Pravidlo 49: Sex je krásná věc, ale čtenáře si za něj nekoupíš

Levou rukou uchopil vidličku a zachvěl se, když ucítil v ruce její kovový chlad. Do pravé vzal nůž a mimoděk si uvědomil jeho drobně zubaté, ale kvalitně vybroušené ostří. Pomalu přiblížil hroty vidličky k bifteku a zvolna je začal zasouvat do horkého masa. Když hroty pronikly vysokým roštěncem a on ucítil, že je vidlička pevně zapřená o dno vyhřátého talíře, přiblížil k povrchu steaku nůž a zvolna jím začal pohybovat sem a tam. Jeho řezání po chvíli způsobilo oddělení menší části od větší a tenká červená linka uprostřed růžového řezu naznačila, že maso je připraveno přesně tak, jak to měl vždycky rád — pěkně do polosyrova — a že stačilo jen málo, snad noční marináda a kousek kuchyňského provázku — a namísto bifteku zde mohl být i skvělý rostbíf. Již osamostatnělé sousto, připravené teď na vidličce, zdvihl ke svým rtům, otevřel ústa a vložil si je na jazyk. Posunul sousto na pravou stranu úst a konečně sežvýkl. Do jeho chuťových pohárků vtryskla rafinovaně jednoduchá směs počitků dokonale připraveného pokrmu. Sežvýkl podruhé a potřetí a teprve když ze sousta dostal všechnu prvotní šťávu, přemístil jej na levou stranu úst, kde ocenil jeho křehkost a až mazlavou měkkost. Dožvýkal a pak sousto spolknul. Cítil, jak mu sklouzlo krkem do žaludku. Pohnul s vidličkou a nyní již rychleji opět bodl do steaku a zakrojil s až neukojitelnou netrpělivostí…

Nějak takto by mohla vypadat „gurmánská pornografie“.

Slovo pornografie je totiž odvozeno z řečtiny od porné (prostitutka) a grafein (psát) a můžeme ho tedy — alespoň pro účely tohoto textu — vykládat nejen jako popisné zobrazení sexu, ale i jako literární prostituování se.

Ač jste se pravděpodobně při čtení příkladu v úvodu spíše s nadhledem usmívali, než byste pociťovali nějaké vzrušení (i když nevylučuji, že vás napadlo jít se podívat, zda se ve vaší lednici neschovává aspoň něco na zub), není takové psaní ničím jiným, než právě literárním prostituováním se, předváděním spisovatelské „machy“, dokazováním si, že autor je schopen popsat a napsat prakticky cokoliv a zaplnit celou stranu třeba jen popisem snědení jednoho sousta. Jinak je to však psaní snadné, přímočaré a (bez ironické souvislosti, s níž jsme ho použili zde) prostě: nudné.

Ovšem přesně tento styl zbytečně podrobného popisu začnou z ničeho nic někteří autoři uplatňovat, když dospějí k názoru, že by měli popsat sex svých hrdinů. Jen nepíší o pojídání bifteků, ale o souložení.

Požívají klišé jako: „Jeho penis naběhl horkou krví,“ (jako by mohl naběhnout ledovou tříští) či „Přiblížil rty k naběhlým bradavkám na jejích ňadrech,“ (jako by nemohl k bradavkám na jejích zádech) a jaksi jim unikají nejen souvislosti s nějakou ideou jejich vlastního díla, ale i dobou, ve které žijí a píší.

Co je vlastně cílem takového psaní? Vyvolat reakci nebo erekci?

Na to druhé se v jednadvacátém století používají mnohem spolehlivější prostředky než literatura.

Popis sexu je obecně v současné literatuře jedním z největších problémů, s nimiž se autoři potýkají. Troufám si říci, že větším, než kdykoliv za minulé dva tisíce let, a to z těchto důvodů:

1. Internet učinil ze zobrazení jakéhokoliv sexuálního chování záležitost přístupnou komukoliv, odkudkoliv a v jakýkoliv moment.
2. Postmoderní vnímání světa setřelo hranici mezi uměním a pornografií (tentokrát ve smyslu explicitního zobrazení sexu, jehož jediným účelem je stimulovat sexuální puzení) — i když zde by se dalo podotknout: opět, neboť v některých historických kulturách tato hranice vnímána nebyla.
3. S rozvojem moderních demokracií, konceptu ochrany lidských práv a všeobecné sekularizace ztratily církve pozici superarbitrů v otázkách sexuality a možnost regulace jejího zobrazování formou cenzury. Zároveň ztratily na síle jejich morální apely.
4. Současné modely státu a práva se stahují ze zasahování do toho, co je vnímáno jako intimní sféra jejich občanů, a sexem se zabývají jen tehdy, pokud je užíván jako prostředek násilí nebo pokud překračuje daná věková omezení.
5. Možnost kontaktovat prostřednictvím moderních technologií v libovolný moment libovolně velkou skupinu lidí neobyčejně usnadnil a rozšířil výběr z potenciálních sexuálních partnerů a rozvolnil vztahy.

V důsledku těchto změn došlo k několika zásadním proměnám:

1. Sex se změnil z tabuizovaného tématu, jehož zpracování mělo dříve neobyčejný společenský ohlas a často fatální důsledky, v téma, které osciluje kdesi mezi relaxací, sportem a (psycho)hygienou.
2. Popis sexu ztratil v literatuře esprit překračování hranic, příchuť zakázaného ovoce, odvážného vyjádření názoru či bojovné pozice: „dobovému pokrytectví navzdory.“
3. Popisů sexu je tolik, že začínají být triviální, neustálá opakování přerůstají v klišé, stávají se nudnými a začínají vzbuzovat posměšky.
4. Nakladatelé pak ztratili „pravidla“, která se vyvinula ve dvacátém století a jichž se často až komicky drželi.

V sedmdesátých letech se například i skvělým autorům doporučovalo, aby do knihy na libovolné téma vložili alespoň jednu stranu s explicitním popisem sexu, protože to zvýší prodejnost. Dokonce se říkalo, že mnoho z lidí, kteří v bývalém Československu stáli každý čtvrtek fronty na knihy (nové knihy vycházely jenom ve čtvrtek), kupovalo překlady Johna Irvinga, Umberta Eca, Itala Calvina či Roberta Merleho jen pro to, aby si pak v jejich díle mohli přečíst onu jednu dvě inkriminované strany popisující sex, který se tak „pod rouškou literatury“ povedlo „propašovat“ do východního bloku, kde bylo jinak šíření pornografie trestným činem.

Tzv. „ženské romány“ (tj. romány prioritně určené ženám) pak byly v druhé půlce dvacátého století dokonce děleny do zvláštních edic, které se lišily tím, jak daleko jejich autoři došli v popisu sexu svých hrdinek a hrdinů (citováno — sic!: „políbíš, ale nezasuneš“, „zasuneš, ale jenom mezi řádky“, „zasuneš, popíšeš, ale určitá slova nepoužiješ“, „zasuneš, popíšeš, ale použiješ jen spisovná slova“ — pak už následovalo „porno“).

Z dnešního hlediska je to už jenom směšné (a možná dokonce už jenom pitomé). Ale tato pravidla skutečně existovala, edice byly podle nich označovány a autoři se jimi řídili.

Někteří autoři se jimi zřejmě řídí dodnes. Musím však zdůraznit, že podle mé zkušenosti jde takřka výhradně o autory nad pětatřicet let. Mladí lidé dnes zřejmě nemají potřebu takové věci ve svých textech opisovat (nevím, jestli mám říct: kupodivu, nebo: zaplať pánbůh).

Jak však nakládat se sexem v literatuře, když žijeme ve světě „bez pravidel“?

Odpověď je prostá: popisujte sex jenom tehdy, pokud je to zcela nutné z hlediska logiky vašeho textu, a jen takovým způsobem, jaký je zcela nezbytný.

Jestliže bude hrdinkou vaší knihy prostitutka a hlavním tématem to, jak ulice proměňuje její vztah k mužům, bude logické, že kniha bude obsahovat sexuální scény, ale jen takové, které posouvají děj dále, jsou důležité z hlediska proměny charakteru hlavní postavy a budou napsané bez úchylně působícího lpění na detailech.

Je však celá řada témat, která se dnes bez sexu obejdou. V době, kdy má většina lidí v prohlížečích zablokována vyskakující okna, aby se jim nedejbože při kliknutí na nějaký erotický odkaz nezaplnila obrazovka fotografiemi vagin a penisů, je zcela naivní se domnívat, že si nějakými nelogicky vloženými podrobnými popisy sexu čtenáře „koupíte“.

Z rádoby intelektuálního románu jednoho autora z minulých desetiletí na mně najednou po otočení stránky vyskočil primitivní popis soulože, jako vystřižený z nějakého pornografického plátku z devadesátých let. Nemohl jsem si pomoci: najednou jsem přímo viděl toho autora, jak kulí své obrýlené oči na obrazovku monitoru „v tvůrčím zanícení“. Začal jsem se smát a už jsem mu nevěřil ani slovo. Další knihu si od něj jen tak nekoupím.

Čtenáři by se měli smát vašim vtipům, nikoliv vám.

V této souvislosti je třeba také zmínit používání vulgarismů. V principu proti nim nic nemám. Ale i vulgarismy působí silně jen tehdy, jsou-li použity na správném místě ve správný čas. Pokud jste vybudovali určitý jazykový kontext knihy, který je vulgarismů prost, pak jejich nečekané použití, zvláště v nepatřičně zařazené sexuální scéně, je vaší literární sebevraždou. Ale sex popsaný s úzkostlivou spisovností, jako z příručky nějakého sexuologa, zase může být směšný.

Pokud se rozhodnete tento problém řešit tím, že budete psát prostě celou knihu hovorovou češtinou a vulgarismy nešetřit, zvolili jste si ovšem také cestu, která celkem spolehlivě vede mezi propadáky.

Občas se setkávám s takovými rukopisy, jejichž autoři jsou pyšní na to, že si „neberou žádné servítky“ a „nazývají věci pravými jmény“, tj. dle nich tak, jak „o věcech“ lidé skutečně mluví. Sami s jistou hrdostí označují své texty za „šokující“ a zřejmě doufají, že jim to zvýší prodeje. Rád bych uvedl věci na pravou míru: tyto texty se prodávají nesmírně mizerně, a ač někdy mají ohlas v internetových diskuzích, jejich prodeje dosahují maximálně několika desítek kusů. Možná je to proto, že vulgarity je dnes i v médiích a veřejných projevech politiků tolik, že ztrácí svou ostrost a stává se jen příznakem omezenosti.

Louis Pergaud ve své geniální knize Knoflíková válka použil nesmírné množství vulgárních výrazů. V jeho případě to však bylo zcela účelné, ba logicky nutné a jde o text, který patří k tomu nejlepšímu, co bylo v literatuře (navíc o dětech!) napsáno. Přes to množství vulgarit člověk nemusí mít starost, když uvidí, že Pergaudovu knihu čte jeho dvanáctiletý syn. Pokud totiž není blbý, odnese si z knihy především setkání se skutečně vysokým literárním stylem, o zcela přirozeně včleněném silném humanistickém poselství díla ani nemluvě.

Pokračování →

© Stanislav Hudský, 2010

Knihy autora: