2. Autorské dílo je chráněno okamžikem vzniku

Nejpodstatnější věcí je, že pro autorské právo je nejdůležitější doložitelný okamžik vzniku díla. I kdybyste měli sebelepší nápad a vyfabulovali ho do příběhu, který budete vyprávět stovce kamarádů, pokud jste ho nezachytili v jakékoliv materiální (tj. i digitální, „elektronické“) formě, nemáte prakticky žádnou šanci jeho autorství v budoucnu obhájit.

Vznikem díla je jeho záznam. Tento záznam je nutno si uložit v takové formě, která umožňuje kdykoliv si ověřit datum jeho vzniku. Začínající američtí autoři již ve dvacátých letech praktikovali zcela jednoduchý princip. Kopii svého textu si uložili do obálky, přelepené části orazítkovali nebo podepsali a obálku si poslali státní poštou na svou vlastní adresu. Do okamžiku rozlepení obálky tak mohli kdykoliv jakémukoliv soudu na světě prokázat, kdy tento text sepsali. Tento jejich způsob ochrany svých autorských práv zůstává i po sto letech nejlevnější a nejjednodušší formou, jak prokázat existenci záznamu.

Další možností je pak ověřená kopie textu (tuto službu poskytují jednak notářství a jednak — nově — i tzv. czech pointy České pošty) nebo úředně zapečetěná obálka se záznamem.

Do obálky můžete vložit třeba i nějaké elektronické médium, disketu, CD, DVD atd., mějte však na paměti, že zatímco papírové texty bývají čitelné i po tisících let, s digitálními médii je zatím ten problém, že jsou už po deseti patnácti letech nepoužitelná, ať už z důvodu, že stačí malé poškození (u některých zmagnetizování, u jiných poškrábání apod.) a zapsané informace se nedají vůbec rekonstruovat, či z důvodu, že moderní technologie se mění tak rychle, že některé nosiče už po pár letech není prakticky na čem přečíst.

Jen samo médium (např. CD) bez dalšího pak není zcela ničím, protože vzhledem k možnosti nastavovat si systémový čas počítače datum zapsání souborů na nosič samo o sobě o ničem nevypovídá.

Zcela zadarmo je uložení si textu v digitální formě na externím mailu (tj. ve schránce mimo svůj počítač, resp. do okamžiku, než si mail „stáhnete“) tak, že si text prostě pošlete e-mailem. Vzhledem k tomu, že systémové časy na serverech poskytovatelů e-mailové schránky nemůžete nijak ovlivnit, měl by tento způsob datace textu být brán jako prokazatelný. Uvažte však, že v rámci desetiletí nemáte vůbec zaručeno, že ten který provozovatel vašeho mailu bude tuto službu provozovat ještě za pár let. Někteří experti navíc i tento způsob ověření datace vzniku díla silně zpochybňují.

V poslední době se rozšiřuje používání tzv. digitálního podpisu a digitálního razítka, což by mělo být vzhledem k vysoké úrovni současného šifrování cestou do budoucna. Ale v českém soudnictví zatím nemáme precedent, kdy by jen takto bylo prokázáno nějaké autorské právo a někteří soudci bývají podivuhodně kreativní.

Pouhé zveřejnění díla na internetu pak nemá vůbec žádnou hodnotu. Stránky, na nichž se váš text vyskytl, nemusí za pár let vůbec existovat.

Z uvedeného je zřejmé, že pro ověřitelnou dataci vzniku vašeho díla doporučujeme především třetí odstavec této kapitoly.

Na tomto místě je nutno také odkázat na naše pravidlo 22. I kdybyste měli totiž sebelépe zpracované téma, pokud na stejný nápad přijde někdo jiný, byť později než vy, ale prokazatelně nezávisle na vás, je vám jakýkoliv způsob ochrany na nic. Berte tuto skutečnost pozitivně. I vám se může stát, že zpracujete svou ideu tak, že bude ve výsledku velmi podobná nějakému dílu, o kterém jste vůbec nevěděli. Pokud budete schopni prokázat, že šlo o náhodu a že jste celou věc opravdu vytvořili sami, pak v rámci tohoto konceptu autorského práva budete chráněni, i když trpkost faktu, že jste nebyli originálnější, vám bude svírat jazyk po zbytek života.

Abychom nekončili příliš pesimisticky, je potřeba si říci, že za celou moderní historii neexistuje v Čechách soudní precedens, kdy by byl někým kompletně zcizen nějaký rukopis beletristického díla a vydán jako dílo někoho jiného.

Existuje jen jediný případ, kdy se hovoří o krádeži hotového rukopisu, ale nikdy nebyl řešen soudně. Jde o případ ztráty posledního rukopisu Ludvíka Součka, který se měl jmenovat Tušení světla. O případu byla napsána celá kniha, která obsahuje mnoho konspiračních teorií od obyčejné krádeže, přes akci STB až po mimozemšťany, a její autoři (samozřejmě mezi řádky) označují dokonce jednoho žijícího spisovatele za člověka, který rukopis zcizil. Měl jsem možnost s tímto člověkem několikrát hovořit a této teorii nevěřím. Myslím si, že vzhledem k tomu, že Souček měl opravdu jenom jeden jediný rukopis díla a zemřel právě v době, kdy ho poslal své přepisovatelce, došlo prostě jenom ke smutné ztrátě rukopisu kdesi v klasickém socialistickém binci, který před převratem panoval všude a ve všem. A hlavní chybu udělal především Souček. Měl psát alespoň přes jeden kopírák.

Nic jiného se u nás, pokud vím, v literárních kruzích nikdy nestalo. Žádný redaktor neokradl začínajícího autora o dobrý nápad, nikdo nezveřejnil cizí beletristický text pod svým jménem bez souhlasu autora. Jen za Husákovy normalizace nesměli někteří autoři nic vydávat, a proto publikovali pod jmény svých přátel. V několika případech pak došlo k tomu, že se tito „povolení“ spisovatelé dělili se „zakázanými“ autory o honoráře jako ve známé anekdotě, tedy jenom „bratrsky“ a nikoliv alespoň „půl na půl“, takže po konci cenzury z toho vzniklo několik nepěkných osobních konfliktů a někteří ze „zakázaných“ jsou samozřejmě do smrti poznamenaní tím, že jejich jméno nikdo nezná, protože v době, kdy byli na vrcholu tvůrčích sil, posilovali svým dílem jméno někoho jiného. To však nelze považovat za krádež literárního díla.

(Existují však případy neoprávněných vydání — např. z nakladatelského hlediska zcela nepochopitelný, trapný a průhledný případ pirátského vydání jednoho dílu Harryho Pottera, za nějž byl nakladatel po právu odsouzen — a v mimobeletristické formě, např. v odborných textech či muzice, se už krádeže objevují poměrně často.)

Dá se však říci, že v oblasti původní beletrie jsou české země krajinou, kde se nekrade. Jsem zvědavý, jak dlouho tato věta vydrží.

Pokračování →

© Stanislav Hudský, 2010

Knihy autora: