Mrtvá na pramici (17)

XVI.

Do Jičína dorazili před osmou. Pro Antonína to byla příjemná změna, přece jenom trávil dost času o samotě a tady mohl poznat nové lidi. Navíc znal doposud práci rybářských spolků jenom vzdáleně, vždycky si namísto brigády připlatil, a teprve nyní, v důchodu, tedy ve věku, kdy se již práce od členů rybářského svazu nevyžaduje, ji měl tedy možnost poznat na vlastní kůži. Bavili se o tom již v autě.

„To víš, ona se ta práce neudělá sama, čistit česla, opravovat hráze, prořezávat porosty. V zimě prosekávat led, v létě v horku vzduchovat. A to nepočítám krmení, výlovy a nasazování ryb. A to je jenom zlomek naší činnosti. A do toho hlídat naše revíry před pytláky.“

„Na druhou stranu, vydělat dnes korunu není jednoduché, spousta lidí stráví v práci mnoho hodin, nedivím se, že nemají na brigády čas.“

„To jsou jenom výmluvy, každý si stěžuje, že je v revírech čím dál méně ryb, ale přidat ruku k dílu nikoho z těch remcalů nenapadne. Čest výjimkám.“

„Třeba kdyby si mohli rybáři cenu povolenky odpracovat, chodili by častěji.“

„Možná. Ale většina dnešních rybářů jenom čeká na svého kapříka a víc je nezajímá. Je to koloběh, nasadit, chytit, sníst, nasadit, chytit, sníst. Běda, když vysadíme méně, než se vejde do jejich mrazáků. Víš, jak jsem na členský schůzi těžko prosazoval koupení bílé ryby? Ty zajímají jenom pár nadšenců, běžný rybář to neocení. Přitom parma, jesen, tloušť, podoustev, ostroretka nebo i pouhá plotice jsou ozdoby našich revírů. Historicky do našich řek patří mnohem více než kapr nebo amur.“

„Ale co s tím? To musí být boj s větrnými mlýny.“

„Naděje je v našich mladých. Chce to ukázat jim pravý život v našich řekách. Naučit je nejenom lovit, ale přírodu i uctívat a vážit si jí. Třeba u nás, rád bych založil rybářský kroužek pro děti, ale sehnat vhodného vedoucího, to je těžké. No nic, jsme na místě.“

Naložili dvě kádě překrásných ryb. Elegantní plotice, zářící perlíny, olivově lesklé cejny, chytré jeseny a věčně hladové tlouště. Přetlačovali se v těsných kádích mezi sebou, museli spěchat, aby ryby dovezli živé.

Podařilo se.

Na Výrovce i Mrlině zastavili asi na patnácti místech. Vždy naložili dvě tři plné přepravky a opatrně ryby donesli k vodě. Tam tu pohádkovou rybí nádheru darovali řece. Ryby se chvíli trochu zmateně třepotaly u břehu jak nějaké hejno motýlů, a když si uvědomily, že jsou na svobodě, rozprchly se poznávat svůj nový domov.

S vysazováním skončili až odpoledne. Zcela vyčerpaní, ale šťastní.

Zasloužili si svou práci zapít. Pivo jako křen teklo proudem. K večeru se přidal i Pepa Vaněk. Zaskočil na jedno a hned přátelům sdělil:

„Kluci, v Poděbradech budou koncem října pořádat rybářský ples, jsme pozvaní.“

„To není špatný nápad, setkat se se známými. A vezmeme ženský, ať se jednou za čas pobaví i něčím rybářským.“

„No, já nepůjdu, co bych tam dělal, sám.“

„Co blbneš, Tondo. Tak s sebou vezmi Jarku Faltovou, bude ráda.“

„Prosím tě.“

„Jen se nedělej, jsi u ní pečenej, vařenej.“

Ještě chvíli si Tondu dobírali, ale časem se stočila řeč na jeho detektivní příběh. Bylo to jejich vděčné téma, kolem kterého dovedli diskutovat dlouhé hodiny.

Tonda jim tedy přečetl další část své detektivky.

„Takže to byl nakonec přece jenom Janecký, to mě zklamalo,“ poznamenal Láďa.

„Taky bych to tipoval spíš toho Bílka. Vsadil bych se, že v tom měl prsty.“

„Počkejte, pánové. To mělo ještě hodně překvapivou dohru.“

„To by mě zajímalo jakou?“

„Pro mě zásadní. Změnilo mi to totiž celý můj život!“

XVII.

V první polovině září se nestalo nic mimořádného. Velmi často pršelo a byla nepříjemně vlezlá zima, takže Tonda ani nechodil na ryby. Jeho starší kosti už přece jenom vyžadovaly u vody určité pohodlí. Měl zato alespoň čas dokončit svůj příběh:

Mrtvá na pramici – vyprávění deváté

Případ byl uzavřen. Alespoň pro naše oddělení, těch pár drobností s valutami u starého Bílka nespadalo pod nás.

Dostal jsem za úkol sepsat závěrečnou zprávu a uložit spis. Hlavně proto, abych si vše znovu prošel a zapamatoval naše postupy. Byl to přece jenom můj první případ, na kterém jsem se stále učil.

Ale brzy mě měl poučit mnohem víc!

Znovu jsem si prohlížel všechny pořízené fotografie související s případem, až jsem natrefil na Janeckého pramici a na navijáky, které tam zanechal. Zíral jsem na ně dlouhé minuty, něco mi vrtalo hlavou. Pak mi to došlo. Ty kličky namontované doprava. Potom jsem se podíval na Janeckého rozlučkový dopis a rázem mi bylo jasné, že on Lucii Pekařovou nezabil!

Polil mě studený pot, když jsem si to uvědomil, sebral jsem desky se všemi spisy, div, že se mi nerozsypaly, a co nejrychleji běžel za šéfem.

Vtrhl jsem do kapitánovy kanceláře a vyhrkl jsem:

„Janecký vrah nebyl!“

Kapitán Procházka se na mě překvapeně podíval.

„Prosím?“

„On Lucii nemohl zabít, tady je důkaz!“

„Blázníš, Antoníne? Vždyť se sám přiznal.“

„Právě. Podívejte se na jeho písmo.“

„Nic zvláštního na něm nevidím.“

„Samotný není zajímavý, ale co říkáte tomuhle.“

„Rybářské navijáky, no a?“

„Mají kličku doprava, takhle to používají jenom leváci. Mohou tak držet prut v levé ruce. Pravák by si to nikdy takhle nepředělal.“

„Dobrá, ale co to znamená?“ zeptal se kapitán, ale již začínal tušit. Znovu se podíval na Janeckého dopis. To už jsem nevydržel a dokončil jsem svou myšlenku.

„Správně, ten dopis psal podle sklonu písma evidentně pravák. To Janecký nebyl. Nemohl ten dopis psát.“

„Patrně ano, ale to znamená, že ho někdo oběsil.“

„Bílek!“ vyhrkli jsme oba najednou.

Vyšetřování odstartovalo nanovo. Bílek byl již propuštěný a pravděpodobně se dávno někam ukryl. Přesto bylo naší povinností prohledat nejprve jeho byt, dále vilku v Sýkořicích a nesměli jsme zapomenout ani na hotel v Krkonoších.

Situace se záhy ještě více vyhrotila. Na policii volala matka Dany Tauchmanové a třesoucím se hlasem říkala:

„Dcera zmizela, už dva dny měla být doma!“

To bylo zlé. Vsadili jsme vše na jednu kartu a vyrazili na Berounku. Tam přišla o život Lucie a teď hrozila smrt i další dívce. Nesměli jsme ztratit ani minutu.

***

Knihy autora: