Pravidlo 17: Science fiction nevyrůstá z fiction, ale ze science

Fiction je dnes ostatně v angličtině označení jakékoliv beletrie (oproti non-fiction, tedy literatuře faktu). A není jen shoda okolností, že mezi nejznámější autory klasické světové sci-fi patří vědci — Arthur C. Clarke, Isaac Asimov, Stanislav Lem aj. Patří také mezi její nejhojnější čtenáře (i když se s tím mnoho z nich nijak nechlubí, zřejmě proto, aby jejich zálibou ve „fantazírování“ nebyly zpochybňovány některé jejich novátorské vědecké teorie), což platí již od časů H. G. Wellse (o němž např. prohlásil americký fyzik Leó Szilárd, že jej inspiroval k výzkumům v oboru radioaktivních materiálů).

Píšete-li sci-fi, musíte počítat s tím, že mnozí vaši čtenáři budou na výši ve spoustě vědních oborů a že vám neodpustí nedomyšlené nebo logicky skřípající teorie. Ale pokud se se základy věd, o nichž píšete, dobře seznámíte, máte šanci je překvapit nějakým originálním nápadem, za nímž by se sami právě kvůli čistě vědeckým postupům nepustili, a i když vám třeba nakonec spočítají, že jde o nápad fyzikálně nemožný, přesto jim může připadat zábavný nebo dokonce inspirativní.

V posledních dekádách se i ve sci-fi objevilo několik špičkových autorů, kteří úzce vědecké vzdělání neměli — třeba William Gibson nebo Philip K. Dick. Jedná se ovšem o autory, kteří formální nedostatek vědeckého vzdělání dokonale nahradili autodidaktikou, byli vynikající znalci klasické i moderní literatury a navíc do svých věcí promítli své velmi pestré, dobrodružně a (občas) tragické životní zkušenosti, třeba i s drogami nebo duševními chorobami.

Právě Gibson a Dick jsou však také reprezentanty krajních pólů moderní sci-fi a můžeme si na nich ukázat dva různé přístupy k žánru. Daniel Koehler k nim poznamenává:

„Zatímco Gibson dokázal v roce, kdy byl teprve vymyšlen tetris, přesně odhadnout různé detaily vývoje lidské společnosti na celá desetiletí dopředu a ve svých odhadech byl pozoruhodně přesný (simstim, masové plastické operace, prodloužení lidského života o desítky dalších let, matrix, vědomostní implantáty a celková kyborgizace — tedy věci, které už dnes buď existují nebo je jejich realizace záležitostí jen několika let), Dick ve svých vizích nedohlédl za papírové telefonní seznamy, děrné štítky a automaty na mince.

Gibson si například už v roce 1984 uvědomil, že fyzické peníze musí v jím konstruovaném světě ze samotné podstaty zaniknout, a vystavěl kolem toho celý sociální kult, kdy vlády a korporace hlídají finanční toky a mohou tak uspokojivě monitorovat legalitu obchodů, a co víc, fyzické oběživo se stává paralelním ilegálním platidlem, které lze získat jen nezákonně a použít pouze k nákupu nějaké ilegální služby nebo zboží. Ilegalita tak získává vlastní měnu. K tomu, aby něco takového uviděl z roku 1984, je zapotřebí fantastických analytických schopností.

Philip K. Dick se naopak zabýval především analýzou paranoidních představ, že svět je jiný, než jakým se zdá být, a obsedantními myšlenkami na nemožnost překročení imanentního světa percepcí, nemožnost vystoupit z jejich vnitřních odrazů, ve kterých je každá žijící bytost lapená. To, společně s hlavním tématem o podstatě lidství, tvoří leitmotiv téměř všech jeho prací, které jsou v podstatě velmi filosofické. Pravděpodobný vývoj vědy a budoucích technologií ho už natolik nezajímal. Dokázal postavit román na představě, že androidi jsou sestaveni z tichých relé, které lze odhalit v rentgenu (Marťanský skluz v čase).“

Hlavním tématem sci-fi je domýšlet a předjímat, kam by se mohly vyvinout některé věci, které známe, kdyby… ale musí to být logické domýšlení, zasazené do konkrétních souvislostí, vycházející „z toho, co jest“.

Spisovatel Petr Tomek rád uvádí příklad rozhovoru z jistého vážně míněného „sci-fi“ seriálu, kde jedna postava říká: „Chtěla bych být teď vedle tebe.“ a druhá vzápětí odpovídá: „Škoda že nás dělí třicet osm světelných let.“

Autoři se okamžitě usvědčují, že největším tajemstvím, které čeká na jejich odhalení, je elementární povědomí o existenci rychlosti světla a teorie relativity. (Orson Scott Card učinil v cyklu románů o Enderovi princip takové komunikace možným — nejdříve k němu však vymyslel velmi složitou a po teoretické i filosofické stránce skvěle promyšlenou „teorii filotů“, zřejmě nejdokonalejší teorii, jaká kdy byla ve sci-fi k obejití hranic světelné rychlosti vytvořena.)

Pokračování →

© Stanislav Hudský, 2010

Knihy autora: