Případ v Křežíši

botero_image

Tento příběh je inspirován skutečnými událostmi, které se odehrály před lety kdesi na Vysočině. Všechna místa a osoby jsou však smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná.

Ráno se přes Křežíš přehnala bouřka.

Kolbaba se vyhýbal loužím. Rozepnul si zip u bundy, protože trhajícími se mraky sem tam problesklo slunce a vítr byl už opravdu jarně vlahý.

Byla to poslední chalupa vsi. Pod lesem. Silnice se už pěkný kus před stavením změnila v rozbitou polnici a za třemi vozy s rozsvícenými majáky, které stály u polámaných vrátek, se měnila v zarostlou pěšinu ztrácející se za rohem zpustlého plaňkového plotu.

„Tak co tu máme?“ zeptal se Kolbaba strážníka u vrátek.

„Dorazil doktor Mejzlík?“ dodal a protáhl se kolem muže v uniformě do zahrady.

„Ano,“ odpověděl tázaný a pokračoval: „Nejspíš sebevražda. Nějaký Holý. Sousedka si všimla, nějaká Mádlová, že už pár dnů nevyšel ven. Tak se šla podívat oknem a viděla, jak visí v kuchyni.“

Někde ve stromoví zaskřehotala straka.

„Dobře, díky.

Kolbaba si všiml, že ho strážník následuje k domu.

„Díky,“ zopakoval. „Vraťte se zpátky k vrátkům. Ať nám sem nikdo neleze.“

Ještě, než vešel dovnitř, obešel dům kolem dokola.

V okně vedle dveří viděl postavy policistů, pracujících uvnitř.

Všechna další okna byla slepá. Pečlivě zasklená do poslední tabulky. Do jednoho zavřená. Zajištěna pevnými háčky… Za vnitřními křídly napnuta jakási tmavá stěna. Neprůhledná. Bez jedině škvíry.

„Tady se to nesekalo kolik let,“ řekl si pro sebe, když obcházel křoví vzadu za domem a brodil se boulemi suché trávy z nichž vyrážely svítivě zelené letošní drny. Sem tam zazářil v té pustině zbloudilý květ narcisky.

Minul prošlapanou stezku k prkenné kadibudce.

Kolbaba pokračoval dál, až došel ke vchodovým dveřím do stavení a opatrně je pootevřel.

„Můžu dovnitř?“ houkl do šera.

Otevřely se dveře a předsíň zalilo žluté světlo žárovky.

Se světlem vyrazil ven také čpavý zatuchlý zápach.

„Fuj!“ Kolbaba vylovil z kapsy kapesník, který si přitiskl na nos.

„Pojďte, kapitáne…“ ozvalo se zevnitř.

Ve špinavé předsíni značnou část podlahy zakrývala změť nejrůznější obuvi. Od holinek a bagančat po rozšlapané papuče a mokasíny.

Na jedné stěně byl nejspíš věšák, protože byla ověšena množstvím kabátů, a bund, skrz které nebylo vidět omítku.

Kolbaba prošel do jedinou žárovkou, pověšenou na podezřele vyhlížejícím drátě, osvětlené kuchyně, po které se pohybovalo několik osob z forenzního týmu.

Uprostřed stál odřený bílý stůl, u kterého pokulhávaly dvě židle.

Na stole byla porcelánová kořenka – Cukr/Sůl, talíř obalený chuchvalcem bílé plísně, z nějž trčely konce příboru, nedopitá láhev od piva, uzavřená patentním špuntem a plná dvoulitrová PET lahev s modrým víčkem.

V koutě za dveřmi se takových, ale prázdných lahví válelo několik.

Vedle okna stál vysouvací dřez s deskou potaženou kostkovaným voskovým papírem, na němž byl dnem vzhůru položený hrnek na čaj, lžíce a černý smaltovaný kastrol. Na kraji stál malý elektrický vařič, kde na zadní plotýnce dřepěla stříbřitě lesknoucí se čajová konvice. Vedle vařiče bylo několik kovových krabiček, z nichž ta největší měla na boku nalepenou ručně psanou vinětu – Kafe.

Pod oknem na druhé straně světnice stála postel překrytá zapraným prostěradlem.

Na popraskaných, kdysi bordó dlaždicích vedle stolu leželo tělo.

„Neuměl to,“ ozval se doktor Mejzlík, který klečel u hlavy mrtvoly a ohledával ji.

„Pověšený se dusil pěknou chvilku…“

„Pěknou?“ namítl Kolbaba s pozdviženým obočím.

Doktor poznámku ignoroval a pokračoval:

„Ale provaz si vzal pořádný a uzel vydržel.“

„Něco zvláštního?“

„Na těle ne, ale jestli skočil ze stolu, jelikož nebyl hned mrtvý, určitě by se, kdyby chtěl, dostal zpátky na stůl.“

Kolbaba se podíval ke stropu a schoval kapesník. Už si na zápach pomalu zvykal.

Metr a půl od kabelu vyvěrajícím ke světlu čněl šedý hák.

„Asi zašroubovaný do trámu pod omítkou.“

Mejzlík s heknutím vstal, přitáhl si židli ke stolu a z tašky, kterou měl přes rameno, začal vyndávat papíry.

„Jestli chceš vědět, co si myslím…“ zamlčel se, vyndal z náprsní kapsy pero a chystal se psát do jednoho z dokumentů, „jestli to udělal sám, tak moc chtěl!“

Otevřely se dveře a do místnosti nahlédl strážník od vrátek.

„Jsou tu pro tělo…“

Ustoupil a kolem něj se protáhli muži s nosítky.

„A je tu ta Mádlová, pane kapitáne.“ zvolal, zatímco doktor Mejzlík, předal havranům papíry a ti naložili a odnesli svůj náklad.

„Ještě jsou tu ty dveře,“ ozval se jeden z techniků.

„Jaké dveře?“

„Tady.“

Teprve teď si Kolbaba všiml tmavě šedé, matně pableskující plochy v zadní stěně.

„Zatím jsme je neotevřeli.“

Technik ke dveřím přešel a přejel po hladkém povrchu rukou v bílých gumových rukavicích.

„Proč ne?“

„Nevíme jak.“

„Dobrý den.“

Do vchodových dveří se – přes strážníkovo úsilí zabránit jí v tom – vedrala malá osůbka v černých šatech a květovaném šátku.

„Tak už ho vodnesli, chudáka…“

„Á, paní Mádlová… Tak se posaďte, když už jste tady.“

Kolbaba ukázal příchozí na židli a zavřel strážníkovi před nosem.

Přešel zpět k tajemným dveřím a strčil do nich. Ani se nepohnuly. Vypadaly ne jako ze dřeva, jak by se na takovou chalupu slušelo a patřilo, ale jaksi – jako z nějakého kovu či kamene.

„Poslali jsme pro specialistu. Měl by tu být tak za půl hodiny.“

„Hm… Tak paní Mádlová…!“ Kolbaba se prudce otočil a musel se usmát, protože leknutím nenadskočila jen dotyčná, ale i doktor Mejzlík sedící dosud u stolu.

„Vy jste pana Holého znala?“

„No, víte, pane detektýve,“ tázaná si nervózně poposedla, „asi jako každej tady… Tak trochu.“

Odkašlala si.

„Že mám chalupu skoro vedle. Tak jsem s ním občas prohodila pár slov. Ale von byl divnej pavouk. Jen pro důchod na poštu, pro oběd do školy… Jinak byl zalezlej… Na zahradu nepách, akorát na hajzlík… Ani do hospody… Jen pro ty flašky. A jak vyhrál, bylo to ještě horší. Ani nepozdravil…“

„Vyhrál?“

„No jo, pane. Skorem půl miliónu. Asi před pěti lety. To jsem zapomněla říct. Každej pátek zašel na poštu a vsadil jeden sloupec Športky. A pak jednou vyhrál… Skorem půl miliónu, se říká. Asi před pěti lety. Ale zůstal divnej, jako byl před tím. Ani nikdo neví, co s těma penězma udělal. Jak jsem šla dneska kolem, říkám si: Už jsi ho holka nějakej den neviděla… Buším a nic. Tak kouknu oknem a von vám tu visí jak švestka.“

„Měl tady nějaké přátele? Známé? Jezdil za ním někdo? Třeba z rodiny?“

„Né… Za ním ne. Nikdy. Ten se nekamarádil ani s vlastní peřinou, řekla bych.“

Kolbaba i Mejzlík se podívali směrem k nevábnému lůžku.

„Nenapadá vás, proč si vzal život?“ vložil se do rozhovoru doktor Mejzlík, který dokončil vyplňování lejster a uložil je do desek.

Pokrčila rameny, rozhlédla se a rozhodila rukama.

„Co tady?“

Do nastalého ticha se ozvalo zaklepání na dveře.

Starší muž, kterého přivedl strážník od vrátek se představil jako Pištora.

Ledva zahlédl tmavé dveře, táhle hvízdl…

„A doprdele!“

„Copak?“ zeptal se Kolbaba. „Víte, o co jde?“

„Roll-locky…“ vydechl Pištora.

Zatímco si zálibně dveře prohlížel, vyndal z objemné kabely, kterou si sundal z ramene. gumové rukavice.

„To jsou Roll-locky, pánové. Viděl jsem je zatím jen v katalogu, ale naživo… To je teprve krása. Ale co nechápu, kde se tady vzaly… I s montáží ta nádhera vyjde na takových sto padesát klacků.“

„Otevřete je?“ Kolbaba přešel také ke dveřím a položil na jejich chladivý povrch dlaň.

„No, jestli máte klíč nebo buldozer, tak to nebude problém.“

„Klíč? Nemají zámek.“

„Je to taková těžká malá hranatá věcička. Naladěný magnet, který odjistí a odblokuje závory skryté uvnitř dveří. V těch dřevěných futrech jsou určitě daná a zabetonovaná ještě futra ocelová.“

„Našli jste něco takového? Těžkou hranatou věcičku?“ obrátil se Kolbaba na přítomné.

Všichni odmítavě zavrtěli hlavou.

I svědkyně, jak si všiml.

„Paní Mádlová, pro teď už vás nebudeme zdržovat. Pane doktore, vyprovodíte madam, prosím?“

„Račte!“ zvedl se oslovený a dvorným gestem ukázal ke vchodovým dveřím.

„Pánové, všechno znova vzít do ruky, převrátit, zatřást…“ zavelel Kolbaba, když se doktor Mejzlík vrátil. „Doktore, vy jste hotov?“

„S tělem až do pitvy ano. Ještě připravím pro laborku vzorky z tohohle.“ Ukázal na stůl.

„Dobrá, pusťte se do toho. Pane Pištora… Můžete zkusit obejít barák, jestli by se tam,“ kývl směrem k nedobytné bráně do nitra chalupy, „nedalo dostat jinak… Ale nic nerozbíjet! Zatím…“

„Co tam mohl mít?“ zeptal se Kolbaba řečnicky a sledoval doktora Mejzlíka, jak z kufříku, který stál u nohy stolu, vyndává laboratorní pomůcky pro odebrání vzorků.

„Neříkej mi, že kvůli tři sta padesáti tisícům si objednal vrata za sto padesát.“

„Magor to byl…“ podotkl Mejzlík a připravoval si zkumavku.

Nabral pipetou tekutinu z lahve od piva a odkapal do zkumavky.

„To byl… Ale ne tenhle typ. Nebyl to střádal.“

„Když myslíš…“ Doktor Mejzlík uložil zkumavku se vzorkem do držáku, nalepil na ni štítek s číslem a vyndal novou, čistou. Vzal do rukou plnou PET lahev.

Otáčel ji kolem dokola.

„Žádná polepka.“

Vzal za zátku a zabral. Závit povolil. Pevně lahev stiskl a položil na stůl. Pomalu povoloval uzávěr. Odendal ho z hrdla.

Ušklíbl se. Mávl dlaní nad otevřeným hrdlem.

„Fuj!“ zašklebil se znova.

„Co je?“ podivil se Kolbaba a nahnul se nad lahev.

„Nejsem si úplně jistý, ale skoro bych řekl, že to jsou chcanky.“

Kolbaba ještě jednou začichal.

„No do hajzlu, to jsou fakt chcanky. To byl línej vylézt před chalupu?“

Doktor Mejzlík odebral vzorek a zašrouboval pevně uzávěr.

„Byl to magor,“ dodal a vyndal zapínací sáčky na pevné vzorky.

„Tak, po drinku ještě sváču.“

Pinzetou se zabořil do houští bělavé plísně na talíři. Vytáhl vidličku a pak nůž.

Položil oboje na desku stolu. Pak zvedl v ramínkách pinzety šedou hmotu, která by při troše fantazie mohla být kdysi knedlíkem, a vložil ji do sáčku. Přitom něco v talíři cinklo.

„A hele.“

Rychle si natáhl rukavici a zalovil v talíři. Mezi prsty držel kovový kvádr velikosti krabičky od sirek a položil ho na stůl…

Kolbaba rychle vyběhl před chalupu.

„Pištora!“

Volaný se objevil z poza rohu a kvapem vešli dovnitř.

„Je to ten klíč?“ ukázal Kolbaba na stůl.

Pištorova tvář se rozjasnila. Natáhl ruku.

„Stop!“

Mejzlík podal Pištorovi rukavice.

Ten si je obřadně natáhl a vzal opatrně klíč mezi prsty.

„Můžu?“ obrátil se na Kolbabu, který přikývl a sám vyrazil k zadní stěně místnosti.

Pištora, tváře se jako by celebroval mši, přejel dlaní hladkou hmotu dveří přímo prostředkem, od horního okraje směrem dolů.

Pak znova nahoře přiložil magnetický klíč. Kdesi uvnitř cosi cvaklo.

Jak ruka sjížděla pomalu dolů, uvnitř se ozývalo tiché olejnaté klikání a po stranách škytaly odemykající se petlice.

Klapnutí a okraje, přimykající se dosud ke stěně, o milimetr odskočily.

Ticho.

Kolbaba si přejel tvář dlaní.

Někdo sykl bolestí.

Pištora si toho nevšímal.

Vzal za okraj a pomalu otevíral.

První se vzpamatoval doktor Mejzlík.

Vrátil se ke stolu a sebral odtamtud plnou lahev. Přinesl ji ke dveřím a vsadil ji na poslední prázdné místo.

„Tak už víme proč…“ zachraptěl. Polkl a olízl si do krve prokousnutý ret.

Kolbaba dál zíral na vyrovnanou řadu nádob plných až po okraj zlatavou tekutinou, které, jak se později ukázalo, byly vyskládány těsně, jedna vedle druhé, ve všech zbývajících místnostech domu. Od podlahy až ke stropu.

„Byl to sběratel,“ zašeptal.

„Dokončil svou sbírku.“

Zbylých tři sta padesát tisíc se našlo při dalším vyšetřování na účtu nedaleké Léčebny pro dlouhodobě nemocné, kam dorazily někdy před čtyřmi lety od anonymního dárce.

Ta chalupa už v Křežíši nestojí a málokdo si na tu historii vzpomene. Jen turisté se často pozastaví nad tím, že místní ten konec vsi, kde začíná zelená turistická značka, označují pojmenováním U chcavce.

 

Jan Krucký

(* 1971, Praha - † zatím nejisté)

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Kliknutím na tlačítko Souhlasím, odsouhlasíte používání tzv. cookies naším serverem na dobu 3 měsíců. Při další návštěvě se Vám opět objeví možnost cookies schválit či odmítnout. CO JSOU COOKIES? Cookies jsou malé datové soubory, které jsou nezbytné pro správnou funkci internetových stránek, a které váš prohlížeč někdy ukládá ve vašem počítači nebo mobilním zařízení, což je běžné u většiny moderních internetových stránek. Stránky si tak na určitou dobu zapamatují úkony, které jste na nich provedli, a preference (např. přihlašovací údaje, jazyk, velikost písma a jiné zobrazovací preference), takže tyto údaje pak nemusíte zadávat znovu a stránky se i rychleji načítají. JAKÉ COOKIES POUŽÍVÁME? Tyto internetové stránky používají elektronický publikační systém Wordpress a internetovou analytickou službu Google Analytics, které využívají tzv. „cookies", což jsou textové soubory umístěné ve vašem počítači, jež pomáhají internetovým stránkám analyzovat, jak je uživatelé používají. Informace, které „cookie" vytvoří o vašem použití internetových stránek (včetně vaší IP adresy), budou předány firmě Google, Inc. a uloženy na serverech ve Spojených státech amerických. Google použije tyto informace ke zhodnocení vašeho použití internetových stránek. Sestavuje totiž zprávy o aktivitách na internetových stránkách pro správce internetových stránek a poskytuje další služby, jež se týkají aktivit na internetových stránkách a používání internetu. Může také tyto informace zaslat třetím stranám, pokud to vyžaduje zákon nebo pokud informace pro firmu Google třetí strany zpracovávají. Google neporovnává vaši IP adresu se žádnými dalšími údaji, které spravuje. Výběrem příslušného nastavení na vašem prohlížeči můžete používání cookies odmítnout. V takovém případě se však může stát, že nebudete moci využívat všech funkcí těchto internetových stránek. Používáním těchto internetových stránek souhlasíte s tím, aby společnost Google vaše údaje zpracovávala takovým způsobem a za takovým účelem, jež jsou uvedeny výše. Systém Wordpress pak používá cookies při komunikaci s naším serverem, abyste se nemuseli neustále znovu přihlašovat a aby se vám načítaly stránky rychleji. JAK UPRAVIT VYUŽÍVÁNÍ COOKIES? Využívání cookies lze upravit podle toho, jak potřebujete (např. je můžete vymazat). Podrobné informace uvádí stránky AllAboutCookies.org. Můžete vymazat všechny cookies, které jsou již na vašem počítači a většina prohlížečů také nabízí možnost zabránit tomu, aby byly cookies na váš počítač ukládány. Pokud však tuto možnost využijete, budete zřejmě muset manuálně upravovat některé preference při každé návštěvě daných stránek a nelze ani vyloučit omezení některých služeb a funkcí stránek.

Zavřít