Sběratelem umění

Kolega Janek, tady od vedle, má takový jeden skvělý obraz doma. Nedávno zemřelý umělec. Už jméno! Abstraktní kompozice. Menší, přece však reprezentativní formát. Visí si nad ořechovou komodou a pomalu, ale jistě nabírá na hodnotě.

Kolega Janek přivede si krasavici. Květinu vloží do vázy připravené pod obrazem a z komody vyloví sladký drink. Vášnivě rozebírá linie a významy skryté v malbě. Nenápadně shrne ramínko, zlehka se dotkne šíje… Kytku druhý den vyhodí hned po slečně a v kanceláři si vyryje do hrany stolu další zářez. Inu, kolega Janek…

I já mám obraz. Olej. Visíval u babičky v parádním pokoji nad almárkou s talíři z poutí a čajovým servisem z Karlových Varů. Namaloval ho akademický malíř Vítězslav Mžurka. Zírá z něj smutně narezlý koloušek, kterého ze strany pozoruje temná dvojice – kanec a tetřev hlušec. V dáli v ranním oparu, opalizujícím prvními paprsky jitřní zory, duje na svůj roh silueta lovce. Celkové skóre mého obrazu jsou tři facky.

Kolega Janek se nedávno zmínil, že z příčiny neurovnaného osobního života dolehla na něj finanční tíseň a uvažuje o prodeji svého obrazu. Zbystřil jsem a zeptal se ho, zač by plátno bylo, kdybych projevil zájem. Vyslovil sumu, jež mi nepřipadla nijak závratná, ač mé aktuální saldo bylo o dost menší. Koupím! Rozhodnuto. Cestou domů sváděl jsem již v duchu pod obrazem všechny ženy přítomné v tu chvíli v autobuse. Včetně šedovlasé babičky, které jsem pomáhal s nákupním vozíkem.

Doma pak dřepě dumám, kde pobrat dalších peněz, by páně Jankův kočkolap byl můj!

Tu střetl se můj zrak s uslzeným pohledem koloucha malíře Mžurky. Kdesi v temných zákoutích mojí hlavy se roztočil vír hříšných myšlének a za chvíli jsem už seděl u počítače a nebohý umělec byl zevrubně zlustrován. Kupodivu se ukázalo, že mistr Mžurka, toho času více než padesát let po smrti, je právě v kursu. Našel jsem několik aukcí, kde byly jeho obrazy, ne nepodobné tomu mému, prodány za slušné sumy. Pokud bych prodal svého koloucha a přidal to, co mám našetřeno, mohl bych koupit od Janka jeho koitidální zázrak!

Sundal jsem odhodlaně obraz ze stěny, zabalil a odnesl do aukční síně. Odborníci hodnotili, hlavami pokyvovali, jeden z nich si lupou prohlédl tetřeva a kančí oko a pak k ostatním pronesl tiše: „To je Mžurka!“ Vyvolávací cena stanovena. Patnáct procent provize zdálo se mi fér, a tak jsme hned podepsali smlouvu. Aukce má začít příští týden a trvat bude tři dny. Nemohu se dočkat.

——————————————————

Nastal ten den. Aukce končí o deváté večerní. Běda. Můj Mžurka je stále na vyvolávací ceně a už je skoro sedm. Otevřel jsem čtvrté pivo a dopíjím třetí slivovici.

Televize vyzvracela zprávy. Sport. Ramena klesají spolu s nadějí.

Sbohem dívky, vrhající se na mně zběsile pod tajemnou abstraktní malbou. Zemru sám za dozoru koloucha, kance a hlušce. Bídný život skončí bídnou smrtí. Ba, nebude to ani smrt! Pojdu, chcípnu, uhynu… Jak ta zvěř.

Cink.

Nevěřím vlastním očím. Někdo přihodil! A hned tisícovku. Můj Mžurka!

Cink.

O další dvě stovky jde cena nahoru.

Cink.

Stojím v kuchyni a je mi deset. Na sporáku, mezi jehož rozpálenými pláty sem tam problafnou tenké proužky dýmu, leží litinový lívanečník. Kolem křupavých nahnědlých okrajů cmundy škvíří sádlo a vůně ta naplnila celý dům. Na stole přede mnou talíř se skřítkem a na něm zlatavá kola bramboráků. Vedle modrý puclák plný horkého čaje s medem. Babička cupitá kolem v květované zástěře, kterou sundavá jen na noc. Otevřenými dveřmi vidím dědu, jak podřimuje v křesle a rukama svírá zelenou lahev piva, kterou dopije až k večeři. Za dědečkem, nad almárkou s talíři z poutí a čajovým servisem z Karlových Varů, visí můj Mžurka!

Můj Mžurka, který už za deset minut bude prodaný, skoro za dvojnásobek vyvolávací ceny…

Slivovice si loknu přímo z lahve. To tedy ne! Nemyslete si, hošánkové, že mi ho vyfouknete!

Můj Mžurka!

Přihazuji pět set…

Jenže protivníci se nevzdávají. Dalších pět set. A dvě stě. Přehazuji je o tisíc a hypnotizuji cifry odečítající čas chvátající či ploužící se ku konci aukce. Rychleji… Rychleji!

Cink.

Příhoz. Pomaleji… Pomaleji!

Sedm sekund před koncem odesílám další tisíc!

Cifry šediví, jakož i zbytky mých kadeří.

Jsem vítěz.

Dívám se na prázdné místo na stěně, kde už zítra či pozítří bude zase viset můj Mžurka.

——————————————————

Zaplatil jsem provizi za úspěšný prodej obrazu a na účtě mi zbylo právě na láhev šampusu.

Všechna zvířátka i lovec jsou na svém místě. Kolega Janek se prý už finančně mátoří. Ve chvíli, kdy dopíjím poslední sklenku, právě rozepíná před svým obrazem blůzku dalšímu zářezu.

Já vstávám a pohladím Mžurku po rámu: „Tak zase ráno. Dobrou noc.“