Vražda v Židovském městě (8)

Rabín se zamyslel.

„Mohlo jít o náhodu. Nějaký hladový pobuda zaklepe na dveře, aby si vyprosil almužnu, a když uvidí, že je dívka doma sama…“

Schäfer zavrtěl hlavou.

„Na Nový rok v noci budou takoví pobudové klepat na domy bohatých měšťanů v centru, kde se slaví hodováním a nezřízeným pitím, a kde je šance, že vám přiopilý boháč něco dá. Rozhodně nebudou bloudit v naprosté tmě uličkami Josefova. Navíc, upřímně řečeno, celý den lilo tak, že každý chudák, který má ještě všech pět po hromadě, se už na večer jistě snažil dostat do nejbližšího útulku a do rána nevystrčit nos.“

„Dobrá. Nicméně k loupeži došlo.“

„K předstírané loupeži.“

Rabín povytáhl obočí.

Schäfer potáhl z viržinka a vyfoukl obláček kouře.

„Jak totiž správně podotkl komisař Lehman, aniž by však z toho vyvodil jakýkoliv závěr, každý lupič ví, že všichni lidé mají klíč od truhly s penězi v dóze ve skříni.“

„V kredenci,“ opravil ho rabín.

Schäfer mávl rukou.

„Ale náš vrah se vůbec nenamáhal v ní cokoliv hledat. Po tak brutální vraždě musel být celý od krve a na kredenci by to muselo být vidět. Na truhle to totiž vidět je. I na těch cíchách uvnitř. Jenže vrah, namísto toho, aby se pár vteřin porozhlédl po obvyklých místech, kam lidé schovávají klíče, stráví najednou bůhvíkolik času páčením bytelné okované truhly, stavěné především tak, aby něco vydržela.“

„Hm, myslíte, že si dal tolik práce jen kvůli tomu…“

„…aby celá ta věc vypadala jako vloupání…“

„…zatímco skutečné vloupání…“

„…by vypadalo jinak,“ uzavřel Schäfer.

„Vrah tedy zřejmě ani nikdy předtím neloupil.“

„A rozhodně o tom ani nikdy řádně nepřemýšlel.“

„Přišel tedy pouze zabíjet?“

Schäfer zavrtěl hlavou.

„Víte, Mistře Šelomone, pokud by komisař Lehman měl to neskutečné štěstí, že by našel vražednou zbraň, jsem si celkem jistý, že to bude obyčejný nůž na chleba. Prostý nůž, kterým Galiah ten večer zakrojila chléb, co ležel v ošatce na stole, a který jsem nikde v bytě neviděl. A člověk, který jde zabíjet, si nese svou zbraň vždycky s sebou.“

„Vy máte, pane Schäfere, zdá se, s podobnými záležitostmi značné zkušenosti?“

Schäfer jenom mávnul viržinkem.

„Já vám povím, rabbi, jak to celé vypadá. Jako klasická domácí zabíjačka.“

„Tento až moriatický termín mi, pane Schäfere, není znám, obávám se, že mi ho budete muset ozřejmit.“

„To je vražda mezi manželi či příbuznými, kdy se jedna strana v prudké hádce z náhlého popudu chopí kuchyňského nože a…“ Schäfer náhle vyskočil ze židle, zavřel oči, jako by si snažil představit celou situaci, zdvihl pěst do vzduchu a několikrát jí prudce máchl před sebe. „Raz, dva, tři, čtyři, pět!“ vykřikl.

Pak strnul s paží zdviženou ve vzduchu, pomalu otevřel oči a strnule se díval před sebe, jako by se před ním imaginární oběť právě kácela k zemi.

Rozhlédl se.

Rabín se na něj díval s ohromením v očích, ale horší byl vyděšený pohled, který na něj upíral chlapec, vytržený ze spánku.

Spustil ruku k tělu.

„Promiňte,“ omluvil se. „Vždycky se snažím si co nejlépe představit celou situaci. Pět ran,“ řekl. „Jednu ránu by zasadil profesionální vrah a byla by vedena zespodu pod žebry do hrudníku, přičemž by oběť přitiskl levou rukou k sobě. Snad by zasadil i dvě, kdyby mu první sklouzla po jejích žebrech. Šílenec, toužící po krvi, by zasadil ran alespoň šest, nebo spíš mnohem víc. Ale pět ran je přesně tolik, kolik zasadí muž, kterého se zmocnil momentální afekt. Po třech vteřinách se zarazí a zděsí se toho, co právě učinil. Někteří se vzápětí obléknou a odejdou se udat policii. Někteří usednou vedle těla oběti a čekají, než je někdo najde. Někteří se oběsí. Ale některým začne tepat ve spáncích a horečně začnou přemýšlet, jak vraždu zakamuflovat, či jak ji hodit na někoho jiného. Jenomže v takový okamžik nejsou schopni přemýšlet zcela důsledně a logicky. Udělají chybu. Vždycky udělají chybu…“

„Pane Schäfere,“ řekl tiše chlapec. „Kdo zabil Galiah?“

„Zabil ji někdo, s kým se velmi dobře znala. Někdo, komu s důvěrou otevřela na Nový rok, kdy jsou všichni Židé v Josefově zalezlí a kdy ani důstojný pan rabín jen tak neotevře dveře, i když slyší klepání. Nemám pravdu, Mistře Šelomone?“

„Skutečně jsem před půlnocí slyšel jakýsi hluk u dveří,“ odtušil rabín. „Ale jednak to rychle ustalo a jednak… Kdybys, chlapče, něco zavolal… abych pochopil, že jsi to ty… Byl jsem už v posteli a… máte pravdu, pane Schäfere, křesťanský Nový rok je pro nás dnem, kdy jsme raději zalezlí a kdy nás hlomoz na ulicích děsí. Před čtyřmi sty padesáti lety opilí křesťané uspořádali v tento váš svátek jeden z největších pogromů proti mému lidu. Nehledě ani k tomu, že papež Silvestr, kterého si v tento den připomínáte, byl první, který nařkl Židy z vraždy Ježíše, a hubil naši víru doslova ohněm i mečem.“

„Nevěděl jsem, co mám dělat, bál jsem se křičet, nikdy jsem nebyl tak pozdě v noci na ulici, nikdy jsem nebyl tak strašně sám,“ řekl chlapec se slzami v očích.

„Proč tě sestra vlastně poslala pro nitě tak pozdě v noci?“ zeptal se Schäfer.

„Neposlala mě v noci. Šel jsem ještě za světla, dokonce v tu chvíli skoro ani nepršelo. Jenže pak začal tak prudký déšť, že mi u Léviho řekli, ať raději počkám, než to přestane, a pozvali mě na večeři, a pak jsme se zapovídali, u nich je vždycky veselo… Moše mě chtěl doprovodit, ale on je už starý a pomalý, řekl jsem mu, že když budu utíkat… Ach, rabi! Kdybych šel domů včas, třeba by byla sestra ještě naživu!“

Rabín vstal, přešel k chlapci, a ač byl zřejmě, jak Schäfera napadlo, hoch v rituálním slova smyslu znečištěný kontaktem se smrtí, mlčky ho objal. Chlapec zabořil tvář do jeho kožichu a úlevně se rozplakal. Po chvíli rabín chlapce pohladil po hlavě a pošeptal mu několik vět, patrně v jidiš. Vzápětí se hoch trochu uklidnil.

Rapoport se vrátil ke stolu.

„Tak tedy někdo, koho dobře znala,“ řekl zamyšleně. „Ale zároveň někdo, koho nezajímaly její peníze, a přesto se rozhodl ji zabít… To nedává smysl. Kdo k vám často chodil, Mordechaji?“

Mordechaj si utřel nos do rukávu a pokrčil rameny.

„Různé paní z Josefova i ze Starého města, někdy i odjinud. Někdy přišli i nějací krejčí z Prahy, ti často nakoupili víc krajek najednou…“

Schäfer zavrtěl hlavou.

„To nás nezajímá. Hledáme někoho, ke komu mohla mít Galiah blízký vztah. Co ten budoucí ženich?“

„Párkrát u nás byl…“ řekl chlapec.

Rabín potřásl hlavou.

„Nesmysl. Dvacetiletý Matthias Löwin je nesmírně skromný a pracovitý chlapec. Je to také sirotek, vychovávaný svým dědem, snad již stoletým Šacharem Löwinem, každý den chodí pěšky pět kilometrů tam a zpátky až na Metodějské náměstí do učení na příručího v matérii.“

„V matérii?“ zeptal se Schäfer. „Ah! Droguiste!“

„Ano tak, snaží se zajistit si nějakou řádnou budoucnost. Dívka se mu velmi líbila. V nejbližší době ji měl představit dědovi a při zachování všech tradic by do roka mohla být svatba. Navíc Löwin mohl vydělat na sňatku, ale rozhodně ne na smrti té nebohé dívky.“

„Tak kdo jiný?“

„Ještě…“ řekl chlapec najednou jaksi zaraženě.

„Ano?“ pobídl ho Schäfer.

„Někdy… se u nás stavoval Abdon Kluger. Někdy, když jsem přišel ze školy… myslím, že se se sestrou docela přátelili… celý večer se pak usmívala…“

Oba muži se na sebe podívali.

„Přece jen bych si u vás něco dal, pane Schäfere,“ řekl rabín. „Můžete mi přinést sklenici vody?“

Schäfer vyplnil rabínovo přání.

Když se vracel, všiml si, že rabín vedl s chlapcem tichý rozhovor, který usekl v okamžiku, kdy vstoupil do místnosti.

„Prosím, Mistře Rapoporte, žádná tajemství,“ položil před rabína sklenici vody a usedl naproti němu. „Byl zmařen mladý lidský život. Kdo je Abdon Kluger?“

Rabín se mračil.

„Je to jeden z těch mladých, kteří už ani nejsou pořádní Židé.“

„Ale v jakém smyslu?“

***

---

© Elsa Müller, 2017

---

---