Pravidlo 44: Využívejte různých možností pro zápis řeči

Velmi často se setkáváme s chybným zápisem přímé řeči při použití uvozovek. U nás v redakci na to máme už vytvořené makro, které text projede a všechny ty stovky nejčastějších drobných chyb opravuje. Je to ale vcelku strašně otravné. Renomé žádného autora také neprospívá, když má v textu stovku chyb jenom kvůli tomu, že nevěnoval pár minut pravidlům pro zápis přímé řeči. Pokud používáte přímou řeč v uvozovkách, nastudujte si, prosím, pravidla z jazykové příručky Ústavu pro jazyk český. Je to opravdu jenom pár řádků.

Kromě přímé řeči existuje i řeč nepřímá, polopřímá a smíšená — učí se o nich na středních školách, jejich vysvětlení najdete na internetu a my se jimi nebudeme zabývat. Jedná se jen o stylistické figury, pro praktické psaní nemají valný význam.

Pro zápis přímé řeči však někteří autoři používají i jiné způsoby než uvozovky, a to se už běžně nevyučuje, proto se u nich zastavíme.

Na první pohled by se mohlo zdát, že tyto varianty jsou vlastně úkrokem od pravidel pravopisu a že ztíží čtenářovu orientaci v textu.

Také by se dalo říci, že jde možná jen o typografickou záležitost a že o tom, zda se uvozovky nahradí například tzv. m-pomlčkou, může rozhodnout grafik v nakladatelství.

A také je třeba zmínit, že v různých kulturách se vyvinuly různé formy zápisu přímé řeči: ve Francii se například náš systém uvozovek nepoužívá, nejobvyklejší tam je krátká pomlčka na začátku odstavce (divis).

V češtině je však možností více a v souvislosti s tím, co jsme si psali o dynamice v pravidle 37, o technikách zrychlování a zpomalování děje, je zřejmé, že někteří (a často velmi zkušení) autoři volí právě z těchto důvodů jiné zápisy přímé řeči — dosahují pak jiného efektu členění textu, jiného optického působení a my už z předchozího víme, že tyto technické detaily mají vliv na to, jak čtenář text vnímá.

Pěkný příklad různého zobrazování přímé řeči nalezneme například v díle Pan Theodor Mundstock od Ladislava Fukse. V jedné knize nalezneme hned několik způsobů:

„Uvaříme,“ kývne tvorovi, jenž ho zvědavě pozoruje, „dnes budeme hodovat,“ a ukáže mu papírové sáčky. (…) Najde kousek cibule a tuku a chce shánět dál, ale v tom promluví Mon.

— Že ho zase zvou, když tam byl včera, jak říká, zašeptá a ztichne.

A dále:

„A tento rabbi Jehuda Halevi řekl Kusarimu:

Israel je mezi národy světa jako srdce mezi údy. Je ze všech nejbohatší na nemoce a ze všech nejbohatší na zdraví.

A když ho Kusari žádal, aby mu to vysvětlil, Mistr řekl:

Srdce je stále pronásledováno nemocemi… (…)“

(Ladislav Fuks: Pan Theodor Mundstock)

Fuks použil klasické uvozovky pro přímou řeč, kdy na Mundstocka mluví někdo z reálného světa či když Mundstock někomu reálnému odpovídá nebo se obrací na svou kočku. M-pomlčku na počátku přímé řeči, za níž následuje jen čárka, pak píše v okamžicích, kdy se na Mundstocka obrací jeho schizofrenické „druhé já“ nazývané Mon.

V další přímé řeči pak nepoužil jednoduché uvozovky, tak jak se to dělává, když vkládáme do přímé řeči s dvojitými uvozovkami jinou přímou řeč, ale použil jen dvojtečku a nový odstavec.

Podobně s m-pomlčkou pracoval překladatel Roberta Merleho (zachoval tak v podstatě typicky francouzský styl zápisu přímé řeči):

Teď zas jako by mě neslyšel.

— Slyšíš mě, Dave?

— Slyším, řekne chladně a drze a pečlivě obrátí stránku v knize.

Určitě nepřečetl ani řádek.

(Robert Merle: Muži pod ochranou, překlad Zdeněk Frýbort)

M-pomlčka se někdy používá prostě místo uvozovek a řídí se pak stejnými pravidly jako ony:

— Chtěl jsem si tu jenom v klidu vypít kávu,— řekl muž.— O nic víc mi nešlo…

Všichni se cítili trapně. Pak někdo řekl:

— To je v pořádku.

Někdy se za přímou řeč před pomlčku ještě vkládá mezera.

Thorton Wilder v knize Most Svatého Ludvíka krále nepoužije ani jednou žádný z prostředků pro uvozování přímé řeči:

Oba sklopili oči.

Kolik je ti let, Estebane?

Dvaadvacet.

Dobrá. Tedy ujednáno:

pojedeš se mnou?

Pojedu!

Nebude ti vadit mráz?

Ne, nebude. — Teď musím pryč. Musím do města za někým kvůli něčemu.

Dobrá, Estebane. Vrať se sem k večeři; promluvíme si o cestě.

(…)

Pryč z mého domu! Navždy! křičela.

(Thorton Wilder: Most Svatého Ludvíka krále, překlad E. A. Saudek)

Pokračování →

© Stanislav Hudský, 2010

Knihy autora: