Taiji hisshi

Hommage Robert Merle *

Mu zazmatkovala.

Byla matkou teprve podruhé a tudy, podél těchto břehů, s dětmi ještě neplula.

Ding… dong!

Ding… dong!

Tupé, v pravidelném rytmu se opakující údery, jež se za ní najednou ozvaly, se jí zaryly do vědomí jako palčivé ostny.

Uhnula z dosavadního směru a na chvíli ztratila Ka a Ja z dohledu. Vykřikla a vzápětí s radostí zaslechla jejich odpověď.

„Jsme za tebou, matko!“

Obrátili se.

Jenže hluk zavířil i z druhé strany, a co bylo horší, zhutněl řev motorů lodí, který, když byla plavidla rozmístěna volně po moři, Mu ignorovala.

Teď ale bublání lodních šroubů a rezonující hřídele vytvořily hradbu mezi ní a volným mořem.

Ovšem ten pravidelný dunivý zvuk zněl mnohem výhružněji než lodní motory.

Ka se jí otřela o bok a nervózně se ptala, co to znamená?

Proč plují ke břehu?

Proč ostatní z klanu kolem jsou nervozní a křičí?

„Síť! Vidím síť!“ vřískl Ja a při otáčce narazil do matčiných žeber.

„Je to past!“

Klan se teď zmítal v sevření sítě a hlukové stěny a byl pomalu zatlačován do hlubokého zálivu.

Lidé na lodích ho uzavřeli.

Údery kladiv tlukoucích do kovových tyčí ponořených pod hladinu zmlkly.

Když se vůdčí samice klanu pokusila vyšvihnout nad hladinu a přeskočit na svobodu, nabodla se břichem na hrot čnějící z bóje držící síť nad hladinou. Trhaně se teď převalovala mezi první a druhou linií tenat a plačtivě volala o pomoc. Zmizela pod hladinou, na které nyní zela rozpínající se krvavá šlépěj, brázděna blížícími se čluny.

Mu se chvěla a soustředila se na dotyky s dětmi, které se o ni otíraly.

Snažila se vrnět zklidňujícím tónem, ve změti zoufalých výkřiků ostatních to vlastně ale nemělo smysl.

Dokud je cítí u svých boků…

„Pozor!“ znova zaječel Ja na jejím pravém boku a prudce sebou škubl.

Mu se ohnala jeho směrem a ucítila prudkou bolest, když jí hák, který před tím protnul samečkovu hřbetní ploutev, proškrábl kůži.

Pak už jen zoufale sledovala, jak tělo jejího syna jakási síla zvedá vzhůru a přetahuje ho přes hranu sítě.

„Mami, pomoz mi!“ ozvalo se zleva teskné zakvílení Ka, která se najednou zmítala obalená tenkou sítí, a pak zmizela vytažena nad hladinu a přes lesknoucí se bok lodi.

Mu znovu ve spleti zvuků rozeznala volání Ja o pomoc z druhé strany sítě.

Mohutně se odrazila o vodní masu a vší silou se opřela hlavou o hranu pletiva, která je oddělovala. Tenký drát, kterým byla provlečena oka, se jí zařízl do čela. Obrátila se břichem vzhůru, aby se přes vršek přetočila, ale ocasní ploutev, zapletená v tom okamžiku ve změti tenkých vláken, jí to nedovolila.

V podivné zkřivené pozici ztuhla a vymrštila se vší silou do vzduchu.

Síť kolem jejích ploutví se zadrhla a přitáhla ji bezmocnou zpět na hladinu.

V očích jí chvíli žhnul obraz vroucího moře plného zmítajících se, vřeštících těl členů jejich klanu a pak zahlédla stejný hák, který odtáhl jejího syna, jak dopadá na její hřbet.

---

Mlha se začala rozpadat a Ka uviděla před sebou jasné světlo.

Připlula pomalu a nejistě k němu.

Zářilo za hladkou tenkou stěnou.

Pomalu se vydala podél ní.

Minula několik dalších světel a doplula zpět na původní místo.

Kruh.

Past.

Obrátila se a zkusila plout přímo rovně.

Nejdelší vzdálenost, jak po několika pokusech zjistila, byla tři záběry ocasní ploutví.

V jednom místě stěny cítila proud chladnější vody, který vtékal zvenku dovnitř pasti. Tady vnímala nepříjemný, temný, poměrně hlasitý hluk čerpadla ukrytého za zdí.

Proměnlivý rytmický hřmot se také ozýval nad hladinou, kdykoli se chtěla nadechnout.

Zkusila svolávací signál klanu. Nikdo se neozval.

Oči se jí znova zastřely mlhou.

V dálce před sebou uviděla Mu a Ja, plující spolu s dalšími jedinou únikovou cestou mezi dvěma hradbami sítí. Klan za sebou nechával krvavou stopu.

Cesta ústila do hluboké zátoky, obepjaté vysokými útesy, končící bělostnou písečnou pláží, po které se pohybovaly malé barevné postavy. V zátoce se pohupovalo několik lodí.

Ka se otřásla.

Chuť vody se začala ztrácet v chuti krve a do vědomí jí narazilo hlasité volání o pomoc, křik zoufalství a bolesti.

Její klan!

Řev se mění v chroptění, v agónii. Matka a bratr vyskakují nad hladinu, na kterou z jejich těl crčí proudy krve.

Postavy na lodích bodají do zmítajících se těl dlouhými píkami a na háky napichují bezvládné. Vytahují je z vody, ze života.

A moře se už nezbarvuje. Temně rudé září až k hranici příboje.

Ka si uvědomila, že je znovu u jasného světla.

Vyplula k hladině.

Kolem dokola její pasti se pohybovali tytéž barevné postavy jako tam, v zátoce.

Nadechla se.

Plula v pomalých kruzích a volala klan. Volala Ja. Volala Mu.

Když nikdo neodpověděl, už neměla proč se znovu nadechnout a její tělo pomalu kleslo ke dnu, kde se zastavilo u odpadního kanálu.

---

* (Pozn. red.: Pocta Robertu Merlemu, autorovi knihy Až delfín promluví, od jehož úmrtí letos uplynulo 15 let)