Shůry aneb nebeské variace

Páteční Joshua

„Už toho mám fakt dost! Podívej, je pátek, osm hodin večer. Já kvůli práci zůstal doma a poslal děti se ženou na chalupu,“ zesílil hlas, „tak už mě, ksakru, nevolej a nech mě pro dnešek na pokoji! V pondělí je taky den. Ježišikriste, snad nechci tak moc!“

Janek třísknul s telefonem na stůl a sevřel si dlaněmi spánky. Zavřel oči.

Přešel k ledničce a vyndal si pivo.

„Poslední!“ zaklel, když nakoukl do hlubin chladničky. „Do hajzlu!“

Nesl orosené hrdlo ke rtům, když zazvonil zvonek u vchodových dveří.

„Kruci! Co zas?!“

Napil se, položil lahev na linku a vydal se do předsíně.

Za dveřmi stál muž.

Vousatý. Kdyby nebylo dlouhých vlasů, Janek by ho podle dlouhé hnědé řízy tipoval na nějakého mnicha.

„Nic nechci a bůh mě nezajímá,“ vyřkl formulku schovanou pro občasné otrapy od Svědků Jehovových.

„Já nejsem Bůh. Jsem jeho syn.“

Vtichu se ozvalo se slabou ozvěnou cvaknutí, když naráz zhasla ve všech patrech světla.

„Cože?“

„No ano, jsem Jeho syn, Ježíš,“ promluvil hlas v příšeří chodby.

Muž lehce strčil do dveří a prošel kolem Janka, civícího tupě s pokleslou bradou, do bytu.

„Cože?“ ozval se Janek znova, když si uvědomil, že zírá do prázdné tmy před sebou.

„Hele, jestli to je nějaká sranda, jako ta skrytá kamera, nebo tak, ok. Haha, zasmáli jsme se a teď vypadni. Nemám zájem.“

Otočil se na příchozího a rázným gestem ukázal ven ze dveří. Jenže návštěvník už byl na cestě do kuchyně.

Janek strčil nohou do dveří. Zaklaply.

„To fakt neni sranda, volám poldy!“ Zvýšil hlas.

Vešel do místnosti. Host si právě sedal ke stolu.

„Slyšíš mě? Zavolám poldy a budeš mít průser. Copak to jde, vlízt někomu jen tak do bytu?“

„Zavolal jsi mě,“ odpověděl klidně Ježíš.

Janek mu pohlédl do očí a znejistěl.

Hluboké tmavě hnědé oči do sebe vtahovaly svět jako dva podivuhodné víry.

„Cože?“ hlesl znova nechápavě.

„Podívej,“ odpověděl Ježíš a pozvedl ruku, u které se objevil obláček, kde se, jako v kině, přehrála scéna z před několika minut.

„Tak už mě, ksakru, nevolej a nech mě pro dnešek na pokoji! Ježišikriste, snad nechci tak moc!“ zakřičel obraz Janka a rozplynul se.

„Zavolal jsi mě. A já se už tak nudil! Tak jsem si řekl: Podíváš se tam zase po čase.“

Janek přešel k jídelní lince a napil se piva.

„Chceš říct, že jsi Ježíš? Ten Ježíš? Kristus?“

„No ano.“

„Ty vole…“ Janek se znovu napil.

„Počkej, ale to znamená…“ napil se ještě jednou a položil prázdnou lahev k ostatním v rohu linky. „Že nastal konec světa? Poslední soud? Do prdele…!“ chytl se za ústa.

„Ale ne,“ usmál se Ježíš.

„To je jen takové strašení,“ pokračoval.

„Žádný poslední soud se nechystá. Na to nemá nahoře nikdo čas. Podívej, buď si to tady zničíte sami, nebo jednoho krásného dne…, zarazil se, „tedy, vlastně spíš jednoho špatného dne, Slunce zhasne. Nebo možná odněkud z vesmíru přiletí dostatečně velký kámen a bum.“

Ježíš tleskl.

„A hotovo… Nemáš něco k pití?“ zeptal se.

„Cože?“ Janek sebou trhl.

Pak otevřel dveře lednice a nakoukl dovnitř.

„Kur…nik! Pivo došlo.“

„Počkej.“

Ježíš vstal. Vzal z hromady prázdných lahví dvě a naplnil je proudem z vodovodu.

„Na,“ podal jednu z nich Jankovi. Ten se s podezíravým pohledem zlehka napil.

„Ty vole!Vykřikl překvapeně. Napil se znova. „Plzeň, vole!“

Ježíš natáhl ruku, cinkl svou lahví o Jankovu.

„Tak… Ať slouží!“

Zhluboka si zavdal. Zlatavé kapky se mu rozutekly po vousech na bradě.

„Ach!“ utřel si rukou rty. „To je dobrota!“

„Počkej,“ zeptal se Janek užasle.

„Ty můžeš pít? Jako alkohol, myslím…“

„Tady dole samozřejmě…“  Ježíš si lokl a pokračoval, „a jestli myslíš tam…“ vztyčil ukazováček ke stropu, „tak to, jak se chlastá tady, je slabý odvárek.“

„Cože?“

„Myslíš, že Ásgard nebo Olymp by táta udržel v chodu, kdyby se tam nenasávala extraliga? Ty bláho! To by byl šrumec… Kdyby se Ódin s Diem nezpanákovali vždycky dřív, než dotáhnou do konce nějakou kravinu, co spolu vymyslí. Navíc, Zeus pak má trochu potíže s tím… no, však víš… Prostě nedělá takovou neplechu, když je spatlanej, mezi ženskýma… labutěma a já nevím čím vším ještě…“

„Hm… ty vole…“ Janek dopil lahev. „A co teď? Co máš v plánu?“

„Popojedem…!“, pravil syn Boží a roztočil kohoutek nad dřezem.

…

Zvonek telefonu se zařezává do bolavé hlavy jako střep. Po chvíli zmateného tápání Janek nachází sluchátko.

„Haló, lásko! Jsi v pořádku? Už jsou dvě hodiny odpoledne a říkal jsi, že přijedeš ráno v devět.“

Janek se chytil za třeštící hlavu. Potlačil nutkání ke zvracení a donutil se promluvit.

„Kolik, že je hodin?“

„Dvě odpoledne! Je s tebou něco?“

„Ne, ne… Všechno je v pořádku. Jen včera… Nebudeš mi věřit co se mi stalo.“

Pokusil se vstát. Břitká čepel otáčející se v jeho hlavě zabrala.

„Ach bože, to je bolest. Ježišikriste…“

Sobotní odpoledne pročísl hlas zvonku ode dveří…

 ♠ ♠ ♠

Meriarijim

„Chápeš, že mě to vůbec nezajímá, kurva!“ zařval rudý vzteky.

Třískl telefonem o stůl a znova zaklel. Přešel k oknu a díval se do hloubi pod parapetem, kde se po ulici šinula auta pomalým tempem ranní špičky.

Zhluboka se nadechl, otočil se a přešel znova k telefonu. Na skle zůstala mastná skvrna po jeho čele.

Vytočil číslo.

„Dej mi Jerryho…“

Znova se zhluboka nadechl…

„Tak podívej se, Jerry…“ otočil se a opřel o zeď. Propocená košile rázem přilepená na záda zastudila, a tak se s cuknutím odtáhl.

„Podívej… Mě to fakt nezajímá. Nic z toho, co mi tu vykládáš se mě netýká… Já ten návrh chci mít večer v mailu, nebo zítra už nemusíš chodit.“

Zvýšil hlas. „Ne! Konec hochu. Je mi to jedno. Nějak si to zařiď…“

Chvilku poslouchal a zase začal rudnout…

„Hovno! Drž už hubu a táhni!“ zařval do sluchátka.

„Ne já, ale ty di do prdele! Do té nejhlubší, kurva, a už se nevracej!“

Mrskl telefonem přes celý pokoj. Zrcadlo, do kterého se trefil, puklo na tisíce drobných střípků. Přístroj od blýskající se pavučiny odskočil v několika kusech a rozprskl se po podlaze.

Zadrnčel zvonek od dveří.

„Jděte všichni do hajzlu…“ zasyčel.

Sebral ze stolu sklenku a vydal se k baru. Na dně jedné lahve vodky ještě trocha zbyla.

Zvonek od dveří…

Chvíli se díval na dopis, který ležel rozložený na baru.

Přečetl si první řádek: „Promiň, ale už to tu nemůžu vydržet…“

Položil na psaní dlaň a zmáčkl.

Přidal druhou ruku. Oběma papír zmuchlal do malé kuličky a vztekle ho hodil směrem k rozbitému zrcadlu. Třpytné slzy skla se po zásahu sesypaly na zem se zvukem zamrzajícího jezera. Do pokoje zíval prázdný rám.

Zvonek od dveří…

Rezignovaně svěsil ruce a vydal se přes předsíň ke vchodu do bytu.

„Co chcete?“

Chlápek, tak kolem čtyřicítky, bleděmodrý oblek a košili s rozhalenkou.

„Dobrý den,“ příjemný jasný hlas a úsměv…

„Dobrý den,“ říká znova a pokračuje. „Víte, žiji nad vámi a slyšel jsem ten rámus a křik…“ zamlčel se. „Ostatně to nebylo poprvé…“ usmál se znova. „A myslím, že bych vám určitě mohl nějak pomoci.“

„Nic nepotřebuju…“

„Počkejte, víte, třeba přeci jen…“

„Ne, kurva!“ Litoval, že otevřel. „Nic nechci!“

Dveře se zavřely s třeskem, který rezonoval ještě chvíli všemi zdmi okolo.

Ušklíbl se, otočil a chtěl vyrazit zpět do pokoje.

„Počkat“, blesklo mu hlavou. „Jak to myslel – žiju nad vámi…“

Rychle otevřel dveře a vyšel na chodbu.

Nikde nikdo. Udělal krok k zábradlí a podíval se dolů na schodiště. Tiše se stáčelo v pravidelné šroubovici pater až do přízemí. Nikdo po něm nescházel.

Ohlédl se na schůdky ke vchodu na střechu. Nedalo mu to a vylezl po pěti železných stupních až k padacím dvířkům. Šťouchl do nich prsty. Pootevřely se a s tichým zaskřípěním zase zapadly zpět. Opřel se do nich ramenem a odklopil je. Vylezl ven. Rozhlédl se. Na asfaltové krytině se na loužích nočního deště blýskaly odrazy slunce pomalu pronikajícího blankytnými průrvami mezi mraky.

„Žiju nad vámi…“ zašeptal a rozhlédl se po prázdné střeše. Udělal pár kroků k okraji. Tam dole na něj čekalo peklo příštích dnů. Zatočila se mu hlava.