Stará vydra — matka rodu (zvaná Fo)

Rolnická svatba (Pieter Bbrueghel, 1566-1567)

Kdyby i mimo představy — i ve skutečnosti — existovala svatozář, měla by ji mít nasazenou nad hlavou právě dnes už zesnulá paní, paní Fo.

Kolik pochopení, dobroty a lidskosti rozdávala tahle ojedinělá laskavá dáma! Kolikrát jenom helfla ostatním i mně, třeba když nosila mým doktorům i mně po nemocnicích ty největší laskominy, ochraňujíc mě tak před nápory nemocí i před mojí vlastní blbostí.

Když pak byla sama pro svou chorobu ozařována, popíjela na bolest vodku z malých placatek, které se nakonec, jak už to bývá, našly po jejím skonu poschovávané v šuplatech po bytě.

Domácnost i kuchyň měla však vyhlášenou do celého kraje, a to hlavně v tom období, kdy ji ještě obklopovaly hromady „rádoby-kamarádíčků“, které u sebe doma, podobně jako já, vykrmovala lahůdkami. O Vánocích například pokaždé navařila plné prádelní hrnce bílé vánoční kapří polévky, dále byl servírován kapr smažený, kapr v aspiku i kapr na černo.

A tak u Dany Fo a jejího mužíčka Pavla hledaly zástupy hladovců pohoštění, ale i peníze, nebo alespoň zpiťarskou zábavu. Mojí figuře, poté co jsem měl nohy v důsledku bůhvíjaké své eskapády rozřezané střepy, ošetřovala bolavé údy rukama v lavůrku a radila mi přitom, abych si stříhal kvůli slečnám pořádně nehty, prostě abych vypadal zas jako štramák. Vařila mi laskominy, ale i hojivé čaje à la delikates.

Pravdou ovšem zůstává, že celá její parta v čele s ní nasávala skoro den co den jako císařští dragouni. Při tom ale stihla paní Fo možné i nemožné — uklízení, chození do práce, vaření v nemocniční kantýně i starost o domácnost, ratolesti i manžela.

Ke konci života jí bývalo často mizerně, až ouvej. Její lesklá očička hořela bolestí, což si vynahrazovala dalšími vodopády pitiva. A pak, pokaždé, když se zlískala, vykřikovala dokola své typické souvětí, které znělo „…najde se tady jedinej slušnej člověk?!“. (Popravdě, asi by ho hledala mimo sebe opravdu marně).

Pokud jde o mě, zastávala se mě před mými „jakoby-kamarády“. Jednou, ač sama malého vzrůstu, si dokonce vylezla na vysokou stoličku, aby mohla jednomu z paznehtů, který mě urážel, vrazit pravou malou českou facku.

Kdyby neměla tak ráda svého muže, asi bych se snažil o ni ucházet. Při společných pitkách jsme se drželi oba dva za ruce, no prostě jedna velká platonická láska.

Ostatní její kamarádíčkové se nakonec rozutekli, když jim ve velkém přestala nakupovat alkohol. Vyschla studna, tak se ztratili.

Když Dana zemřela a já jí šel na pohřeb, neměl jsem sílu vstoupit do obřadní síně, nemohl jsem si za živého boha představit, že tam leží v rakvi bez života, přitom život, ten žít uměla — ta stará vydra.

Fo bývala mámou i pro ty největší vejlupky a vobejdy v širokém okolí. Půjčovala svoji a manželovu chaloupku i těm největším ulejvákům, na které narazila a kteří neměli kde být.

Jen malinkatý kousek od bytu pana a paní Fo stála taková zašpiněná hospůdka, spíš prosklená kůlna, kde jsme všichni končívali naše eskapády. Dana mě občas po cestě odtud chytla za ruku a řekla mi jen „mám ještě schovanou stovku“, a tak jsme se šli ještě dorazit do poslední otevřené vinárny na Zahradním Městě.

S její dcerou — takzvanou „malou Danou“, jsem před mnoha a mnoha lety měl jakési pletky, které skončily nakonec taky přátelstvím. Všichni dohromady — tedy já a „velká i malá Dana Fo“ jsme také chodili před lety za jejich babičkou, která mě zprvu šokovala tím, že o mě tvrdila, že vypadám nejspíš jako cikánek. Později ale, když jsem pobýval na psychiatrii, tak mi tahle stará paní posílala nádherné povzbudivé dopisy, jak jen to trochu šlo. U babičky se ovšem v minulosti taktéž pařilo.

Nakonec se ale před babičkou i paní Fo rozestoupila země a přijala je do své náruče. Ti nejlepší lidé umírají zřejmě většinou předčasně — to už je skoro známá stará pravda. Ubývají jim prostě síly dřív nežli lidským bestiím okolo. No, je to dost divná spravedlnost, kterou nám tu domnělý pánbíček nastolil.

Paní Fo byla prostě „pintlich“.

Pintlich. Byť i bumbala a zlí „taky-přátelé“ ji označovali za alkoholičku.

Kdysi jsem její rodině věnoval na památku obraz velblouda. Autor: Petr Vaněček, rozměr: metr a půl krát metr a půl.

A tenhle obraz zůstal dodnes symbolem jak naší přátelské lásky, tak i žízně, žízně po alkoholu i po životě, kterou jsme oba s Danou Fo vždycky trpěli.

© Jiří Pavel, 2016 (z připravované knihy Dostaveníčko na štaflu)

Knihy autora: