Mrtvá na pramici (1)

Všechny postavy a místa detektivních příběhů jsou smyšlené. Avšak příběhy rybářské jsou zcela pravdivé — jenom se staly jinde, jiným lidem a možná úplně jinak, jestli vůbec. Zmíněné velikosti ulovených ryb jsou také pravdivé, jenom si nejsem jistý, zda uvedená jednotka míry, centimetry, odpovídá skutečnosti, mohlo se jednat i o palce nebo dokonce v některých případech o japonské suny. V každém případě to vždy byly úlovky kapitální.

I.

Detektiv Antonín Mazaný si nikdy nepotrpěl na velké oslavy. Byl vždycky spíše vlk samotář.

Zajisté, úplný puritán nebyl, za mlada si dovedl užívat. A dokonce i v pokročilejším věku se jednou dosti odvázal, když pár let po revoluci, na svatbě svého kamaráda, pozvali jako zlatý hřeb večera extravagantního transvestitu, který vyplnil program rádoby vtipným výstupem á la Helenka Vondráčková. To by nebylo zas až tak zvláštní, kdyby se ovšem tehdy Antonín nezřídil natolik, že se druhý den probudil s blonďatou parukou   na hlavě, a ke všemu vedle muže s namalovanou pusou a s písní na rtech: „Sladké mámení…“

Tento úlet byl ovšem v jeho životě naprosto výjimečný. Ve skutečnosti se jednalo o tichého a svědomitého detektiva, který se vyznačoval zejména svatou trpělivostí. Ostatně, nebylo divu, kdysi rád rybařil a rybáři, jak je známo, se touto vlastností vyznačují.

Detektiv Mazaný na zmíněnou noc s transvestitou vzpomínal nerad i proto, že tehdy neměl dvakrát dobré období. Stalo se to krátce po jeho návratu z emigrace, kdy se po letech znovu přidal do řad policie. V Německu zanechal svou nevěrnou ženu a dospívajícího syna a vrátil se Čech. Sám. Pronajal si byt v Praze na sídlišti, ale v duchu se těšil, až se na důchod vrátí do rodného kraje. Do domu svých rodičů v Pískové Lhotě, v blízkosti milovaného rybníka, kousek od přenádherné Kouřimky, které zde místní říkají Výrovka, a v dosahu rybnatého Labe.

Ještě předtím měl v plánu dokončit svou misi, jak tomu sám vždycky říkal, chtěl dostat za mříže muže, o kterém byl přesvědčený, že tam patří. Jenomže to byla už velmi stará historie. Život není pohádka a málokdy končí dobrým koncem. A nikdy se mu to nepodařilo.

Dnes byl poslední den ve službě. Právě si sklízel pár zbývajících osobních věcí. Myslel si, že se jen na konci směny krátce rozloučí a v tichosti, jak to bylo vždy jeho zvykem, zmizí.

Jenomže to by nesměl být v řadách policie kapitán Kincl.

Ten to celé spunktoval.

Najednou vtrhl do jeho kanceláře s dortem v náručí a za ním i ostatní členové jejich kriminalistického týmu. To by ještě šlo, kdyby nebyl Kincl v dámských šatech a nezpíval známou píseň Heleny Vondráčkové: „Kam zmizel můj dobrý přítel? Kam zmizel ten starý song?“ V originálu je to píseň od americké folkařky Melanie Safka — Look What They’ve Done To My Song Ma —,  a docela pěkně šlape, česká verze je oproti tomu dost blazeovaná. Avšak to bylo v této situaci jedno.

„No jo, Kincl, koho jiného by tohle mohlo napadnout,“ okomentoval tento velkolepý výstup Mazaný.

„Hele Tondo, jako bys nás neznal. To sis myslel, že tě necháme odejít jen tak? Poslední den ve službě?“

„Dobrá, to beru. Ale hlavně žádné travesty show, jednou v životě mi to bohatě stačilo.“

„Ale tanec neodmítneš, nebo jo?“ ozvala se asistentka Lenka, která nejednoho muže zákona provokovala svým ležérním zjevem.

A uměla si s muži hrát.

„Leni, jsem jenom tvůj,“ přijal hru Antonín. Ve skutečnosti se však těšil, až bude mít tuto nečekanou povinnost za sebou.

„Počkat, nejdřív snad dárečky, ne?“ nenechal se odbýt kapitán Kincl a hned předal lahev tullamorky. Následovala kupa drobných prezentů, hlavní dar však měl přijít na závěr. Nesl ho bývalý detektiv Hromádka, který si ale nenechal tuto slavnostní událost ujít a přijel. S Tondou Mazaným toho prožili spoustu. Kdysi spolu na oddělení začínali, jejich cesty se ještě mnohokrát zkřížily, a ne vždy se spolu rozcházeli v dobrém. Přesto mezi nimi panovalo jakési zvláštní pouto. Hromádka si osobně vyžádal, aby právě on mohl tento dar dnes již také bývalému detektivovi Mazanému předat.

„Milý Tondo, připravoval jsem si dlouhý proslov a najednou nevím, co říct. Vždyť víš sám, někdy jsou slova zbytečná. Zkrátka, díky za vše. A co jsme si, to jsme si. Ode dneška do smrti dobrý, bereš?“

Tonda Mazaný se chvilku rozmýšlel. Nebylo toho málo, co mu Hromádka provedl. Ale s odstupem času to dovedl pochopit. Kdy jindy by měl udělat vstřícné gesto než právě dnes. Natáhl ruku na důkaz přátelství a pevně stiskl jeho dlaň.

„Do smrti dobrý, Karle.“

Potom si převzal podlouhlou krabici a na přání všech ostatních ji začal rozbalovat. Nejdříve strhal balicí papír a netrpělivě se pustil do otevírání bedny. Šlo to ztuha, byla pečlivě omotaná lepicí páskou.

„To bude puška, abych se konečně naučil střílet. Nikdy mi nezapomenete moji chabou mušku, parchanti.“

„Za co nás máš, Tondo. Tohle bude něco extra,“ ohradil se kapitán Kincl.

„Tak už leda nafukovací Helenka Vondráčková,“ zavtipkoval Mazaný, ale to už se mu podařilo víko uvolnit a pozvolna ho začal zvedat. Kolegové, i když věděli, co krabice ukrývá, se ještě více naklonili, aby lépe viděli.

„Vy jste se zbláznili, to je nádhera. Tohle jste vážně nemuseli.“

„Hele Tondo, vždyť my dobře víme, jak moc sis tohle přál. Navíc, co si budeme povídat, je to tak trochu symbolický. Copak si nevzpomínáš na svůj nejslavnější případ?“

„Máte pravdu, ale stejně jste si neměli dělat škodu.“

„Tobě se nelíbí?“

„Líbí, je úžasný.“

„Tak ho sestav,“ pobízel Tondu Hromádka, ale ani nemusel. Antonín Mazaný právě vytahoval muškařský prut z krabice, sestavil ho, namontoval naviják a znalecky s prutem zašvihal.

„Pánové, díky, to bude pstruhů. Už se nemůžu dočkat. Vždycky jsem si mušák přál, ale nikdy jsem se k muškařině nedostal.“

„Jak tě znám, spíš na něj chytíš nějakou mladou nymfičku než pstruhy,“ okomentoval celou situaci Hromádka a ostatní se tomu zasmáli. A pak začala zábava. Pilo se, zpívalo, a nakonec i tančilo. Unavený Mazaný vydržel nejdéle. Dával si panáky s Leničkou a tvrdil jí, že je celá Tauchmanová. Pradávný případ s tímto názvem mu totiž stále ležel v hlavě a vždycky, když se opil, si na něj vzpomněl. A to byla i známka toho, že už má dost.

Měsíc v úplňku ozařoval noční uličky, když se jimi s krabicí v podpaždí někdejší kriminalista Antonín Mazaný naposledy trmácel domů.

Jeho životní pouť v Praze tímto dnem končila.

Konečně si mohl užívat řek a rybníků doma v Pískové Lhotě. Konečně se mohl naplno vrátit ke své jediné a opravdové lásce – k rybařině.

Důchod a zasloužilý odpočinek mu právě začínal.

***

Knihy autora: