Mrtvá na pramici (12)

Mrtvá na pramici – vyprávění páté

Do Krkonoš jsem jel s kapitánem Procházkou já a ještě další dva kolegové. Nosek tentokrát zůstal v Praze, což jsem vnímal velice pozitivně. Nešel jsem k policii lidi mlátit. Obdivoval jsem chlapy ze staré gardy, kteří uměli řešit případy s noblesou a v každém pachateli dokázali najít i kus člověka. Naivně jsem si myslel, že takových bude většina. Nosek mě ale rychle vyvedl z omylu.

Zato vidět při práci šéfa, to byla pro mě velká škola. Měl za sebou řadu vyřešených zapeklitých případů, mohl by své zkušenosti rozdávat. A to, že jsme měli později spolu drobný spor, je věc jiná, ohledně čistě kriminalistické práce proti němu nemohu říct nic.

Do Krkonoš, poblíž Špindlerova Mlýna, jsme dorazili krátce před polednem. Vítalo nás nádherné počasí. Blankytně modrá obloha bez jediného mráčku. Husté lesy na strmých kopcích ve mně vyvolávaly dobrou náladu a rozjasňovaly mi mysl. To bylo ještě více umocněno divokou bystřinou, která se převalovala přes bělostné oblázky poblíž malé horské chaty Sněženka.

Samotná chata byla na tehdejší dobu luxusní. Na parkovišti před ní byla zaparkovaná pouze drahá zahraniční auta, například saab, bavorák nebo mercedes. Stála tu i nějaká ta volha a z českých značek pár kousků tatry 603. Takže naše stará služební oktávka tam vypadala jako chudá příbuzná.

Hned mě napadlo, jak se zrovna do této společnosti mohla dostat mladičká Dana Tomanová, a z výrazu tváře kapitána Procházky jsem poznal, že nejspíš přemýšlí o tom samém.

Vešli jsme dovnitř, kde nás uvítal pyšný a veledůležitý recepční.

„Pánové, tento hotel je pouze pro vybranou klientelu, vy nejste ohlášeni a nemáte tu co pohledávat. Takže si dejte čelem vzad a odchod!“

Trochu mě jeho arogantní tón překvapil. Dnes by si to asi k hostům sotva dovolil.

„Bezpečnost,“ legitimoval se Procházka. My už jsme ani nemuseli, recepčnímu rychle spadl hřebínek. Tenkrát z nás šel opravdu velký strach.

„Zavolejte nám ředitele vašeho podniku. A také Danu Tauchmanovou. Potřebujeme s nimi nutně mluvit.“

Recepční vytočil číslo z místní telefonní linky, zavolal soudruha ředitele Bílka a my jsme zatím čekali ve vestibulu v kožených sedačkách. Ředitel, ve slušivém sáčku a v moderní vestičce, mezi nás přišel záhy. Usmíval se a vypadal sebevědomě.

„Čím posloužím, pánové?“

„Přijeli jsme ohledně smrti Lucie Pekařové,“ ujal se hovoru kapitán Procházka.

„Tu neznám, nemohu tedy sloužit.“

„Měla zde původně být s Danou Tauchmanovou, se kterou bychom také rádi hovořili. Danu, předpokládám, znáte.“

„Jedna mladá holka tu vypomáhá, ale to víte, já mám na starosti celkový chod hotelu, pomocný personál nepřijímám.“

„Dobrá. A mohli bychom s ní mluvit?“

„Jak je libo, pánové. Richarde,“ zavolal na recepčního, „sežeň tu holku!“

Dana přišla za pár minut celá vylekaná. Na svůj věk byla oblečená dosti odvážně, na pomocnou sílu rozhodně nevypadala. Spíš připomínala lehkou ženu, až tak byla zmalovaná a oblečená. K výslechu jsme si ji vzali stranou. Sedla si ke stolku, v klíně si mnula ruce a klopila oči. Výslech opět vedl kapitán.

„Dano, vy jste měla sem do Krkonoš jet s Lucií Pekárkovou, že?“

„Ne. Ona se potřebovala jenom tajně dostat z domova.“

„Takže jste jí kryla záda?“

„Jo, dá se to tak říct.“

„A vzpomenete si, kam jela?“

Dana se kousala do rtu. Snažila se odvracet pohled, byla evidentně nervózní.

„Tak víte, kam Lucie jela, nebo ne?!“

„Nevím, asi za nějakým klukem.“

„Nechcete nám tvrdit, že vám Lucka o něm neřekla víc.“

Rychle zavrtěla hlavou, že ne.

„Lucka Pekařová byla zavražděna, Dano! Vy jediná nám můžete pomoct!“

I přes silný mejkap bylo vidět, že zbledla. Ale jediné, co ze sebe dokázala po chvíli vypravit, bylo:

„Já nevím, já vážně nic nevím, nechte mě bejt!“

A o moc víc jsme z ní tehdy ani po dalším vyptávání nedostali.

Potom jsme se poohlédli po hotelu a jeho okolí. Prohlédli jsme si i pokoj Dany Tauchmanové. Nenašli jsme v něm ale nic mimořádného. Zajímavé byly pouze šminky na stole. Takové se v tehdejší době jenom tak neviděly, jistě se jednalo o tuzexové zboží a mohly si je dovolit pouze mnohem movitější dámy, než byla studentka gymnázia.

Vraceli jsme se k autu. Už jsem skoro nasedal, když se mi po něčem smekla noha. Podíval jsem se letmo dolů.

Ležel tam na cestě malý špinavý plyšový medvídek.

***

Knihy autora: