Vražda v Židovském městě (7)

Lehman si vzal další kus klobásy a s plnými ústy spokojeně odvětil:

„Právě prohledáváme všechny chudobince, špitály a Meierovic sousedy. Na strážnici už mě čeká aspoň deset podezřelých. Budeme se ptát, vyslýchat a pátrat. Hledáme neobvyklé množství peněz, krev, vražednou zbraň, uříznutý plátěný měšec, kožený měšec z truhly a tak dále a tak dále. Policejní práce je o systematičnosti, pane Schäfer. Je to jako prosívání hromady písku, do které někdo schoval špendlík. Pokud jste ale pečlivý, nakonec se vám v sítu ozve cink! A špendlík je na světě.“

A již se natahoval po dalším kousku klobásy.

„Mohu se však ještě zeptat, pane komisaři,“ nepřestával Schäfer, „proč vlastně prohledáváte chudinské útulky? Ty přece zavírají brány před setměním a pak se již nikdo nedostane dovnitř ani ven. A my víme jistě, že k vraždě došlo krátce před půlnocí.“

Lehman se zakuckal a zůstal hledět na Schäfera s otevřenými ústy a kusem klobásy v ruce.

„Hm, tedy…“ mumlal zaraženě. „To je přece běžný procesní postup!“ prohlásil pak vítězoslavně.

„Který vede k čemu?“ nedal se Schäfer.

„Který vede… který vede… no, podívejte, třeba tam najdete někoho, kdo se chová podezřele, že, a při výslechu se třeba sesype a ze strachu vám vyžvaní, že ten a ten jeho kumpán dnes večer chystal nějakou velkou ránu, jak se říká. No a vy už pak jdete skoro najisto,“ zašermoval klobásou a zatvářil se, jako by ho jeho vlastní vysvětlení zcela uspokojilo.

„Ah ano,“ řekl Schäfer. „Tak tedy… hodně štěstí.“

„Ano,“ řekl Lehman, dopil víno, kývl na koncipistu a vstal. „Děkujeme za pohoštění, pane Schäfer, a…“ vtom jeho pohled padl na chlapce. Hoch během jejich rozhovoru usnul v nepřirozené pozici na opěradle sofa. „No jo… a co s tím klukem?“

„Obec se o něj postará,“ odpověděl rabín. „Přidělíme ho slušné rodině.“

Ale Lehmanovi se to nelíbilo.

„Tak moment, pane Rapoport. Tohle, myslím, nepůjde. Něco jiného je, pokud chlapec bydlí u své dvacetileté sestry, a něco jiného, aby byl jen tak přidělen nějaké rodině. Má přece tetu a strýce, který je jeho poručníkem.“

„Ten ovšem není Žid!“ namítl rabín.

„Je ovšem jeho nejbližším příbuzným!“ trval na svém Lehman.

„Ale je to křesťan! Pro chlapce to bude znamenat vytržení z kořenů a možná i ztrátu víry! Stane se z něj gój a apikores!“

„Poslyšte, rabbi,“ začal pomalu Lehman, ale bylo vidět, že se začíná rozčilovat. „Nevím sice, co je apikores, ale vím, co je to nejbližší příbuzný…“

„Nejbližší chlapcovi příbuzní jsou jeho bratři a sestry v židovské víře,“ řekl rozhodně rabín. „Křesťanská rodina chlapci neumožní žít v souladu s tórou a připraví ho tak o spasení. To jako rabín nemohu dopustit.“

Komisař Lehman začal rudnout ve tváři.

Náhle Schäfer zamával rukou.

„Když dovolíte, pánové…“

Oba muži se na něj podívali.

„Je přibližně jedna hodina v noci. Minimálně jedna ulice v Josefově je v tuto chvíli převrácená na ruby, není ani vyloučeno, že se tam už budou motat nějací novináři, v Paříži by tomu tak již jistě bylo, je potřeba vydat různá prohlášení, Mistr Rapoport bude mít celou řadu povinností, stejně jako vy, pane komisaři, máte spoustu práce na strážnici s výslechy různých podezřelých, které vaši muži po Praze nasbírali. Mám pro vás návrh. Nechte chlapce zatím zde. Beztak spí a hádám, že by ho neprobudila ani rána z děla. Já s ním zítra zajdu za strýcem, budu ho o všem informovat a domluvím setkání s rabínem. Třeba bude možnost dohodnout se na řešení, které bude vyhovovat jak oběma stranám, tak úřadům. Nepřipadá mi, že by o něj ten italský apatykář bůhvíjak stál.“

Komisař Lehman se poškrábal na bradě.

„Mně toto řešení vyhovuje,“ prohlásil potom.

Rabín Rapoport si Schäfera pozorně prohlížel.

„Dobrá, to zní jako rozumná řeč,“ souhlasil pak.

„Tak tedy dohodnuto, pánové,“ řekl Lehman a nasadil si klobouk. „My tedy odcházíme a vy nám zítra oznámíte co a jak. Jdeme,“ kývnul na koncipistu, který si již složil všechny věci a byl připraven k odchodu. „Pánové!“ srazil podpatky a lehce se uklonil.

„Masson!“ zavolal Schäfer. „Sluha vám otevře,“ kývl na Massona, který se objevil ve dveřích. „Na shledanou. Ach! Rabbi!“ přejel si náhle rukou přes čelo. „Než se rozejdeme, ještě bych vás na minutku obtěžoval s jednou listinou… To už se policie nijak netýká…“ řekl směrem k Lehmanovi.

Lehman pokrčil rameny a vzápětí i s koncipistou a Massonem zmizeli z bytu.

Rabín, který se již také zdvíhal ze židle, opět usedl a zvědavě se na Schäfera díval.

„O jakou listinu jde, pane Schäfere?“

Schäfer však neodpověděl, šel ke stěně, rozepnul popruhy u jednoho z kufrů a po chvíli hledání se vztyčil.

Přikročil ke stolu a položil před Rapoporta na stůl jakýsi zažloutlý list. Sotva si rabín všiml písma, s okamžitým zájmem se nad listinou sklonil. Potom byl nějakou chvíli zcela potichu, jen mírně bezhlesně pohyboval rty. Pak listinu odložil, pohladil si vous a vážně na Schäfera pohlédl.

„Kdopak vy vlastně jste, pane Schäfere?“ zeptal se a jeho oči teď vypadaly jen jako malé temné škvírky. „Pan komisař se jen zmínil, že se těšíte přízni císaře, a že před vámi můžeme být zcela otevření, ale nic konkrétního mi neřekl.“

„Je pro vás tato listina zajímavá?“ odpověděl Schäfer otázkou.

„Velmi zajímavá,“ řekl Rapoport. „Jedná se zřejmě o opis fragmentu jednoho z textů Saadia ben Josefa Gaona, rabína, který žil před tisícem let v Babylonu. Tento text mi není znám. Ale vám je zřejmě známo, že jsem před dvaadvaceti lety otiskl v našem hebrejsko-německém listu ve Vídni jeden článek, týkající se právě Gaona, který mi získal jistou proslulost a zřejmě také vedl k mému prvnímu rabinátu v Těrnopoli.“

Schäfer zavrtěl hlavou.

„Až takové podrobnosti neznám, Mistře Šelomone. Jen jsem věděl, že vás Geon zajímá a když jsem vybíral dar pro vás, bylo tedy ihned jasné, že půjde právě o tuto listinu. Kdybych ji náhodou nemohl získat, přivezl bych vám prostě nějaký jiný dar.“

„Dar,“ řekl pomalu rabín, „z rukou křesťana je vždycky závazek. Co ode mě budete chtít?“

„Pokaždé, když mířím do nějakého města, vezu s sebou pár drobností pro místní význačné muže a věřte, že tak činím zcela bez nároků na vděčnost či závazky. Ve vašem případě bych však, Mistře, učinil výjimku. Rád bych od vás přece jen něco získal.“

„A to?“

„Rád bych se dozvěděl pravdu.“

„Pravdu o čem?“

„Pravdu o chlapcových rodičích.“

„Jakou pravdu?“

„Pravdu o jejich životě i smrti.“

Rabín se zachmuřil.

„Jste rozený sofista. Ale není pravda, kterou byste potřeboval znát. A v nalezení vraha, který chtěl oloupit tu nešťastnou dívku, vám skoro rok stará historie nijak nepomůže.“

„Naopak, Mistře Šelomone. Situace je totiž taková, že cílem vraha Galiah Meierové vůbec nebyly peníze, které měla či které by mohla mít v bytě.“

„A to z důvodů?“

Johann Schäfer vytáhl z kapsy saka krátké viržinko, vyjmul z něj slámku a pomalu si zapálil nad plamenem svíčky.

Rapoport trpělivě čekal. Již se smířil s tím, že jeho společník působí tu a tam poněkud arogantně. Ale tak mu ostatně připadala většina gójů.

„Za prvé:“ řekl Schäfer. „Pokud by šlo pachateli jen o peníze, mohl si loupež naplánovat na dobu, kdy nebyla doma dívka ani chlapec a obešel by se bez poměrně psychicky i fyzicky náročného aktu vraždy. Chlapec jistě chodil do školy a dívka musela zajišťovat různé pochůzky. Byt byl nepochybně často prázdný.“

„Ovšem přes den!“ namítl rabín. „A to jsou v Josefově na ulicích tisíce lidí! Není jen tak možné páčit tam dveře za bílého dne!“

„I v takto malinké slepé ulici? Tam jistě neproudí neustále davy. A na vylomení jejich chatrného zámku by stačila zručnému zloději doslova vteřina.“

***

---

© Elsa Müller, 2017

---

---