Labyrint a ráj

Dost času, a tak jsem zvolna proplouval kolem přecpaných výloh.

Značky – výrobce – jsem většinou neznal, ale zábavné zdálo se mi odhalovat pomalu vnitřní logiku řazení obchodů skrze spletité chodby obchodního centra.

Stejně jako ulice středověkých měst i zde jsou proudnice zákazníků rozčleněny podle cechů.

Tu hejno povlávajících košil střídají třpytící se výlohy několika klenotníků a tady – úsek pro ušaté červenající se teenagery – ulička dámského spodního prádla.

Pro svalovce o patro výš posilovna obemknutá ze všech stran krámky, v nichž lze koupit svaly tekuté, sypané i v granulích.

Hned vedle sportovní potřeby a počítačové hry pro nehýbla.

Hračkárny a cetky, zákoutí knihkupectví, delikatesy, pošta, květiny…

Tu a tam místa odpočinku. Křesílka. Skryté niky a důmyslná sedátka.

A celá ta gigantická síťovka je utemována zespodu hutným hypermarketem a neštovicemi nejrůznějších stánků, od voňavých Čín a Vietnamů až po studeně nerezové, hlubokými klubovkami opatřené kavárny v posledním patře pod střechou.

I jda touto strofostylní ulitou, znaven již, vyhlédl jsem si malou, pohodlně se tvářící, lavičku. Čalouněná temně rudou koženkou, pohodlná, měkká… poskytla mi útočiště pro regeneraci sil.

Vtom chlapík, přihrblý, ošuntělého, však ne zcela nepříjemného vzhledu, popelavé kůže, temných očí, orlího nosu a na ramena splývajících prošedivělých vlasů, přitočil se ke mně a nečekaje na svolení s uctivým pozdravem přisedl.

Ach, jak nesnáším podobné situace! Netoužím po společnosti, nýbrž teď spočinout chci na chvíli v klidu samoty!

Sic! Ten muž mě neoslovil. Sedl si a zíral před sebe.

Po chvíli, aniž jsem mu zavdal sebemenší svou reakcí příčiny, s pohledem upřeným kamsi v dál začal sípavým hlasem hovořit.

„Tohleto není samo sebou. Už šest měsíců, a teprve teď se objeví. Já už jsem měl být dávno někde úplně jinde. Hledají mě. No jistě, hledají!“ zvýšil hlas.

„Jsi tu správně. Já už chci ven. Sto osmdesát dní! Sem, tam, nahoru, dolů… Nekonečné schody a lidi. Protivní, hnusní červi, co se tu každý den rozlezou. Červotoči, kteří prolézají sami sebe tisícem a jednou dírou téhle shnilotiny…“

Pokračoval dál, již opět ztišeným hlasem, v ještě více fantasmagorické litanii.

Znechucen chtěl jsem vstát, když tu se přece jen obrátil přímo na mne.

Strčil ruku do kapsy a natáhl ji pak rozevřenou proti mně.

Zalesklo se na ní něco zlatého.

Velká mince.

Zbystřil jsem, neboť sběratelská vášeň je jednou z mála mých neřestí.

Vytáhl jsem brýle a znova jsem pohlédl na šílencovu dlaň.

Užaslý zalapal jsem po dechu. Nebylo pochyb.

Ten muž držel tu, v zapadlém koutě obchodního centra, uprostřed oprýskaných paneláků a spleti silnic Jižního města, pražský stodukát Ferdinanda III. z roku 1629. Obrovskou zlatou minci, jíž zdobí na líci charakteristická silueta českého krále, jenž ukončil třicetiletou válku.

Říká se, že tyto mince nebyly platidly, ale vyraženy jsou as projevem díků za uzdravení čerstvě korunovaného vladaře z nebezpečných černých neštovic.

„Nu, což. Chceš ji?“ Dlaň se mu začala třást pod tíhou zlatem bobtnající mince.

Okouzlen natáhl jsem ruku.

„Počkej!“ Prsty se sevřely a peníz vklouzl zpět do kapsy. „Počkej! Budeš tu muset zůstat. Chápeš? Dokud jí budeš mít u sebe, nedostaneš se ven.“ Podrbal se roztržitě kdesi pod kabátem. „Chápeš?“

Myšlenky se mi rozeběhly bryskním tempem.

Ten šílenec je magor.

Kdoví, kde k té minci přišel, ale rozhodně ji musím získat.

Odevzdám ji.

Jistě. Je to neprodejná záležitost.

Řekl bych: artefakt národního významu!

Odevzdám ji!

A kromě věhlasu skrze sběratelskou obec to bude znamenat jistě i tučné nálezné… Hodně tučné!

„Chceš ji tedy?!“ vyštěkl na mě znova.

„Ano!“

„Chápeš? Zůstaneš tady. Chápeš? Nedostaneš se ven! Budeš se dusit jako já, potem těch tisíců tvorů, co tudy proudí denně, jak pravidelná stolice, od sedmi ráno do desíti večer. A v noci se choulit v koutě a ráno zas a celý den znova, ty davy, davy, davy… Chceš? Chápeš?“

Natavil jsem dlaň.

Vytáhl ruku z kapsy a položil ji sevřenou na mojí. Rozevřel prsty a chladný kov zatížil mou dlaň.

Jeho dosud strnulé rty se lehce roztáhly do úsměvu, který odhalil zažloutlé zuby. Ramena mu poklesla. Sivá pleť jako by zrůžověla.

Díval se na mě a pak mne pohladil po tváři. Oči se mu rozjasnily a zalily slzami. Otočil se a beze slova odešel.

Chvíli jsem ve skrytu hýčkal zázrakem nabytý poklad. Nebylo pochyb, mince je pravá. Tíha kovu a nezaměnitelná patina to potvrzovaly.

Teď domů. Naplánovat, těšit se!

Tuto zprávu píši sedm hodin poté, co jsem onu minci, jíž cítím v kapse svého kabátu, získal.

Marně jsem hledal celé odpoledne východ.

Ukazatele směřující ven se mýlí.

Za zatáčkou, která už má být poslední se zjeví další. Strážní, kterých se ptám stále dokola, se mi už smějí.

Zatím jsem pro ně jen potrhlý blázen, zpestřující jim jejich nudnou službu.

Co ale zítra?