Pravidlo 19: Děti nejsou hloupoučcí dospěláčci

Každý dospělý byl někdy dítětem, mohlo by se tedy zdát, že každý ví, jak děti přemýšlí, co potřebují, co chtějí, a je jednoduché pro ně napsat knížku. Ba ne, je to velice složité.

Daniel Koehler zde poznamenává:

„Pohled na svět se u většiny lidí během života mnohokrát změní a na předchozí verze svého života člověk plíživě zapomene. Při psaní příběhů pro děti je nezbytné si co nejlépe vybavit zájmy, které jsme v dětství měli, to jak rozdílné bylo naše vnímání času, jak dlouho trval soumrak, co jsme jako děti nenáviděli, v čem spočíval náš pocit zážitku dobrodružství, jak odlišné byly velikosti lidí i věcí.

Je nutné si uvědomit, že naším světem byl svět dětí, jako bychom na Zemi žily ve skutečnosti jenom my, děti, a dospělí lidé do tohoto našeho světa vstupovali jaksi „zvenčí“, aby nás nakrmili, napomenuli, oblékli, svezli autobusem (někdy pobavili), ale pak se zase stáhli zpět na svoji planetu.“

První nejčastější praktickou chybou při psaní pro děti je zcela nadbytečné množství zdrobnělin.

Zdrobněliny používáme jen tehdy, když máme srovnání. Pokud budeme psát o rodině, kde je obr a obryně, pak jejich syn může být obřík. Jestliže rostou vzadu za domem na všech stromech velká zelená jablka, pak můžeme napsat, že ale na jednom stromě rostla maličká červeňoučká jablíčka.

Jsou slova, kdy samy děti používají zdrobněliny běžně — jako například slovo sluníčko. (Je zajímavé, že tyto zdrobněliny často používají pro věci, které jsou v realitě megaobrovské, zřejmě to souvisí s nějakou psychickou potřebou „uchopení“). Výraz sluníčko tedy v knížce pro děti můžete zcela regulérně opakovat. Ale když si vám chtějí říct o čokoládu nebo o jogurt, řeknou si o čokoládu nebo jogurt, a ne o čokoládičku nebo jogurtíček. Mně osobně dokonce takové nadužívání zdrobnělin připadá lehce úchylné. Všimněte si, že u Františka Hrubína, génia české dětské literatury, zasadil dědek řepu a pak zavolal bábu.

I malé děti jsou už součástí konkrétních sociálních skupin, žijí v určitém jazykovém kontextu, a pokud nemáte v rodině malé děti nebo se mezi dětmi nepohybujete z titulu nějaké své profese, pravděpodobně budete mít problém i s nejběžnějšími reáliemi (viz pravidlo 6).

Být dítě také neznamená patřit jen do jedné homogenní skupiny „dětí“.

I ty nejmenší jsou již individualitami a navzájem se od sebe liší stejně jako dospělí. Proto nepište pro nějaké universální „děti“, ale nejlépe pro nějaké konkrétní dítě nebo děti, které znáte (nebo alespoň pro to dítě, kterým jste kdysi byli). Své texty jim přečtěte a dávejte dobrý pozor na to, zda se jimi opravdu baví, zda je skutečně prožívají a zda je nechválí jen ze slušnosti, protože vás mají rády a jsou pyšné, že „ségra je spisovatel“.

Nepovažujte děti za hloupé. Pokud se nevydáte hluboko ve vzpomínkách a nestanete se ve chvíli svého psaní znovu dítětem, pravděpodobně se dětský svět nestane vaším opravdovým partnerem. A to je nejhorší, co se vám může stát. Děti jsou k takovým přístupům velmi citlivé a snadno se můžete ocitnout v pozici nepříjemného „poučovatele“.

Je logické, že v textu pro děti nebudete používat složité syžety, tak jak o nich píšeme dále. Zde je na místě realizovat výsledný text už ve fázi jasné fabule.

Znalost reálií současného dětského světa a jejich jazykového kontextu však neznamená, že musíte nutně zjednodušovat.

Dobrá dětská kniha musí dítě obohatit i jazykově. Ne proto, že by to tak „mělo být“ nebo že je to „pedagogické“, ale proto, že je to dobré. Přiměřeně složitý text přispívá k rozvoji dětské fantazie, komunikačním a abstrakčním schopnostem a dětský mozek je navíc „nastaven“ tak, že si o tyto nové informace de facto „říká“, chce je a baví ho. Nemělo by ale jít o neustálé „polopatické“ (od spojení „po lopatě“) vysvětlování, co to které nové či složitější slovo znamená.

Slova, o kterých si myslíte, že budou pro děti toho či onoho věku nová nebo komplikovaná, neuvozujte větou: „To, milé děti, znamená že…“ ale použijte je v takovém spojení a takovém kontextu, aby si jeho význam mohlo dítě okamžitě domyslet.

(Až do třinácti let jsem se domníval, že slovo „subtilní“ znamená „tlustý“. Velmi mě pobavilo, když mi můj otec prozradil, že si jako dítě myslel totéž. Nedohledával jsem to, ale je docela dobře možné, že jsme se v dětství oba setkali s nějakou konkrétní knížkou pro děti, kde autor použil toto slovo v nejasném kontextu.)

Nedávejte do textu výslovná „poučení na závěr“. Pokud jste nedokázali odvyprávět příběh tak, aby si z něj dítě dovodilo podstatné poznání samo, je takové vysvětlení zbytečné. Navíc tyto věty děti vnímají jako typické mentorování.

Někteří lidé požadují po dětské literatuře, aby byla také „mravoučná“, učila morálním a etickým zásadám, konkrétním hodnotovým žebříčkům a slušnému chování. To si myslel třeba Jan Karafiát nebo Jaroslav Foglar.

Je však zřejmé, že mnoho dalších autorů, jako třeba Mark Twain, Astrid Lindgrenová, Tove Jansonová, Marcello Argilli, Michael Ende, (koneckonců i Rowlingová), z našich pak Karel Dewetter nebo Václav Čtvrtek, si myslelo, že příběhy pro děti mají být především bohatou, vtipnou a dobrodružnou fantazijní hrou, během které se děti více méně mimoděk naučí pochopit, že existuje dobro a zlo, že být na straně dobra není správné ani nutné, ale prostě dobré, že skuteční přátelé jsou jednou z největších hodnot, které v životě mohou mít, že snažit se mluvit pravdu a být fér je stejně přirozené jako jíst nebo dýchat a že dlouhodobě se to dobré i zlé, co člověk vykoná, jemu samému vrací.

Při psaní dětské literatury zapomeňte na to, že jste dospělí. Autoři, jmenovaní v minulém odstavci, nakonec většinou psali z pozice dětí, jejich hrdinové dělají to, co chtějí doopravdy děti dělat a jejich světy jsou plné neomezených možností.

V dětských knihách bychom měli nacházet pozitivní hodnoty historicky všelidské, nikoliv aktuálně společenské, inteligentní autor by je měl umět rozlišit.

Různé společnosti mají totiž různá morální kritéria, často napojená na všelijaké konkrétní ideologie (některá díla ruské komunistické literatury určená dětem jsou naprosto zvrácená); osobně se domnívám, že pašování jakékoliv ideologie (včetně náboženské) do dětské literatury je zločin. Byť by momentálně vypadala sebeušlechtileji.

U dětské literatury ještě více platí, že by měla dětem mezi řádky předávat nějaké základní zkušenosti o světě, a ty nejznámější z dětských knih často dosahují až mytických sdělení (třeba Peter Pan nebo Nekonečný příběh).

Je dobré si uvědomit, že konkurence na trhu dětské literatury je obrovská. Nakladatelé vědí, že je tam šance velmi rychle vydělat peníze, a těchto knih ročně vychrlí tisíce. Má to však i negativní souvislosti. Na jedné straně se dobře prodávají disneyovky apod., protože je děti pod vlivem televize vyžadují a většina rodičů nemá to srdce jim je odmítnout (přiznávám, že ani já ne, vždycky mám obavy, že vychovávat dítě příliš alternativně znamená dávat mu do vínku velký sociální handicap). Na druhé straně se tento vliv snaží část rodičů vyrovnávat pečlivým výběrem toho skutečně nejlepšího: kvalitního textu, uměleckých ilustrací atd.

Všechno, co je mezi tím, tedy všechno, co je například jen velmi dobré, ale ne už zcela vynikající, se stává propadákem. Ne, že by se to prodávalo málo, ono se to neprodává vůbec. Takové tituly odprodávají nakladatelé za pětikačku provozovatelům „levných knih“ a nezřídka končí ve stoupě.

Proto pište pro děti jen tehdy, když máte opravdu mimořádně dobrý nápad, a dejte si s tím velkou práci.

Jiří Trnka, renesanční člověk a chrlič nápadů, napsal za celý svůj život jenom jednu jedinou knížku a to právě pro děti. Ale jeho Zahrada je nesmrtelná.

Pokračování →

© Stanislav Hudský, 2010

Knihy autora: