Vražda v Židovském městě (2)

Jakub Schikaneder: Vražda v domě (1890, detail)

Ale sotva se dal kočár do pohybu a vjeli pod zdviženou závorou do rozevírající se brány, ozval se zpoza ní nějaký křik. Schäfer se podíval z okénka a za branou spatřil jakéhosi chlapce bez čepice, stojícího naproti strážníkovi a ukazujícího rukou kamsi do města. Chlapec byl zcela promočený, voda mu stékala ze splihlých vlasů po obličeji a výraz v jeho tváři byl směsicí takové hrůzy a zoufalství, že Schäfer okamžitě hmátl po madlu vedle dveří, postavil se a rychle odsunul okénko vedoucí ke kočímu.

„Masson! Arrêter le coche!“ křikl do okénka.

„S’il vous plaît, monsieur!“ ozvalo se zvenčí. „Whoa!“

Koně zafrkali a kočár zastavil za branou.

Schäfer odhodil deky, zkontroloval, zda má kabát všude dobře zapnutý, vzal ze sedadla svou špacírku a v hlubokém předklonu, aby si nepoškodil cylindr, vystoupil z kočáru.

Okamžitě mu na dýnko klobouku zabubnoval prudký déšť.

Několika rychlými kroky dosáhl oblouku brány. Ve stejný okamžik do ní z opačného směru vkročil druhý strážný, mladší člověk s tenkým voskovaným knírkem a rozespalým výrazem. Evidentně strážní nehlídali bránu oba najednou, jak by správně měli, ale střídali se, aby také trochu užili spánku.

Ostatně, správně by měli být na bráně čtyři, napadlo Schäfera, ale, koneckonců, nebyla žádná válka, a asi se policie obává spíše lidu v hradbách než před hradbami.

Schäfer se přiblížil ke strážníkovi, který právě držel chlapce za rameno a třásl s ním.

„Vzpamatuj se, kluku! Co to povídáš?“

„Mjan švestr, hir! Ši išt tvyt!“ křičel chlapec.

Divná němčina, pomyslel si Schäfer, to bude jidiš, napadlo ho pak.

„Nech si to svoje maušlování a mluv pořádně česky nebo německy, kluku! Kdo ti má rozumět!“ osopil se strážník na chlapce. „Sestra je mrtvá nebo co?“

„Ja! Moje sestra je mrtvá! Ona je… je… ona je zabitá, pane! Zabili ji! Zabili mi sestru!“

„Kdo ji zabil?“

„Já nevím, pane!“ rozbulel se kluk na celé kolo. „Někdo ji zabil! Všude je tam krev! A všude… je krev! Je všude!“ křičel hystericky a hned se chytal strážníka za ruku, hned si vjížděl prsty do mokrých vlasů a na jeho tváři nebylo poznat, co je voda a co slzy, vše bylo smícháno do jednolité mokré masky.

„Kde se to stalo?“

„Přece u nás, v Judenstadtu!“

„Teď se říká Josefstadt!“

„Co je Josefstadt?“ vmísil se do rozhovoru Schäfer.

„Á, to jste vy, pane?“ všiml si ho teprve teď strážník. „Přece Židovský město, starý ghetto dole u řeky, teď se tomu říká Josefov. A proč jsi nešel na strážnici, kluku? Proč běžíš k bráně?“

„Já nevím, kde je strážnice! Běžel jsem k rabínovi, ale nikdo mi neotvíral a byla tam tma! Tak jsem utíkal sem!“

„A proč jsi běžel zrovna k Vídeňský bráně, a ne k Poříčský? Tu máš blíž!“

„Ale to bych musel kolem klimentský márnice!“

„Nesmysl,“ zabručel mladší strážník, „mohls jít kolem svatýho Petra.“

„To už je teď fuk,“ mávl rukou starší. „Tak co teď uděláme? Stejně musíme nejdřív na strážnici! Ty musíš zůstat na bráně!“ řekl mladšímu.

„Jo, jo, zůstanu.“

„Když dovolíte, strážníku,“ řekl Schäfer. „Vypadá to na docela vážnou věc. Než dojdete na strážnici a pak do toho… ehm… Judenstadtu…“

„Josefov.“

„Ja, Josefov. No, zkrátka, je to další velká ztráta času. Navrhoval bych, že vy byste mohl doběhnout na strážnici pro ostatní, zatímco já bych šel s chlapcem ihned na místo, zjistit, co se stalo.“

„No, ale vy nejste úřední osoba…“

„Počkejte, viděl jste moje dokumenty dobře?“

„Ah, ano, vlastně…“ uvědomil si strážník. „To by asi šlo… Ale jak to bez toho kluka najdu? Ty uličky tam ani nemaj jména…“

Schäfer sáhl do kapsy a vyndal malý plátěný měšec. Jedním trhnutím ho rozvázal, před překvapenými zraky strážníků z něj vyndal nažloutlý kousek jakési křídy a vtiskl jej chlapci do ruky. Pokynul mu ke kamenné stěně brány.

„Nakresli jim cestu. Od Staronové synagogy. Tu zná každý.“

Chlapec se na zvláštního muže díval trochu vyděšeně. Jeho neobvykle úzká žlutá tvář v něm zcela zřejmě nevyvolávala ani za mák důvěry. Pak ale chytil křídu a několika čarami naškrábal na stěnu obdélník synagogy a pár uliček v jejím okolí.

„Jasné,“ zavrčel vzápětí policista. „Vím, kde to je. Počkejte!“ zarazil ale najednou Schäfera, který se už už chystal odejít. „Uvědomujete si, že jestli ten kluk mluví pravdu, může to být pěkně nebezpečné? Ten vrah tam může pořád někde být.“

Schäfer dvěma pohyby rozepnul kabát i sako a odhalil policistům vnitřek jeho levé strany.

„To je krása!“ vydechl mladší strážník.

„Šestiranný lefaucheux,“ řekl Schäfer. „Cestovat Rakouskem beze zbraně je v dnešní době hazard se životem. I s těmi vašimi novými gendarmeries! Nerad bych, aby mě dostal nějaký Babinský.“

„Babinský sedí už deset let na Špilberku,“ zabručel starší policista, ale i on se díval na krásnou novinku s obdivem. „Dobře, tak jdeme…! Jo!“ zarazil se ještě. „Vyvěste před ten barák nějakou lucernu nebo něco. V ghettu ještě nejsou lampy a je tam tma jak v… no, však víte kde.“

Schäfer se vrátil ke kočáru, rychle řekl kočímu pár francouzských vět, a pak si od něj vzal jednu ze dvou luceren. Vytáhl z kapsičky hodinky, stiskl mechanismus a víčko odskočilo. Podíval se na ciferník a se zaklapnutím je zastrčil zpět do kapsy.

Praha, Židovské město. Konec slepé Šámesovy uličky. Zbořeno 1897.

„Hue!“ křikl kočí, pohnul opratěmi a kočár se rozjel přes Senovážné náměstí do vnitřního města. Chlapec, Schäfer i strážník kráčeli rychlou chůzí podél něj, ale již po dvou stech metrech se rozdělili. Zatímco kočár zahnul doleva, strážník doprava a chlapec se Schäferem mířili stále rovně. Již po deseti minutách rychlé chůze zmizely plynové lampy a ve světle Schäferovy lucerny se kolem nich zjevily přízračné stavby starého ghetta.

Déšť náhle ustal a kolem se rozhostilo naprosté ticho. I Schäferova špacírka, která až do této chvíle pravidelně klapala v rytmu kroků o dláždění, utichla, neboť kamenné kostky vystřídala prostá ušlapaná zem. Schäfer ji hned nato sevřel horizontálně v pěsti, jako by ji nechtěl ušpinit.

Bylo krátce před půlnocí a židovská čtvrť vypadala jako po vymření.

***

© Elsa Müller, 2017