Za všechno může celulóza

„Doktore Mejzlíku!“ ozvalo se z nejvyššího poschodí policejního ředitelství.

„Doktore, nemáte na vteřinku čas?“

Holá hlava poručíka Bondyho se na vytáhlém krku pohupovala nad zábradlím.

„Pojďte na kafe“, vykřikly ještě úzké rty, a když lehce vyvalené, ale veselé a laskavé oči viděly, že oslovený se obrací a šplhá po schodech vzhůru, Gustav Hugo Bondy se napřímil a jeho zavalitá postava kolébavě zmizela ve dveřích kanceláře.

Doktor Mejzlík sem chodil rád.

Bondy měl výbornou kávu, útulné teplo z osvětlovacích těles velkého terária s mloky a hlavně, dobře se poslouchal.

„Posaďte se doktore“, vyzval příchozího Bondy.

Potřásli si rukama.

Usadili se do hlubokých pohodlných křesel postavených přímo u terária, kde se rozvalovali nehybní obojživelníci, vystavující maximální možnou část své kůže teplému záření žlutooranžových zářivek.

Před nimi na stolku z dvou zdobených porcelánových hrnků, tenkého střepu, voněla káva.

„Jsem moc rád, že jste si na mě udělal čas, mladíku…“

„Je mi potěšením, pane,“ usmál se Mejzlík a natáhl se pro šálek. Přidržel si ho pod nosem a s přivřenýma očima nasál vůni čerstvé kávy. „S čím vám můžu pomoci?“ dodal, když otevřel oči a viděl jak jeho labužnické gesto, muž zabořený v protějším křesle, sleduje s pobaveným úsměvem…

„Věc se má tak…“

Bondy naráz zvážněl.

„Potřebuji odbornou, lékařskou konzultaci.“

Naklonil se a pomalými pohyby míchal svůj nápoj.

„Ženské tělo. Třicet, čtyřicet let.“

Vytáhl stříbřitou lžičku a plnou pěny z povrchu kávy ji vložil mezi rty.

Přivřel oči.

Mlaskl a položil nástroj s dutým cinknutím na podšálek.

„Jaké by mohly být důvody, že po té co její mrtvola leží tři čtyři dny  někde ve sklepě, má vyhřezlé oko.“

„Cože?“ Doktor Mejzlík se překvapeně napřímil.

Bondy se opřel a usrkl.

„Tak poslouchejte… Víte, kdo je to Machatý? Gustav Machatý?“

„Ne. Měl bych ho znát? Nějaký případ z poslední doby? Machatý, Machatý… Nic mi to neříká…“

„Krom toho, že byl mým jmenovcem…“ holohlavý mužík se usmál. “ Co třeba Erotikon, Extáze? Pořád nic?“

„Bordely? Je to pasák?“

„Ježiši Kriste!“ Bondy se hlasitě pleskl do čela. „Vy, že jste inteligence? Barbar jste, pane!“

Bondy se napil a utřel si rukávem rty.

„Seďte, mlčte a poslouchejte…

Nikdo, slyšíte, nikdo… neztvárnil sex a touhu a chtíč a vášeň ve filmu tak, jako tenhleten chlapík.

Rozumíte?

Nikdo!

Můžete dát dohromady na kupu všechny kazety ze všech pornopůjčoven světa, vydestilovat je a stejně vám nezbude ani zlomeček toho, co dokázal Machatý vtělit do každé minuty těchhle dvou filmů.

Chápete?

Nechápete!

A to bylo pane ve dvacátých letech! Erotikon byl sice ještě němý film! Ale jaký!

A Extáze? Nejlepší film první poloviny století, pane, říkám já!

A Heda Kieslerová… Neboli Heda Lammar. Na tu, pane, bude muset moje žena žárlit do konce života!“

„Nu…“ ozval se Mejzlík, poněkud zaskočený kolegovým výbuchem, “ a co s tím má společného vyhřezlé oko? To ta Heda?“

„Ale ne…“ Bondy se zhluboka nadechl a klidnějším hlasem pokračoval. „Podívejte chlapečku, věc se má tak. Sem tam, tak jednou za dva tři měsíce se schází v jedné vinárně na Starém městě taková společnost. Chápete, staří přátelé, spolužáci… To je vedlejší.

No, a včera jsem tam potkal pozoruhodnou dámu…

Kdo byl Hugo Hass doufám víte?“

„Herec? Kdysi?“

Bondy rezignovaně mávl rukou.

„Ta dáma, to byla jeho vnučka! Žije v Americe, ale je tady, v Čechách, na několik týdnů. Šaramantní paní. Moc pěkně jsme si popovídali. Nějak jsme se dostali k osudům herců, kteří před válkou utekli za moře. Hass, Werich s Voskovcem, Ježek… Však víte…“

Podíval se na Mejzlíka, který nejistě přikývl.

„No, někteří tam po válce zůstali, nebo se tam po osmačtyřicátém dostali v další vlně…“

Bondy vstal a začal v elipsách přecházet po místnosti.

„Řeknu vám, vždycky jsem si myslel, že ta pravá doba pro mě, je přelom dvacátých a třicátých let… Devětsil, Osvobozené, mladý Nezval, Seifert…“ vzdychl a sklonil se ke stolku pro šálek.

„Ale když jsem slyšel, jaká squadra se sešla v Hollywoodu po válce. Nejenom Češi samozřejmě!“ Napil se, mlaskl a i s hrnkem v dlani pokračoval v chůzi.

„Orson Wels, Billy Wilder, Kazan, ten Voskovec, Hogart a ovšem Ingrid Bergman, Max Reinhardt…“

Doktor Mejzlík si odkašlal. Bondy se zarazil a udiveně se na něj podíval.

„Copak?“

„To oko…“

„Ale ano, hochu, už se k tomu dostávám.“

Sedl si zpět do křesla proti Mejzlíkovi. Dopil kávu a šálek položil na stůl.

„A mezi těmi všemi i Machatý. Na to, jaké si udělal před válkou ve světě jméno, moc velkou kariéru v Americe neudělal. Asistoval u pár filmů… To je ale vedlejší. Důležité je, že měl manželku.“

„Hedu?“, zkusil to Mejzlík.

Bondy opovržlivě odfrkl.

„Ale kdepak! Byla to ovšem taky Rakušanka… A taky překrásná. Ne nepodobná Marlene Dietrich. “

„Takže to oko…? Jeho žena?“

„Poslouchejte. Tohle jsem včera slyšel a nemůžu to pustit z hlavy. Samozřejmě se tam všichni ti kumštýři znali. Myslím v Hollywoodu. Měli různé partičky, co spolu pekly. Machatý a Hass patřili do jedné z nich.

U Machatých se scházela společnost o sobotních večerech. Maria Ray, tak se jmenovala Machatého tehdejší žena, ta Rakušanka, byla prý náramná hostitelka. Sama pekla zákusky, dorty a připravovala další pohoštění.

Před jedním takovým mejdánkem, bylo to někdy v padesátém nebo jednapadesátém roce Machatý všechny známé obvolal, že se nic nekoná, protože ho jeho žena asi opustila.“

„Nemohl bych dostat ještě kávu?“, ozval se Mejzlík, „Je opravdu vynikající…“

Bondy vzdychl a vstal. Přešel k malému pultu u umyvadla vedle dveří.

„Teď to začíná být poněkud zmotané,“ pokračoval a chvíli počkal, dokud elektrický mlýnek drtil zrnka kávy.

„Za pár dní, se přátelé začali vyptávat, kde Marie je?

Jestli o ní Machatý něco ví?

Na konec se u něj nejbližší přátelé sešli a ve snaze najít nějakou stopu začali prohledávat dům. Našli jí, chuděru, ve sklepě na kanapi. Mrtvou.“

„Oko?“

„Ano. Měla vyhřezlé oko a na halence špendlíkem připnutý vzkaz, že už má života dost!“

Bondy pomalu zvedal a spouštěl ruku s konvičkou a místností se zase rozlila vůně kávy.

„Dobře, a co my s tím? Co na to policie?“

„To je právě to. Vůbec nerozumím, ale policie se nevolala.

Pokud jsem to pochopil dobře, přátelé se nakonec dohodli, že, ať už to bylo jakkoli, Machatý musí okamžitě odjet do Evropy, což se také stalo, a zřejmě, na základě konexí, se celý případ nějak odehrál do autu. Jak bychom dnes řekli. Opravdu prapodivná věc.

Ale já znám ty Machatého filmy. Na mordýře ho netipuju. Navíc se s ním pak všichni celá léta stýkali. Kamarádil vy byste se s vrahem?“

Doktor Mejzlík se chopil svého šálku a pomalu míchal.

„Tak, co tomu říkáte, doktore?“ zvolal netrpělivě Bondy a ponořil se opět do svého křesla.

„Nechce se mi věřit. V Americe. Po válce! Že by něco takového spadlo pod stůl. Žádný skandál, žádné vyšetřování.“

„Hochu! To byl Hollywood! Padesátá léta! Tam i poslední policajt sháněl v těch letech roli! To mě netrápí, však víte, co se dá zamést tady, když se chce,“ odkašlal si.

„Ale, proč jsem vás pozval, chlapče,“ Bondy se s přivřenýma očima napil, „mě by zajímalo to vyhřezlé oko. Jak se taková věc může stát?“

Mejzlík hodnou chvíli pozoroval nehybné tvory v teráriu a přemýšlel nad odpovědí.

„Je to už drahně let, pane. Těžko takhle z voleje něco vymýšlet.“ Mohutným douškem vyprázdnil šálek a položil ho před sebe na stůl.

„Nabízí se samozřejmě násilí. Úder do hlavy. Pád z výšky. Nebo nějaká příčina, která je skrytá? Upřímně, nevím.

Dejte mi oddechový čas.

Bude víkend, podívám se na to a v pondělí po obědě se tu můžeme sejít na kávu. Co říkáte?“

 

♠♠♠

 

V pondělí doktor Mejzlík na Bondyho už čekal před dveřmi.

„Tak co?“ houkl Bondy na přítele, když se usadili s kouřící kávou u terária.

Tázaný sáhl do náprsní kapsy a vytáhl list papíru popsaný poznámkami.

„Trochu jsem se poradil s literaturou a taky v sobotu u piva se spolužákem, teď obchodník s léky, a navíc… Ale to, až potom…“

Nahlédl do papíru.

„Pořád je nejpravděpodobnější mechanická příčina. Říkal jste, že ležela ve sklepě. Pokud by padala ze schodů, nebo pokud by jí někdo udeřil do hlavy, může být výhřez oka průvodním jevem. Nicméně…!“ podíval se významně na Bondyho, který položil hrnek na stolek a dychtivě kolegu pozoroval.

„Ona to byla doba, kdy se experimentovalo s kde čím. Už tehdy někdy ilegálním, ale ovšem, také s mnoha teprve se objevujícími látkami, které dnes označujeme sakumprásk za drogy. Navíc v Hollywoodu! Tam asi bylo k mání opravdu všelicos. Pokud Marie třeba trpěla depresemi, nebo prostě jen experimentovala. Padesátá léta byla v těchhle věcech, nejen v Americe, dost nespoutaná, říkal přítel farmakolog.“

„Tudíž, chápu to správně, nelze sebevraždu, byť třeba neúmyslnou, vyloučit?“

„V podstatě ne. Dryják, který přivodí křeče nebo nekontrolovatelnou aktivitu. Přivolá běsy, paniku. Zvýší nitrooční tlak… Možné by to bylo.“

Bondy vstal a vydal se na oblíbenou trasu sem tam kanceláří.

„Víte, že se mi ulevilo? Já bych se na ty filmy už nemohl koukat, když bych věděl, že je jejich tvůrce určitě vrah! A to by taky znamenalo, už nevidět Hedu Lamar! Chápete? Nejkrásnější filmovou divu všech dob, jestli do toho můžu mluvit. Krucinál!“

Doktor Mejzlík se usmíval. Otočil list, který držel v ruce a druhou se napil.

„Jenže!“ pronesl významně, položil šálek i papír a na ten významně poklepal prsty.

Bondy se zastavil a upřeně se na hosta podíval.

„V sobotu v té hospodě s námi seděl taky inženýr Prokop a to je, jak určitě víte, kapacita, co se týká historie filmu a kinematografie vůbec.“

„No toho znám! To mě zajímá! Mluvili jste o tom případu?“

Mejzlík se opřel a užíval si dychtivého pohledu poručíka.

„Ovšem! On sice neznal podrobnosti s vyhřezlým okem, dopisem na rozloučenou a podobně… Ale věděl o koho jde. A odhalil mně věc, o které my jsme neměli, v našich úvahách, ani páru. Ona totiž Marie, tedy Marie Ray byla Machatému nevěrná.“

Bondy, jenž si mezitím sedl, ztuhl a ze šálku blížícího se ke rtům, vyšplíchla káva v tenkém cákanci na jeho límeček.

„Ale kruci!“

„Bylo to takové veřejné tajemství, alespoň v tom jejich exulantském okruhu a Machatý se to taky dozvěděl. Víte, kdo to byl? Ten amant?“

„Kdo?“

„Fritz Lang.“

Bondy vyskočil, položil s třesknutím kávu na stůl a začal rychle přecházet kolem, zatímco si dlaněmi mnul holou hlavu.

„Metropolis, doktor Mabuse, M, Ministerstvo strachu! Chápete, kdo byl Fritz Lang? To byla megahvězda! Světová! Metropolis, chápete? Podle kde koho nejlepší film všech dob!

No jo, no jo…

Jenže, tím se nám zase dostává Machatý do hledáčku. Zjistil nevěru a ženu zabil. Occamova břitva…“

Doktor Mejzlík se Bondyho výbuchem očividně bavil.

„Ale, proč nezabil i Langa? Tak to přece bývá, ne, že žárlivec odpraví jeho i ji? Navíc… Inženýr Prokop vytáhl pak bombu!

Tvrdil, že v dobových pramenech lze najít náznaky, že Lang svedl Marii Ray, aby se Machatému pomstil. Žárlil na něj. Považoval Erotikon a Extázi za lepší kusy, než byly jeho filmy a nemohl se přes to přenést. Pomlouval a také díky němu Machatý nedostal v Americe takové příležitosti, jaké by si zasloužil. Lang se bál, že by ho mohl v branži sesadit s piedestalu Evropana číslo jedna!

Takže vůbec není možné vyloučit variantu, že Fritz Marii zabil, a předpokládal, že vina padne na Machatého a Lang se nenáviděného konkurenta definitivně zbaví. To se v podstatě podařilo, byť se věc ututlala.
Což se vrahovi bezpochyby hodilo.“

„Počkejte!“ Bondy se zastavil před Mejzlíkem a ukázal na něj prstem. „Vy se mně tu snažíte naznačit, že když už jsem se vypořádal s tím, že na Erotikon nekoukám, jako na dílo vraha, že se teď nebudu moci ze stejného důvodu podívat na Metropolis nebo Šarlatovou ulici? Tak to prrr, holenku!“

Zhluboka se nadechl. Pomalu se posadil. Položil dlaně na kolena.

„Podívejte, pane doktore Mejzlíku. Byla to chudák ženská. V kleštích mezi dvěma velikány. Jak zrnko mezi mlýnskými kameny. Buď se nechat rozdrtit, nebo vyskočit, spadnout do náhonu a nechat se unášet někam do moře. Není divu, že to vyřešila, jak to vyřešila. A víc bych do toho nešťoural. Ostatně,“ podíval se na hodiny pověšené nade dveřmi, „mám ještě nějakou práci. Vy už odcházíte, viďte.“

Doktor Mejzlík vstal a poněkud zaraženě vyrazil ke dveřím.

Tam se ještě otočil.

„Víte, inženýr Prokop ještě říkal, že ten Lang…“

Bondy otevřel dveře a jemně vystrčil hosta ven.

„A stavte se zase někdy na kafe, doktore…“