Mrtvá na pramici (15)

XIV.

Začal nový školní rok, a právě v ten den potkal Antonín Mazaný u místního obchůdku paní Faltovou i se synem. Pozdravil a potom z legrace Vaška slovně pošťouchnul.

„Tak ti konečně začne škola, co. Ty prázdniny, to musí být nuda.“

Vašek jenom protáhl obličej.

„Do kolikáté vlastně jdeš?“

„Do pátý.“

„Mám z toho hrůzu,“ přidala se paní Faltová, „jsem na syna sama, on by byl nejradší pořád někde u vody, v hlavě má jenom samé háčky, žížaly a ryby.“

„Tak je ale hezké, že má zrovna takového koníčka, nemyslíte? Na učení to snad špatný vliv mít nebude…“

„To ne, a je to lepší, než kdyby se jen tak poflakoval, ale chápejte, mám o něj přece jenom strach. Malý kluk sám u vody. Chodila bych třeba i s ním, ale tolik času zas nemám.“

„No, pokud je do tmy doma… Na Vaška je přece jinak spolehnutí, ne? Připadá mi jako správný kluk.“

„To jo, to máte pravdu.“

Povídali si celou cestu od krámu a Tonda ani nepostřehl, že mimoděk doprovodil paní Faltovou i s Vaškem až domů.

„Nechcete zajít na kafe, když už jste tady?“

„Proč ne, na chvilku zajít můžu.“

Vašek byl nadšený a než se káva uvařila, stihl Tondovi ukázat všechny své rybářské knihy. Měl tam i ty hodně staré, třeba od Zdeňka Šimka, Říhy nebo od opravdového matadora muškaření, Lišky. A mezi jeho knihami nechyběly ani ty nejslavnější — od Oty Pavla.

„To jsi všechno přečetl?“

„Jenom některé, ale určitě je přečtu všechny.“

„To je pěkné, dnes děti moc nečtou.“

„Vašek leží v knihách pořád. Hlavně v těch rybářských. Ale vzít si tak do ruky matematiku, to ho ani nenapadne.“

„Ale mami, zrovna matika mi docela jde!“

Sedli si ke kávě. Tondův a její pohled se střetly. Jako by se paní Faltová na chvilku nad něčím zamyslela. A i Tonda si uvědomil, že si ji prohlíží pozorněji, než by se snad na muže jeho věku slušelo.

„Mohli bychom si tykat,“ navrhla najednou paní Faltová, na nic nečekala a hned natáhla ruku a představila se:

„Jarka.“

„Tonda, těší mě. A jak se vlastně dostal Vašek k rybaření?“

„To pochytil od otce. Párkrát spolu byli lovit.“

„Nic mi do toho není, ale nedá mi to se nezeptat, snad je to tou mou bývalou profesí, kde je vlastně Vaškův táta?“

„Pracovní úraz, spadl z lešení. Nepřežil to. Vaška to dost poznamenalo. Je to už skoro pět let.“

Tonda nevěděl, co na to říci. Někdy je lepší mlčet než říct něco nevhodného. Až po chvíli ticha promluvil.

„Vašku, co kdybychom šli zítra ráno na ryby?“

Vaškovi se rozzářily oči.

„Tedy, jestli ti to tvoje máma dovolí.“

„Mami, prosím.“

„No dobrá, aspoň si tu v klidu uklidím a uvařím. Pak se můžete stavit na oběd.“

„A kam půjdeme?“ zeptal se Vašek.

„Třeba na Remanenci.“ Tonda netušil, že udělal Vaškovi dvojnásobnou radost. Jednak tím, že půjdou spolu chytat, a za druhé tím výběrem revíru. Na Remanenci totiž chodil kdysi s tátou a chytil tam svou první rybu v životě, karáska.

***

Druhý den stál Vašek před Tondovým domem ještě za šera, v půl šesté ráno. Nemohl dospat, jak moc se těšil. Tonda ale nejspíš zaspal, protože se u něj ještě ani nesvítilo. Když nereagoval na zvonek, rozhodl se Vašek vyzkoušet kamínky, kterými se strefoval do okna. Mířil celkem přesně, ale nikdo neotvíral. Zkoušel tedy stále větší kameny, až se tabule skla nebezpečně otřásala. Velikost posledního šutru však moc neodhadl a nevšiml si ani, že už je Tonda za záclonou a otevírá okno.

Zásah byl přesný, rovnou do nosu.

„Ježiš, co děláš?“

„Jé, to jsem nechtěl… Bolí to? Jdeme na ty ryby?“

„Nejradši bych tě tím oknem prohodil. Ty jsi mi vážně číslo, nejdříve mi div nerozbiješ frňák a teď mám honem běžet na ryby,“ zlobil se na oko Tonda, ale ve skutečnosti se mu ten malý rošťák líbil, „to víš, že půjdeme. Chvilku strpení.“

Na Remanenci do Nymburka jeli busem. K vodě se dostali krátce po půl sedmé. Vašek hned Tondovi ukazoval místa, kam kdysi chodil s tatínkem. Jedno z nich si vybrali.

To ráno bylo ve vodě živo. Každou chvíli se udělalo na hladině kolo, nepochybně od veselých kapřích dorostenců. Rybářské srdce plesalo. To už je takový šestý rybářský smysl, najednou lovec prostě ví, že tu jsou. Doslova cítí ty kapří šupináče, jak právě kousek od něj hodují, jak ryjí ve dně nebo šmejdí sem a tam pod hladinou.

Vašek nahodil první. Bílá střída měkkého rohlíku se pozvolna propadávala vodním sloupcem a splávek se ještě ani nestačil pořádně vyrovnat, když vtom se rozjel po hladině.

Vašek zasekl a jeho prut se ohnul.

A hned na první nához táhnul kapra!

Kolena se mu sice trochu rozklepala, ale bojoval se šupináčem statečně. Ten jezdil ve velkých kruzích, dělal na hladině doslova kotrmelce, jenom aby se z háčku vymanil.

Tonda zatím připravil podběrák a soustředěně Vaška povzbuzoval.

„Pomalu! … Dobře! … Teď mu trochu povol! … A opatrně ho naveď!“

Boj trval ještě asi pět minut, ve kterých se kapr pokusil o pár výpadů, ale Vašek neudělal ani jednu chybu.

A pak byl kapr venku.

S radostí ho přeměřili. Padesát tři centimetrů, to bylo pěkné!

„Chceš si ho vzít?“ zeptal se Tonda.

Vašek se zamyslel a potom odpověděl.

„Ne. Pustíme ho. Tady jsem chytal s tátou, tak ho pošlu zpátky. Pro radost tátovi.“

Tondu Vaškova slova dojala. Děti umí někdy překvapit, a to se právě teď Vaškovi povedlo. Vyprostili kaprovi háček z tlamy a položili ho v podběráku zpátky do vody. Kapr majestátně vyplul ze síťky a rybářům zamával na pozdrav ocasem. Pak zmizel v hlubinách.

Ale vůbec to nebyl ten den kapr poslední. Zabralo jich ještě šest. A všichni dostali svobodu.

Kolem osmé se k Remanenci na druhém břehu blížil muž na babetě.

Tonda zbystřil.

„Vašku, počkáš tu chvíli? Něco si obhlédnu.“

A už se zdvíhal, když vtom se kousek od nich skutálel do vody obrovský balvan. Plesknutí o hladinu bylo slyšet snad po celém Nymburku.

„Kdo to je?“

Zpoza stromu vylezl Pepa Vaněk.

„Pardon, pánové. Podklouzla mi noha a ten kámen se svalil do vody.“

„Co tu děláš?“

„Coby, jsem na rybách. I když pochybuju, že tu dneska po tý mý ‚žabce‘ ještě něco chytíme.“

Tonda se podíval na druhý břeh, ale viděl už jenom, jak se muž na babetě obrátil a odjížděl pryč.

V každém slova smyslu bylo po lovu.

***

---

Knihy autora: