Pravidlo 48: Využívejte hudby jazyka

Někdy se hovoří o melodii jazyka toho či onoho autora. Já dávám přednost termínu hudba jazyka, protože melodie je jen posloupnost tónů, zatímco hudba může obsahovat jak melodii, tak rytmus, tempo, sílu či výraz.

Každý jazyk má svou vlastní melodii (tj. určité posloupnosti hlásek), jsou jazyky libozvučnější a méně zvučné, polynéské jazyky se svými zdvojenými samohláskami znějí například většině lidí velmi melodicky.

My jsme to s češtinou příliš nevyhráli. Jedná se o nejtvrdší ze slovanských jazyků, navíc s častým používáním ř, š a č — a shodne-li se většina národů na tom, že jim nizozemština připomíná chrochtání, pak o češtině tvrdí, že je jakýmsi prskáním.

Nám to zas až tak nevadí, protože svět se k našim textům stejně dostane jenom v překladech, (češtinu se opravdu učí jenom málokdo a na rozdíl od Francie nebo Německa se naše vlády podporou šíření češtiny nijak zvlášť nezabývají).

Překladatel změní melodii našeho textu k nepoznání, to vyplývá již jen z faktu, že jiný jazyk je jinak melodický, záleží však jen na překladatelově kvalitě, zda v našem textu dokáže rozpoznat i jeho hudebnost a zda ji dokáže nějakým vhodným způsobem přenést do druhého jazyka.

Našimi čtenáři však budou prakticky ve sto procentech Češi (není potřeba si dělat iluze) a proto bychom se zvláště v počátcích měli hudebností našich vět intenzivně zabývat.

Krásný příklad (anti)hudebnosti nalezneme v knize Jaroslava Velinského Den a noc, v níž slavný básník Antarktidy Théo Valton tvoří novou antarktickou poezii ve stylu:

„Svist ker již zkřeh,

dře led dnem šelf.“

Velínského postavy k tomu dodávají:

„Svist ker není žádný zázrak. Zní to skoro jako reklamní slogan: JEN STŘIK — FLEK PRYČ.“

„No vida, pak že nemáš cit pro poezii. Samozřejmě, to taky vymyslel Valton. Stejně jako slogan JEZ KRILL, BUĎ FIT a další.“

„Ale proč, probůh?“

„Kolik myslíš, že dostane za jednu vydanou básnickou sbírku, paparazzo? Něčím se živit musí.“

(Jaroslav Velinský: Den a noc)

Srovnejte například věty:

Na střeše nízkého domu se vytvořila čepice sněhu a pod paprsky náhle vyšlého slunce pomalu tála.

A:

Čepice čerstvého sněhu na střeše nízkého domu v paprscích náhlého slunce pomalu tála.

Druhý příklad je vlastně malá báseň, rozdělíme-li ji do veršů, vznikne de facto jakési haiku:

Čepice čerstvého sněhu

na střeše nízkého domu

v paprscích náhlého slunce

pomalu tála.

Uplatnili jsme vyrovnaný rytmus (stejné počty slabik prvních tří veršů), strukturu (první tři verše končí vždy příslovcem a podstatným jménem ve stejném pádu), melodie má vyrovnané tempo, které jsme v posledním verši ukončili dříve a vytvořili jsme tak větší důraz (mohli jsme nechat rytmus vyrovnanější a použít místo posledního verše např.: „pomalu padala dolů“, ale takhle je rytmus zajímavější.) Z těchto důvodů pak i bez rozčlenění do veršů působí hudebnost věty díky svému rytmu, tempu a struktuře uklidňujícím dojmem — je to mírný, vyrovnaný obraz, nad kterým můžeme chvíli spočinout.

I když jsme si říkali, že obecně vzato není čeština příliš libozvučná, má oproti jiným jazykům velmi volnou strukturu v pořadí slov a při vytváření hudebnosti textu s tím můžeme úspěšně pracovat. Toto pořadí však může měnit nejenom hudebnost, ale i význam vět. Srovnejte:

Karel přišel domů, vzal si večeři a usnul nad rozečtenou knihou…

Oproti:

Domů přišel Karel, vzal si večeři a nad rozečtenou knihou usnul…

A nakonec (jako ze staré ruské bajky):

Přišel Karel domů, večeři si vzal, usnul nad knihou rozečtenou…

Vyplatí se zpočátku přemýšlet nad hudebností vlastních textů. I když vás to nejprve bude trochu brzdit, časem vám to vejde do krve a po několika letech už se tím nebudete muset zabývat, prostě budete psát a melodie, rytmy i tempa budete střídat dle své potřeby.

Pokračování →

© Stanislav Hudský, 2010

Knihy autora: