Pravidlo 2: Nikdy nepište to, co vás nebaví
Existuje mýtus profesionálního spisovatele, který natolik zvládá své řemeslo, že na požádání napíše román o děvčátku z podhorské vesnice, ódu na prezidenta i ságu na krále Klacka, a jako profesionál to vše udělá chladně, nezaujatě a přitom perfektně, zkrátka jako profesionální práci pro peníze.
Nevěřte tomu.
Jestliže Vítězslav Nezval dokázal chrlit milostné sonety stejně rychle, jako oslavné básně na Stalina, nebylo to jeho profesionalitou, ale genialitou (spojenou s dosti slabou morální integritou), a z děl Alexandra Dumase staršího nakonec přežily také jenom ty, které napsal sám, nikoliv ty, které mu vyráběli doboví „profesionálové“ v jeho spisovatelské dílně, čas kvalitu vytřídil.
Jakmile vás práce na vaší knize nebaví, píšete ji špatně, vyhoďte ji a začněte psát jinou, která vás bavit bude.
© Stanislav Hudský, 2010
Knihy autora:
 |
 |
 |
 |
 |
 |
||||
Zatímco většina rad na této stránce mi přišla rozumná, tak tahle je naprosto příšerná. Samozřejmě, člověk by si měl najít téma, které ho zajímá a baví, ale psaní knih je dlouhodobí proces a je PRAKTICKY NEVYHNUTELNÉ že časem vás ten námět lehce omrzí a možná dokonce začne nudit. Pokud by ale člověk přestal psát ve chvíli, kdy k tomuhle dojde, bude mít tisíc rozpracovaných děl a nikdy nic nedopíše.
Víte, vaše tvrzení prostě není pravdivé. Zcela zásadně by s vámi nesouhlasili nejen surrealisté či dadaisté anebo příznivci automatického psaní či obecněji tvorby (z našich autorů třeba geniální Jan Švankmajer či Miloš Macourek), u nichž to jasně vyplývá už ze samé podstaty jejich přístupu ke tvoření, ale ani mnozí víceméně klasičtí beletristé.
Nějak si nevzpomínám na žádného slavného, a přitom umělecky kvalitního autora, který by si stěžoval, jak ho námět jeho bestselleru časem omrzel anebo začal nudit natolik, že ho dopisoval jen se zatnutými zuby a sebezapřením.
Když si přečtete vzpomínku Bohumila Hrabala na to, jak psal svou knihu Obsluhoval jsem anglického krále, v níž je zcela nezapomenutelně zachyceno, s jakou vervou ji napsal na zahradě téměř na jeden zátah, zatímco mu slunce pralo do pleše tak, že skrze čůrky potu sotva viděl na klávesy psacího stroje, pochopíte, že termín tvůrčí zanícení a entuziasmus často nemusí být jenom pouhé fráze. Přičemž je třeba podotknout, že Hrabal, který se rád stylizoval do role jakéhosi prostého venkovského strýce, byl ve skutečnosti člověk velmi vzdělaný, sečtělý a znalý moderních literárních technik a postupů, což je mj. vidět i na jeho výše zmíněném díle, v němž originálně a po svém uplatnil literární techniku „proud vědomí“, kterou převzal od svého oblíbeného Jamese Joyce.
Znám několik vědců a univerzitních hodnostářů, kteří mají rádi praktický výzkum či přednášky a živou interakci se studenty, ale velmi je otravuje, když po nich jejich alma mater požaduje publikační činnost. Ano, ti si často psaní knih doslova „odtrpí“, a přesto bývají výsledkem mimořádně kvalitní díla. Pro jejich případy vaše tvrzení nepochybně platí. To je ovšem odborná literatura, zatímco mé poznámky se týkají beletrie, a v této oblasti s vámi nesouhlasím.
Samozřejmě, tohle je věc celkového přístupu k práci a životu – já nikdy neměl příliš pochopení pro lidi, kteří se snaží uplatnit v nějakém oboru, protože touží po slávě či penězích, a přitom je ta práce nudí, často totiž nejenže ničeho nedosáhnou, ale navíc promarní ten krátký čas, který jim byl dopřán na tomto světě. To mám větší pochopení pro ty, kteří třeba v žádném oboru nikdy světové slávy ani výrazných ocenění nedosáhli, ale alespoň dělali celý život něco, co je opravdu bavilo. Patřím mezi ně. 😉
Ale pokud se vám povede s tímto přístupem napsat nějaký literárně kvalitní bestseller, pošlete mi odkaz, rád si ho koupím, přečtu a třeba budu své názory korigovat.