedokázali dojít ke dveřím. Rozběhl jsem se za Bianchim do Nuslí, aby je zachránil, ale ten se jen rozzuřil, a když se dozvěděl, že děti jsou zdravé a slaví Purim, dostal strach, že by mohly říct něco o košíku s jídlem od něj a že by někdo mohl prozkoumat zbytky. Vydali jsme se tedy zpátky do Josefova. Bianchi zmizel v bytě a za chvíli vyšel ven, ať běžím za rabínem, že jde o choleru.“

„Myslím,“ odkašlal si Schäfer, „že Bianchi v první moment poté, co zlikvidoval zbylé víno, chtěl, aby byl Josefov uzavřen kvůli podezření z cholery. Ale při rozhovoru s rabínem si uvědomil, že je tu ještě lepší řešení. Tím, že mu obec pomáhala zamaskovat jakoby choleru, vytvářela mu tak dvojí krytí pro skutečnou příčinu smrti.“

„Co bylo dál, Matthiasi?“ zeptal se rabín.

„Dál…“ polknul Löwin naprázdno, „sotva získal Bianchi přístup k penězům ze svěřeneckého fondu… přišel za mnou…“

„Tentokrát byl na řadě mistr ve tvém obchodě,“ konstatoval Lehman. Matthias jen přikývl.

„A Galiah,“ doplnil.

„Chtěl ji také zabít?“ ptal se Lehman.

Löwin zavrtěl hlavou.

„To by bylo prý už příliš nápadné. Chtěl, abych si ji vzal. To on nějak zařídil, aby mě kdosi doporučil rabínovi a sám mě pak vybral jako nejvhodnějšího kandidáta.“

„Jenže Galiah měla svoji hlavu a vybrala si někoho jiného,“ řekl Schäfer. „Navíc muže se špatnou pověstí. Proto svůj vztah asi ze začátku tajila. Kdy ses o tom dozvěděl?“

„Až tu noc,“ odpověděl Löwin. „Přišel jsem za ní a Galiah se mi začala omlouvat. Necítila ale vůbec žádnou vinu, tvrdila, že přece nic nebylo ještě napevno dohodnuto, ani jsem ji ještě nepředstavil dědečkovi…“

„Co jsi cítil, Matthiasi?“ zeptal se Schäfer.

„Já… v první chvíli jsem tomu nemohl uvěřit… všechno bylo přece tak perfektně vymyšlené, všechno do sebe tak zapadalo! A najednou… ptal jsem se, kdo to je, ale nechtěla mi to říct. Naléhal jsem. Nakonec se rozhněvala a všechno mi řekla. I to, že čeká dítě. A to byl konec. Naprostý konec! Pokud by jí měl Bianchi vyplatit svěřené věno, musel by prodat minimálně dům a drogerii! Dům, který měl být jednou můj! Kdyby se Galiah vdala a měla děti se mnou… Bianchi děti neměl a říkal, že jsem jako jeho syn a jednou mi s Galiah všechno odkáže!“

„Nejpozději do pár let byste skončili stejně jako ostatní,“ prohlásil Lehman.

Löwin se na něj podíval krhavýma očima.

„Snad. Ale těch pár let bych žil jako člověk!“

„Co bylo dál, Matthiasi?“ zeptal se Schäfer.

„Pak… snažil jsem se ji přesvědčit… říkal jsem jí, že si ji vezmu i s dítětem… vysmála se mi… a já… nevím jak… najednou jsem měl v ruce nůž… chtěl jsem ji jen vystrašit, aby se přestala smát, ale ona otevřela ústa, jako by chtěla začít křičet, a já se vylekal a… pak jsem bodl. A pak znova a znova a znova a znova…“ slabě naznačoval rukou rány a jeho oči se dívaly do minulosti, jako by si přehrávaly znovu celou scénu. Pak ztichl.

I ostatní muži dlouho mlčeli.

„Máte to?“ obrátil se Lehman ke koncipistovi. Ten přikývl a položil před Lehmana na stůl svazek hustě popsaných listin.

„Potřebujeme už jen váš podpis, Matthiasi Löwine,“ řekl Lehman.

Schäfer seskočil z okraje stolu a sklonil se k Löwinovi. Mladík se zachvěl, když se ho dotkla Schäferova ruka, ale pak se nechal pokorně dovést ke stolu, a aniž by papíry četl, připojil k nim svůj podpis. Nato zůstal stát jakoby ve snách.

„A co vy, pane Bianchi?“ zeptal se Lehman. „Chcete učinit výpověď?“

Bianchi se díval upřeně před sebe a ve tváři se mu nepohnul jediný sval.

„Myslím, že signor Bianchi už nepromluví ani pod šibenicí,“ řekl Schäfer, ale ani tato tvrdá slova s Bianchim nepohnula.

„Dobrá,“ řekl Lehman. „Odveďte je. Oba.“

Když oba dva muži v doprovodu strážníků odešli z místnosti, zdvihl se Abdon Kluger ze židle.

„Pokud se nepletu, jsem volný, pane komisaři,“ řekl s mírně přezíravým výrazem.

„Ano,“ odpověděl Lehman suše.

„Omluva se nekoná?“ zeptal se Kluger.

Lehman zafuněl.

„Na vašem místě, Klugere, bych si tolik nedovoloval. Nejsem si zdaleka jistý, že se vidíme naposled.“

Kluger se k němu otočil zády a došel k malému Mordechajovi, sedícímu se sklopenou hlavou osamoceně na židli v koutku. Klekl si před ním a jednou rukou mu zdvihl bradu.

„Mordechaji,“ řekl mu, když se jejich oči setkaly. „Nedokážeš si ani představit, jak moc jsem tvou sestru miloval. Dnes v noci umřelo kus mého srdce s ní. Do smrti se budu cítit osamělý. Ale vím, že ty jsi na tom ještě hůř. Mordechaji, naše rodina tě má ráda. Chci, abys věděl, že k nám můžeš kdykoliv přijít a vždycky budeš vítán. Od dnešního dne jsi můj švagr. Já to tak cítím a už to tak bude navždycky.“

Chlapec se podíval Klugerovi se slzami v očích do tváře a pak se objali.

„Co s ním teď bude?“ zeptal se Kluger poté, co se zdvihl z pokleku.

„Postaráme se o něj,“ řekl rabín, a když viděl, že se Lehman nadechuje, dodal: „Hned zítra navštívíme jeho tetu a dohodneme se s ní co a jak dál, tak, aby to bylo chlapci ku prospěchu. Ostatně, kdo ví, jak to s tou její vážnou nemocí je. Pan Bianchi rozhodně nebyl důvěryhodným zdrojem informací.“

S tím komisař Lehman souhlasil.

Když vyšli Schäfer, Rapoport a Kluger s chlapcem na ulici, bylo již nebe temné, ale ulice zářila novými plynovými lampami. A v tom jasném ostrém světle náhle začal padat sníh.

Schäfer se k chlapci naklonil a pošeptal mu několik slov.

Hoch na něj udiveně pohlédl.

„Myši?“ zeptal se pak zaraženě.

Schäfer vážně přikývl:

„Kde bydlím, už víš.“

„No,“ pokrčil chlapec rameny. „Když myši, tak myši…“

Kluger s rabínem na ně nechápavě hleděli.

Schäfer se usmál.

„Über Geschmäcker kann man nicht streiten!“ prohodil vesele. „Pánové! Bylo mi ctí!“

Lehce se jim uklonil, zatočil špacírkou a svižným krokem se vydal středem ulice pryč.

Ale oni zůstali na místě a hleděli za Johannem Schäferem tak dlouho, dokud jim ho neskryla bílá opona čím dál tím hustší chumelice.

 

KONEC

---

© Elsa Müller, 2017

---

---