Adriana

„Tati, namaluješ mi koně?“

To už byl tento víkend nejméně desátý. Ačkoliv ve výtvarném umění nejsem zrovna přeborník, ve ztvárnění tohoto lichokopytníka jsem začínal být přeborníkem. Má dcera si totiž koně, kobyly a hříbata více než oblíbila. Její pokoj zdobí nejenom obrázky všech možných plemen koňů, od koně Převalského až po Anglického plnokrevníka, ale i plyšové nebo dřevěné hračky koňů, potisky triček nebo samolepky alespoň s koňskou hlavou. Když ji čtu večer na dobrou noc, nepochybím, když to bude pověst o Šemíkovi.

„Jistě, hned to bude, Petruško.“ Ani teď jsem ji neodmítl. Často jsem na cestách, a když už jsem s rodinou doma, snažím se nepromarnit jediný okamžik. Kůň měl sice nepřirozeně velký zadek a i ty uši byly spíše králičí, ale Petře se líbil. Dokonce si ho pověsila nad postel.

Tato její kobylí úchylka ji držela od čtyř let, tedy více než rok. Viděla tehdy nějakou kreslenou pohádku a od té doby si všechny koně zamilovala. Není tedy divu, že skákala radostí skoro až do stropu, když jsem ji za nějaký čas oznámil, že se půjdeme podívat na dostihy.

Celý měsíc se nemohla dočkat, až na Velkou Pardubickou pojedeme. Její koňská závislost doslova gradovala. Učitelkám ve školce šla z mé dcery hlava kolem, osobně se divím, že po skončení vyučování domů necválaly. Zkrátka, už to s mou dcerou bylo k nevydržení.

A mělo být ještě hůř.

To však až o něco později. Nejdříve nastal den D a my jsme konečně vyrazili na slíbený dostih. Více než samotný závod bavili mou dceru koně, když se před startem promenádovali po cvičném ovále. To byla Petruška ve svém živlu. Nejvíce si oblíbila bílou kobylku jménem Adriana. Ta se dokonce u mé dcery na chvilku zastavila a nechala se pohladit. Nutno podotknout, že byla vskutku elegantní, i když odborníci ji v samotném dostihu nefavorizovali.

Před startem Velké to v hledišti, ale zejména ve startovacích boxech vřelo. Hutné napětí bylo cítit všude kolem. V sázce bylo mnoho.

My jsme si vsadili. Samozřejmě na Adrianu.

Pár sekund po startu Velké, jsem vak začal litovat, že jsem Petrušku na tyto závody vzal.

Bookmakeři odhadli šance Adriany naprosto přesně. Z počátku se sice držela kdesi uprostřed smečky vpřed se hrnoucích divokých koňů. Ale právě to ji bylo osudové. Blížili se k Taxisu hlava na hlavě. Svaly na koních doslova hrály, hřívy vlály jako kometám a z nozder se jim linul horký dech. První koně zdolali tuto nebezpečnou překážku. Pak však začali hromadně skákat jeden přes druhého a v tom chumlu jich několik spadlo. Jasně jsem viděl, jak jeden z nich přistál Adrianě přímo na zádech. Ta klesla v kolenou a bohužel na rozdíl od ostatních už nevstala.

Instinktivně jsem zakryl Petrušce oči, ale bylo to zbytečné. Vše viděla a byla v šoku. Naplno se rozbrečela a já jí to neměl vůbec za zlé.

Závod jsme nedokoukali, nastoupili jsme do auta a jeli jsme domů. Má dcerka dlouhé minuty vůbec nepromluvila. Náš výlet dopadl katastrofálně.

Náhle má dcera klepala na okýnko auta:

„Tati, podívej, Adriana běží vedle nás!“

Mimoděk jsem se ohlédl, i když to byl nesmysl. Samozřejmě tam nikdo neběžel. Má dcera se však od té chvíle usmívala a dokonce na imaginární kobylku mávala. Já ji v tom nechal, byl jsem rád, že se zabavila a hlavně trochu zklidnila.

Jenomže Petrušku to nepřešlo ani večer a dokonce ani další dny. Usmyslila si, že Adriana s námi bydlí. Museli jsme ji dávat misku se žrádlem a s vodou. Chtěla po nás, abychom kupovali seno. Večer před spaním ji hřebelcovala a já jim oběma musel vyprávět pohádku. Má žena mě pak večer prosila, ať to vydržím, že to Petrušku časem přejde.

Nepřešlo. Petruška si vodila Adrianu všude sebou. Do kina, na hřiště i do školky. Nějaký čas se to dalo vydržet, ale všechno má své meze. Když jsem nalezl v dětském pokoji housky namočené v kysnoucím mléce, vzteky jsem vše vylil do záchodové mísy a šel si s Petruškou promluvit.

„Petro, Adriana neexistuje! Nemůžeš jí připravovat žrádlo. To všecko se ti jenom zdá.“

Rozchechtala se.

„Prej zdá! Vždyť ti Adriana právě olizuje ucho.“

To už bylo na mě moc. A na mou ženu také.

Hned další den jsme objednali naši dceru k dětskému psychologovi.

***

Doktorka Bímová se vracela do práce po několika měsících léčení. Netušila, zda se ke svému zaměstnání vůbec dokáže vrátit. Zda svede komunikovat s dětmi. Před půl rokem totiž zemřela její dcera při autonehodě a ona se s tím zatím nedokázala smířit.

S tím se asi nedá srovnat nikdy.

Tři měsíce byla na neschopence pod dohledem odborníků. Antidepresiva ji nejspíš ochránily před sebevraždou. Když se dostala z nejhoršího, ještě pár týdnů zůstala doma. Ze stolku sklidila fotku své dcery Lenky, na které byla vyobrazena v tričku s potiskem kočičky. To bývalo její nejoblíbenější. V srdci ji sice nosila navždy, ale nechtěla zbytečně vyvolávat zlé vzpomínky. I v ordinaci odstranila všechny fotografie své dcery, aby se mohla nerušeně soustředit na práci.

Případ Petry a její kobylky byl po návratu do práce její první. Bylo to asi dobře, že začala tímto spíše úsměvným případem. V ordinaci nalila paní doktorka Adrianě misku s vodou a dělala, jako, že je samozřejmé, že s Petruškou a její matkou přišla do ordinace kobylka. Dokonce se ji pokusila pohladit. Chtěla navázat s Petruškou co nejbližší kontakt, tak dělala, že je vše, tak jak jim Petruška říká. Z praxe věděla, že nemá cenu dětem násilně vyvracet jejich imaginární představy, ve většině případů většinou odezní samy. Že to v případě Petrušky není tak zlé rozpoznala po pár otázkách. Petra si prožívala jen svůj dětský sen.

Po úvodním rozhovoru poslala Petrušku do čekárny, aby zatím nakreslila Adrianu. Mezitím vše s námi probírala. Ujišťovala nás, že bude vše v pořádku. Asi za deset minut si zavolala Petrušku zpět, aby se pochlubila svým obrázkem.

„To se ti povedlo, Petruško. A na tom koni, to sedíš ty?“

„Ne, já přece nemám tmavé vlasy. Na Adrianě sedí vaše dcera Lenka, copak nepoznáváte její triko s kočičkou!?“