Překvapení aneb letní čtení

Vrták se se skřípěním pomalu otáčí přímo uprostřed zatuhlého mozku.
„Ach bože, ještě je tma.“
Kapitán Kolbaba zaostří na rozpité zelenkavé čárky vlevo na nočním stolku.
„Kurva, půl třetí…“
Sebere bzučící, skučící telefon a otočí ho displejem k sobě.
Neznámé číslo…
Gestem prstu přijme hovor a přiloží si přístroj k uchu…
Poslouchá…
„Haló?“ zašeptá…
Na pozadí šumícího reproduktoru slyší zvuk. Dech…
„ Haló…?“ zkouší to ještě jednou.
Už jen pravidelné pípání… Zavěšeno.
Zakleje, položí telefon zpět na stolek a kontroluje nastavení budíku.
Ještě tři hodiny.
Otočí se a zajede rukou pod peřinu. Nahmatá teplé tělo. Přitáhne si ho k sobě a sám se přitiskne břichem k teplému zadečku. Rukou přejede po boku a dlaň schová do svého loubí hebké ňadro. Žena zamručí a ještě víc se přitiskne.
Ozve se znova telefon. Krátké zavrnění a pípnutí — esemeska.
Krátce se rozhoduje, ale pak se uvolní. Usměje se, když zaregistruje dole pod peřinou tuhnoucí úd. Usíná.
•••••••••• •••••••••• •••••••••• •••••••••• ••••••••••
Půl šesté.
Kolbaba vstává. Bera do ruky telefon, vzpomene si na noční extempore.
Jedna nepřečtená zpráva:
Lublanska 35. Pamatujes? Ja ano.
Cestou na oddělení vzpomíná… Lublaňská 35… Něco mu ta adresa připomíná… Lublaňská je na Vinohradech…
Restaurace Na Břežance…
Tam byl párkrát na pivu…
Počkat!
•••••••••• •••••••••• •••••••••• •••••••••• ••••••••••
Vybíhá schody přímo do posledního patra. Rovnou k Bondymu.
Gustav Hugo Bondy má už jen rok do důchodu. Paměť a zkušenosti. Pro ty se k němu do podkroví chodí. A koukat na mloky, kteří se vyhřívají pod lampami v jeho velkém teráriu.
„Ale, pan kapitán!“ zvolal, když Kolbabu spatřil. Vstal z křesla, které měl postavené přímo u terária a vykročil příchozímu vstříc.
„Co tě přivádí ke starému plešatému policajtovi?“ usmívá se.
„Lublaňská 35. Jo, ahoj… Případ… Lublaňská 35… Něco mi to říká… Našel bych to v počítači, ale vyběhnout k tobě mi přišlo rychlejší… A zdravější…“ dodal Kolbaba sípavě.
Podali si ruce.
„Dáš si hrnek kafe?“
Seděli s kouřícími šálky u terária a pozorovali nehybná zvířata.
„Lublaňská 35… No, to ti řeknu úplně přesně, kamaráde,“ pronesl Bondy po chvilce a napil se s mohutným usrknutím.
„Vantoch se jmenoval…“ podrbal se na holé lebce.
„Úchylný magor… Udal se, že zabil svou holku. Je to tak dvacet let. Divím se, že si to nevybavuješ.“
Kolbaba se zhluboka nadechl.
„Bože! No jo! Jak jsem si mohl nevzpomenout! Já mu pak přišil ještě tři další, který chtěl tou jednou zašumlovat. A to nebylo všechno!“
Vstal a začal přecházet po místnosti.
„Jo! Jo! Lublaňská 35! Tam jsme našli ty tři holky, v pronajatém sklepě…“
Rychle se s Bondym rozloučil a sešel k sobě do kanceláře v prvním patře.
Sedl si a znovu si přečetl zprávu v telefonu.
Lublanska 35. Pamatujes? Ja ano.
Zavolal dolů do archivu, zda by mu mohli vyhledat a poslat spis k tomu případu.
Znova zapípala esemeska.
Vzpomnel sis? Uvidíme se!
Sakra! Vantoch je přece v báni… Nebo ne? Kolik dostal? Doživotí to nebylo. Dvacet let?
Tehdy to tomu chlapovi málem vyšlo. Udal se, protože zjistil, že u poslední vraždy měl náhodou svědka. Počítal s tím, že když se přizná, poběží všechno rychle, on si odsedí pár let a bude mít pokoj. Jenže Kolbaba, který u toho byl jako mladší parťák tehdejšího kapitána Povondry, byl z Vantocha nesvůj.
Divné oči, gesta, dikce…
Zakousl se do toho případu, vrtal se v něm a překlápěl i ty nejnenápadnější kameny, pod kterými byly buď slizcí, ale nezajímaví slimáci, nebo jen hlušina.
A pak se najednou pod jedním valounkem cosi zatřpytilo.
V pitevní zprávě, kromě detailního popisu všech brutálních zranění, které vedly ke smrti oběti, Kolbabu zarazila jedna drobnost. V obsahu žaludku se kromě obligátních zbytků potravy a spermatu vraha našla papírová kaše a stopy razítkového barviva. Samozřejmě si toho při prvním přečtení všiml, ale jen jako jakési neobvyklosti, nevěnoval tomu velkou pozornost.
Až večer, když vzal v posteli do ruky knihu, kterou ten den koupil po cestě domů v antikvariátě…
Karel Čapek — Továrna na absolutno skvělo se na první straně pod modrou potahovací hmotou obalenými deskami s vyraženým číslem. Vyřazeno z fondu Městské knihovny v Příbrami.
Celá stránka byla potištěna ještě několika různými razítky a poznámkami knihovníků inkoustovou tužkou…
Když knížkou prolistoval, našel kulatá razítka příbramské knihovny na straně 17 pak ještě 36, 72 a na zadní předsádce.
Zavřel knihu a pak i oči. Vantochův byt. Nic. Ani kuchařka v kuchyni nebo vtipy na záchodě, natož román na nočním stolku.
Zato v šuplíku s papíry a doklady několik průkazek do několika pražských knihoven!
Vydal se ráno na obchůzku a na oddělení se vrátil se šesti knihami, které si Vantoch za poslední půlrok půjčil.
Byla to tři různá vydání stejné knihy.
Shakespearovy sonety.
Bezradně jimi několik dlouhých minut listoval.
Vyklepal je a z jedné vypadl sedm let starý lístek na tramvaj.
Pak si všiml v jednom svazku několika zmuchlaných listů a mezi nimi objevil u hřbetu roztřepené stopy po chybějící stránce.
V druhém stejném vydání chyběla tatáž strana.
Nakonec našel chybějící listy ve všech šesti exemplářích. Pokaždé šlo o stránku, kde byl vytištěn Sonet 147.
Laboratoř potvrdila, že složení papíru i razítkové barvy z těla oběti odpovídají knize, kterou si vrah půjčil naposledy.
V knihovně v Bělehradské.
Zbylo ještě dalších pět knih, pět vytržených stran.
Někde ještě leží minimálně dalších pět těl.
Tři z nich, úhledně zabalené v igelitu a lepící pásce, zanedlouho objevili v Lublaňské 35, odkud se Vantoch kdysi odstěhoval, ale sklep si ponechal pronajatý.
Zbylá dvě těla se nikdy nenašla a Vantoch se k nim nepřiznal.
Soud chybějící stránky v knihách neuznal za dostatečné důkazy, ale i čtyři vraždy stačily na pořádnou pálku.
•••••••••• •••••••••• •••••••••• •••••••••• ••••••••••
Ze vzpomínek vytrhlo Kolbabu další zavrčení telefonu.
Ty jsi cernejsi nez noc a peklo samo… Galenova 26. Ted.
Kolbaba vyletěl od stolu a zařval.
Uháněl dolů ze schodů, ze dveří, po ulici a řičel jako šílenec.
Galénova 26. Tam jeho žena čeká až dorazí dcera s vnučkou.
Tam je doma a nějaká svině si s ním tam hrát nebude!
Naskočil do tramvaje a trochu se uklidnil. Nahmatal v podpažním pouzdru zbraň.
Vystoupil a přeběhl na protilehlý roh. Jejich vchodové dveře byly pootevřené. Vzhlédl. Okna bytu zavřená, jen větračka v ložnici zlehka zívala jako vždy.
V chodbě vytáhl pistoli, nabil a potichu stoupal po schodech.
Zastavil se.
Dveře bytu zely dokořán.
Poslouchal.
Nic, ticho.
Teď posunutí židle nebo stolu… Možná od sousedů.
Ticho.
S napřaženou zbraní vstoupil do pokoje. Odjistil a položil prst na spoušť.
Nahlédl do pokoje. Byl prázdný.
Ozvala se hudba.
„Překvapení!“
Kolbabovi poklesla čelist i ruka.
Ze dveří kuchyně, pokojů i koupelny, které se naráz otevřely, vystupovali přátelé a známí s rozesmátými tvářemi a pěli hurónsky Happy birthday…
Uprostřed velkého pokoje řval falešně doktor Mejzlík a máchal rukama!
„To bylo, co? Kamaráde!“
Kolbaba zíral na jeho zarudlé tváře…
„Ty jsi černější než noc… Chachá! Dva dny jsme to chystali! Já to vymyslel, johóóó! S Bondym a všema na oddělení domluvil, johóóó! A tvojí ženou, samozřejmě…“ v přehnaném gestu se dvorně uklonil poněkud nejistě se tvářící paní domu.
•••••••••• •••••••••• •••••••••• •••••••••• ••••••••••
Byla to nakonec moc hezká oslava. Jen doktor Mejzlík se jí nezúčastnil.
S přeraženým nosem ho odvezla sanitka do Vojenské nemocnice na chirurgii.
Kolbabu pěst bolela ještě celý týden.

Pokud si chcete přečíst více, můžete zde: Ze zadní kapsy

Pokud vás v prázdninový čas pobaví, díky za zpětnou vazbu 😉