Mrtvá na pramici (14)

Ještě to odpoledne jsme mladého Bílka sbalili. Jednalo se o pražského veksláka, který trávil většinu času na stanici metra Mládežnická před tuzexem. Dnes tam jsou postavené Arkády Pankrác. Hned mě napadla možná souvislost s nalezenými bony. Nechal jsem si to však zatím pro sebe.

„Pane Bílek,“ začal výslech kapitán, „co jste dělal v neděli třináctého srpna po půlnoci?“

„Nevím, nejspíš jsem spal. Už si to nepamatuju.“

„Může vám to někdo dokázat?“

„Těžko.“

„A znáte Lucii Pekařovou?“

„Ne, to je jako kdo?“

„Tahle zavražděná dívka!“ ukázal Hromádka Bílkovi fotografii zavražděné. Ten zůstal ledově klidný a nehnul ani brvou.

„Tuhle slípku jsem nikdy neviděl.“

Myslel jsem, že vyletím z kůže. I kdyby to nebyl vrah, o ženách, tím spíš mrtvých, by se mohl vyjadřovat s trochu větší úctou. Procházka se však nenechal vyvést z míry a pokračoval ve výslechu:

„Vaše auto bylo spatřeno brzy ráno v době vraždy v blízkosti místa činu a znovu včera, u domu pana Janeckého. Doposud hlavního podezřelého. Můžete nám to nějak vysvětlit?“

„Nikdy jsem v žádných Račicích nebyl, pana Janeckého neznám, stačí!?“

„Vy jste zatvrzelý jak medvěd.“

Medvěd!

V tom okamžiku mi došla určitá souvislost. Vzpomněl jsem si na plyšového medvídka, který ležel na zemi na parkovišti před horskou chatou Sněhurka. Otec Lucie Pekařové přece tvrdil, že si jeho dcera s sebou sbalila medvídka! Jasně se mi vybavila jeho věta při výslechu, když doslova řekl:

„Ještě si na cestu balila malého medvídka, je to její talisman…“

Ihned po výslechu Bílka, který zatím zůstal ve vazbě, jsem poznatek s malým plyšákem ohlásil kapitánovi. Chvilku nadával, že jsem se o tom nezmínil dřív, ale ve skutečnosti byl rád, že jsem si na to vzpomněl alespoň teď. Nařídil, abychom se co nejdříve znovu vydali do Krkonoš a prohlédli to tam mnohem důkladněji.

Zpočátku beznadějné vyšetřování se pohnulo konečně trochu kupředu!

Po přečtení této části textu, kterou nakonec v hospodě postupně četl snad každý, na Tondu chlapi naléhali, ať co nejdříve napíše pokračování. Proto si ještě tentýž večer sedl k počítači a začal psát. Pravda, pivko a nějaký ten rum způsobily, že dělal dost překlepů, ty však druhý den opravil. Výsledný text vypadal takto:

Mrtvá na pramici – vyprávění sedmé

Měli jsme tedy tři varianty směřování dalšího vyšetřování.

První byla verze s Janeckým, ale ta začínala mít trhliny. Na nalezených šatech Lucie Pekařové ani na jejím těle se nenašly žádné Janeckého stopy. V jeho chatě nebyl ani jeden otisk prstů zavražděné. Navíc hospodský potvrdil, že Janecký odcházel asi kolem půlnoci v dosti podroušeném stavu, málem usnul na stole, sotva prý stál na nohou a těžko by mohl být schopen Lucii Pekařovou zabít, evidentně šel domů spát. A byť zemřela později, těžko by do té doby vystřízlivěl natolik, aby se probudil a mohl se něčeho takového dopustit. Proti Janeckého vině svědčila i jedna z jeho sousedek, která někoho slyšela kolem půl jedné do jeho chaty přicházet. Nebylo jisté, že to byl on, ale bylo to velmi pravděpodobné. Janecký zůstával i nadále mezi podezřelými, ale byly tu i další varianty.

Ta druhá mířila na mladého Bílka, arogantního chlápka, veksláka, jehož auto bylo spatřeno v blízkosti místa činu. Navíc tu byla i spojitost s hotelem Sněhurka, kam měla původně Lucie Pekařová odjet.

Poslední variantou, kterou jsme potřebovali prošetřit, bylo možné spojení Janeckého s Bílkem. Přece jenom se našly za Janeckého chatou šaty oběti a Bílkova tatra tam parkovala.

Procházka si nás zavolal, abychom dohodli další postup. Jeden z jeho tahů byl pro mě překvapivý, ale — jak se ukázalo později — v jistém směru klíčový:

„Propustíme Janeckého z vazby.“

„Proč?“ nechápal jsem.

I Nosek se ozval:

„Není to předčasné? Už pomalu vyměknul. Trochu ho zmáčknu a přizná se.“

„Také bych toho vyvrhela nepouštěl,“ vyjádřil se i Hromádka.

„Jenomže jestli má něco společného s Bílkem, mohl by udělat chybu a navést nás na nějakou další stopu,“ oponoval kapitán Procházka a pokračoval: „budeme ho samozřejmě sledovat.“

S tím jsem souhlasil a v duchu obdivoval kapitánovy zkušenosti.

„Také vyrazíme znovu do Krkonoš. Tentokrát ten jejich hotýlek prozkoumáme mnohem důkladněji. Povolení máme.“

A tak jsme vyrazili.

Recepční se k nám tentokrát od začátku choval mnohem pokorněji. A ani ředitel Bílek se už nezdál tolik pevný v kramflecích. Přitom o zadržení jeho syna jsme mu zatím neřekli.

„Pánové, nechápu, co byste tu chtěli najít. Jenom nám vyplašíte naše vzácné hosty,“ tvrdil nám a celou dobu si utíral kapesníčkem z čela pot.

Naším cílem bylo najít cokoliv, co by mohlo patřit Lucii Pekařové. Jako první jsem objevil venku toho plyšového medvídka. Sice až po chvíli urputného hledání, o kus dál, v blátě příkopu, ale přece. Nevěděli jsme sice, zda se jedná o ten samý talisman, jaký dle svého otce Lucka měla, ale mysleli jsme si, že to ověříme hned na místě. Její kamarádka Dáša by o něčem takovém, jako byl dívčí talisman, měla také vědět a případně ho i poznat.

„Zavolejte nám Dášu Tauchmanovou, musíme s ní ihned mluvit.“

„To bych rád,“ koktal ředitel, „ale mladá slečna jaksi odjela. Hned po vaší minulé návštěvě.“

Dobrá, tohle jsme tedy museli odložit na později.

Pak jsme pátrali dál. Prolezli jsme každý pokoj, prozkoumali každý kout. Hosty hotelu i personál jsme nařídili shromáždit ve vestibulu a začali je prověřovat. Pokud jde o hosty, jednalo se o pár Němců, dva Rusy a byl tu dokonce nějaký chlápek z Iráku. Zajímavá směska na letní dovolené v Krkonoších. Ptali jsme se jich na Lucku. Nikdo ji neznal, nikdo ji na fotce nepoznal, ale v době, kdy tu Lucka pobývala — a já věřil, že tam alespoň krátce byla — tu samozřejmě mohli být úplně jiní hosté.

Na pokojích jsme našli ledacos. Tuzexové bony, marky, dolary. Také jednu zapomenutou stranickou legitimaci.

Ale nejenom to.

U jednoho z hostů ve skříni jsme objevili balíček kokainu. Ředitel se sice dušoval, že s tím nemá nic společného, že nemůže své hosty prohledávat, ale i tak už toho bylo dost na to, aby měl soudruh ředitel a jeho povedený hotýlek zaděláno na velký průšvih.

Když jsme pak začali prověřovat skupinku slečen, které se ředitel snažil vydávat za pokojské, začalo být všechno jasné. Už množství razítek minulých zaměstnavatelů v dokladech bylo podezřelé, tenkrát lidé nestřídali práce a profese tak často jako dnes, a stačilo pár telefonátů, aby bylo zřejmé, že nejde o žádné pokojské, ale — kulantně řečeno — regulérní kurtizány. Se státním platem pokojských z národního podniku Československé hotely jako základem, a podílem z peněz za jejich nadstandardní služby jako bonusem. Když se nám je povedlo trochu rozpovídat, potvrdily nám, že mezi ně patřila i Dana. A jedna z nich pak konečně poznala na fotografii i Lucku.

„Ta holka si vymýšlí. Ano, náš hotel poskytoval našim hostům nadstandardní zábavu v podobě pobavení se s našimi pokojskými, ale já byl přesvědčen, že ve vší počestnosti. A jen na bázi dobrovolnosti, ve volném čase, prostě jen trochu zábavy, aby se k nám hosté rádi vraceli, to je vše,“ vymlouval se ředitel.

„Ale Lucii poznala!“

„To se musela splést. Žádná taková tu nepracovala. O tom nemáte žádný důkaz.“

„Nemáme? A co tenhle medvídek?“ zamával jsem s talismanem před jeho očima, „právě takového prý s sebou Lucie Pekařová měla a není problém u jejího otce zjistit, zda je to skutečně ten samý.“

Ředitel zbledl a pak už jen zarytě mlčel. Ale já měl z jeho výrazu pocit, jako by tu plyšovou hračku už někdy viděl.

A po návratu nám skutečně otec Lucie Pekařové potvrdil, že se jedná o talisman jejich zesnulé dcery.

Smyčka se neúprosně stahovala.

***

Knihy autora: