Mrtvá na pramici (5)

VI.

Mrtvá na pramici – vyprávění první

Stalo se to počátkem sedmdesátých let. Pár měsíců po tom, co se rozpadlo nadějné hudební seskupení Golden kids, když komunisté zakázali zpívat Martě Kubišové. Nejsem fanoušek Heleny Vondráčkové, vyznávám vlastně zcela jiný hudební styl a tato zpěvačka mi není sympatická ani lidsky, ale píseň Kam zmizel ten starý song se mi z důvodů víceméně nehudebních tak říkajíc zaryla do paměti a provází mě celým životem. Prvně jsem ji totiž zaslechl v rozhlase právě v době, když jsem vstoupil jako mladý a nadějný elév do kanceláře kapitána Procházky. Měl jsem za sebou krátkou praxi jako řadový pouliční policista, jenomže v té době jsem dostal nabídku nastoupit do mordparty kriminálního oddělení v Praze.

Jistě, mnozí v tom mohli vidět politiku, po osmašedesátém se mnohé měnilo, spousta policistů musela nedobrovolně odejít, a tak se uvolnilo mnoho míst a několik nás mladých dostalo svou šanci. Dost mých známých i příbuzných se ode mne odvrátilo, vyčítali mi, že lezu do spolku těch rudých zaprodanců — mezi námi, komentovali to i mnohem drsněji —, jenomže abych pravdu řekl, mě osobně v té době politika ani moc nezajímala. Nemohl jsem za to, co se u nás stalo, a neřešil jsem to. Chtěl jsem jen poctivě pomáhat při chytání vrahů a zlodějů, plnil se mi takový ten dětský sen, víte? Myslel jsem si, že vrah je vrahem a zloděj zlodějem bez ohledu na politický systém. To víte, mladická naivita, nebo spíš hloupost.

Myslet si totiž tohle, byla chyba, jak se ukázalo později.

Vstoupil jsem tedy do kanceláře kapitána Procházky a dle tehdy platných předpisů jsem pozdravil.

„Hlásím se do služby, soudruhu kapitáne.“

„Podívejte, mládenče, nejdříve za sebou zavřete dveře. Tak, díky. A teď mě poslouchejte. Ty oficiality si nechte na jindy, to je divadýlko pro papaláše a pár podlézavých snaživců, které jistě brzy poznáš, ale pokud budeme o samotě, nebo ve společnosti nejbližších lidí z mordparty, a to ti nejstarší zažili ještě policejního radu Vacátka, tak mi soudruhu neříkejte. Můžu vás s klidným srdcem ubezpečit, že mi to zatím žádného vraha dopadnout nepomohlo. Zkrátka vás tu vítám a pro začátek vám doporučuji, abyste se hlavně díval na práci zkušenějších a do ničeho se moc nepletl. A teď můžete jít.“

Odcházel jsem, právě když zmíněná píseň Heleny Vondráčkové doznívala. Ještě dlouho po tom jsem si ten její starý song v dobré náladě v duchu prozpěvoval.

K prvnímu opravdickému případu jsem se pořádně dostal asi za půl roku. Ten případ by vás mohl, pánové, dost zajímat. Stal se totiž pár kilometrů pod Sýkořicemi, na Berounce a s rybařinou měl mnohé společné…

Víte, tehdy byla úplně jiná doba než dnes. Teď má policie k dispozici internet, různé databáze, široký tým lidí, tehdy jsme si museli vystačit s notýskem a tužkou a na oddělení jsme se hádali o dvě trochu schopná auta. Takže byla pro mě čest, že jsem jel k případu s detektivem Procházkou jedním vozem. Když jsme přijeli na místo, spatřili jsme úplně bledého muže, rybáře, jak sedí na břehu celý rozklepaný zabalený do deky a popíjí grog. Zpočátku nebyl schopný slova. Jenom kývnutím brady ukazoval na starou zelenou pramičku, kterou vytáhlo na břeh několik členů místního SNB.

A teď se podržte, pánové. V lodi ležela mrtvá tmavovlasá dívka, ve věku zhruba tak šestnáct let. Byla strašně podobná té veselé holce v kánoi, která kolem nás před chvíli projela, proto jsem si na tento případ vzpomněl. Jenom si představte tu hrůzu, když ji ten rybář objevil. Popisoval nám to nějak takhle:

„Lovil jsem na plavanou, na kroupy. Víte, sem do toho vracáku se stahují pěkný plotice a podoustve a já je tu chytám. Měl jsem jich vod rána už v saku několik, když najednou zmerčím tu loď. Vod Žloukovickýho mostu se ke mně v poklidu přibližovala. Nejdřív jsem jí nevěnoval pozornost, myslel jsem, že je to někdo vod nás rybářů, ale po chvíli mi na ní bylo cosi podezřelýho. Jednak jsem v ní žádnýho rybáře sedět neviděl, a navíc mířila přímo na mě. Podíval jsem se líp a strnul jsem hrůzou. V lodi ležela ta nebohá holka. Když loď plula sotva metr vod břehu a nekoordinovaně se točila v proudu, pokoušel jsem se ji zachytit podběrákem a přitáhnout. To se mi asi napotřetí podařilo. Ta holka byla úplně studená, už jí nešlo pomoct. Potom jsem ji přikryl svým pláštěm a běžel jsem vás co nejrychleji zavolat z nejbližší telefonní budky.“

„To je strašný, to bych nechtěl zažít. Kdyby se mi něco takovýho stalo, tak bych zahodil pruty do vody a snad už nikdy nechytal,“ komentoval předešlé vyprávění Vaněk.

„Jen nepovídej, bez ryb bys to, ty stará vydro, nevydržel ani tejden.“

„Já ti nevím, Láďo, taková mrtvola, to není jenom tak. To bych asi tak snadno nerozdýchal.“

„A dopadli jste vraha?“ zeptal se Láďa.

„S tím vrahem to bylo ještě hodně složité.“

„Tak na co čekáš, vyprávěj dál. Je to lepší než ve filmu.“

Kapitán Procházka začal rozdávat první pokyny:

„Zajistěte stopy, fotky, otisky, však to znáte. Až se tento rybář… jak se vlastně jmenujete?“ „Chadraba.“ „Až se pan Chadraba trochu vzpamatuje, tak ho vyslechneme. Mazaný, budeš u prvního výslechu se mnou, ať se zaučíš.“

V pramici jsme tehdy mimo té mrtvoly nalezli jeden rybářský prut s navijákem Stabil, s kličkou namontovanou napravo. Dále se v lodi válelo pár zrezlých háčků a cívka silnějšího vlasce. Podle zářezů na krku oběti se mohlo předpokládat, že byla dívka tímto vlascem uškrcena, to však potvrdila až pozdější pitva. Dívka byla úplně nahá, podle všeho byla znásilněna. Těžko však říci, zda se to stalo v lodi, nebo někde jinde. V ústech měla jeden vyražený zub. Zdálo se, že o něj musela přijít v nedávné době, ale zda se tak stalo v důsledku nějakého souboje o život, nebo byla příčina jiná, to jsme v první chvíli nerozpoznali. V každém případě jsme žádný zub v lodi nenašli.

Po sejmutí otisků a pořízení fotek mě kapitán Procházka přizval k prvnímu výslechu svědka Chadraby. To, jak popsal pan Chadraba objevení mrtvoly, to už jsem vám říkal. Nás ale zajímala další fakta.

„V kolik hodin k vám připlula pramice se zesnulou dívkou?“

„K vodě jsem přišel ještě za tmy, to mohlo být kolem šesté. Nějakou dobu jsem chytal, loď se tu objevila, až když vysvitlo slunko. Takže tak kolem sedmé.“

„Viděl jste tuhle pramici někdy dřív? Víte, komu patří?“

„Podobných lodí je tu víc, proti proudu je spousta chat a rybářů. Komu patří tahle, to opravdu nevím.“

„A jezdíte sem často, že tenhle kraj tolik znáte?“

„Skoro třicet let, od konce války.“

„Takže byste mohl znát i dotyčnou zesnulou.“

„Tak to nemohu sloužit. Nikdy jsem ji neviděl. Poptejte se po místních osadách, od nás ze Zbečna není. Nebo o tom nevím.“

„Dobrá, to nám prozatím stačí. Jestli si ještě na něco vzpomenete, dejte nám vědět.“

Pan Chadraba se nám později skutečně ozval. Škoda, že si na to nevzpomněl dřív. Ukázalo se totiž, že to byla informace zásadní…

***

Knihy autora: