Mrtvá na pramici (6)

„Bacha, Pepo, bere ti!“

„Sakra!“ zaklel Vaněk a hbitě chytil jeden ze svých feedrů, kterému se špička prutu ohýbala téměř až k hladině.

„Je tam!“ ohlásil vítězoslavně Vaněk a začal rybu zkušeně přitahovat. Ta se však jen tak jednoduše vzdát nechtěla. Namířila si to po proudu rovnou dolů. Vydra Vaněk se tím však nenechal rozházet, jemně přitáhl brzdu a opatrně rozdivočelou rybu otočil. Snažila se sice co nejdéle držet u dna, ale s tím si rybář poradil. Pomalu ale jistě ji přitahoval a po krátké chvilce se již v podběráku třepetala krásná podoustev.

„Konečně sem najely.“

„Zdá se, že jo, mně taky bere.“

Láďa přitáhl i svou rybu, sice o něco menší, ale také pěknou. Potom nastal rybářský koncert. Chlapi nestačili nahazovat. Tato symfonie trvala zhruba patnáct minut, potom podoustve odpluly zas dál. Láďa s Josefem chytili každý asi pět podouství, jenom Tonda neulovil žádnou.

„Pánové, jak vy to děláte?“

„To víš, leta zkušeností. Hlavně to chce slabší náčiní, ne takovou tuhou větev, na kterou chytáš. A ty háky, co máš, to je jak kotva od parníku.“

„Chytám na to odjakživa.“

„Z těch prutů si udělej násadu na koště a pořiď si něco pořádnýho.“

„Myslíte? Tak já si nějaké ty feedry, nebo jak těm prutům říkáte, koupím.“

„Nic si nekupuj, já ti nějaké do týdne seženu. A přijď večer do hospody, aspoň nám dopovíš tu svou detektivku.“

VII.

Život na vesnici plyne tak nějak pomaleji. Zvlášť, když žije člověk ve stavení sám. Jo, kdyby za Tondou jezdila vnoučata, bylo by to jiné. Ale kde jim byl konec. Měl dvě kdesi poblíž Mnichova, ale s nimi se setkával sotva jednou do roka. V emigraci v Německu si nežili špatně, on se tam živil jako taxikář a jeho žena pracovala v rozhlase. Setkávala se tam ale s úplně jinou sortou lidí, než byl Tonda. Postupně se jejich životy nevratně oddálily. Jeho žena se seznámila s jedním z moderátorů a spolu s Tondou žili už jenom formálně. Chovali se k sobě slušně, ale vztah to byl vychladlý. Jakmile přišla revoluce, neváhal Tonda ani chvilku a vrátil se do Čech. Syna již měl dospělého a zaopatřeného a nic jiného ho v cizině nedrželo.

Po návratu do Prahy pár pokusů o seznámení učinil, ale nikdy to nevydrželo dlouho. Vždycky to selhalo kvůli práci. Zkrátka, policisté asi nemají na soukromý život štěstí.

Tonda si odpoledne zkrátil poklízením dvora a kůlny, ale myšlenkami už byl za svými přáteli v Sokolovně. Dal si předsevzetí, že se tak jako minule nezřídí. Žádný tvrdý alkohol!

Do hospody přišel první.

Popíjelo tam jen pár místních štamgastů, kteří odsud snad neodcházeli nikdy. Jinak byla putyka prázdná. Tonda si poručil jednu desítku a čekal na své společníky.

„Tak vy jste prý ten slavný detektiv?“

Antonín Mazaný se ohlédl po hlase. Ptal se ho chlápek kolem čtyřicítky, který ho zdravil z druhého konce místnosti.

„Pracoval jsem leta u kriminálky, proč se ptáte?“

„Stejně vám většina vrahů utekla, policie je prolezlá korupcí.“

„Prosím vás, nic o tom nevíte. Většina vražd je odhalená ve velice krátké době.“

„Hlavně, že držíte za mřížemi nevinnýho Kájínka.“

„Tohle je už věc soudů. Kdejaký nýmand by ho chtěl pustit, aniž by znal detaily případu.“

„Ještě se jich zastávejte. Jste jedna verbež! A s tou poslední amnestií jste to totálně posrali.“

Dál se s ním Antonín Mazaný nebavil. S některými lidmi to zkrátka nemá cenu.

Konečně do hospody dorazil Vaněk.

„Nazdar, Tondo. Na Láďu čekat nebudeme, volal mi, že jel pomoct rybářům do Peček. Ryby potřebují v tom vedru vzduch, tak tam instalují na vodu vzduchovadlo a čistí požeráky a česla, aby voda mohla pořádně odtékat.“

„Jasně, to mi měl říct. Stejně nemám co dělat, rád bych pomohl.“

„To by bylo fajn, každý by chtěl jenom chytat, ale ta práce kolem se neudělá sama. Kolikrát už si Láďa stěžoval. Ale ono je to těžký, třeba já měl na celý odpoledne melouch, stavěl jsem u Dušků garáž. Ale dost lamentování. Karle, pošli mi sem jednoho pivsona a něco na zub.“

„Měl bych tu rybí škvarky, dal by sis?“

„Ty máš rybí škvarky? Ty zbožňuju. Sem s nima. Tondo, dej si taky, to musíš ochutnat!“

Pochoutka to byla opravdu výtečná, hospodský, který je připravoval, byl skvělý kuchař. Dokonce i tak obyčejné jídlo, jako jeho zavináče, tady bylo vyhlášené.

Josef zapil poslední sousto zbytkem piva a požádal Tondu, aby pokračoval ve vyprávění svého detektivního případu a on se opět ponořil do svých vzpomínek:

Mrtvá na pramici – vyprávění druhé

Druhý den jsme měli společnou schůzi, abychom si dohodli naše další kroky. Zatím jsme příliš stop neměli. Nevěděli jsme, komu patří pramice, jak se jmenuje oběť a už vůbec ne, kdo je vrah. O motivu nemohla být ani řeč. Pátrání bylo ale teprve v počátcích, tak byl kapitán Procházka ještě celkem v klidu.

„Tak, pánové, máte něco nového k případu dívky z Berounky?“

„Nechali jsme otisknout její fotografii a pustili to v kriminální ústředně, ale zatím se nám nikdo neozval.“

„Pramice je stará asi patnáct let, patrně vyrobená podomácku. Na boku je už zašlý název Mariana. Byla uvázaná jenom provazem, který je přeřezaný.“

„Nalezená imitace vlasce je silná 0,30 cm, vyrobená v Sezimově Ústí. Předpokládáme, že jím byla uškrcena, ale příčinu smrti nám teprve potvrdí kolegové z pitevny.“

„Průtok vody byl toho dne průměrný, tedy 16,9 metrů krychlových za sekundu. Takže od nejbližšího jezu mohla loďka splout maximálně za hodinku. Tedy, pokud se někde na chvilku nezachytila o břeh.“

To byly ty nejzásadnější informace, které podávali kolegové našemu šéfovi, jednu přes druhou. Ten si vše zapisoval do notýsku, obřadně vše podtrhl, a nakonec se ještě zeptal.

„Víc toho nemáte?“

„Zatím je to všechno,“ uzavřel jeden z členů týmu, „čekáme jenom na výsledky pitvy. Potom budeme moudřejší.“

„Takže si rozdělíme úkoly. Ty, Jardo, prověř všechna vodácká tábořiště proti proudu řeky, zda tam naši dívku někdo neviděl. Nosek projde chatky v okolí.“

„To na to mám být sám?“

„Vezmi si k ruce našeho mladýho.“ To myslel mě.

„A co mám dělat já, soudruhu kapitáne?“

„Vy, Hromádko? Zůstanete na základně, na příjmu, kdyby někdo volal.“

Nováček Hromádka protáhl obličej a v jeho pohledu se dalo rozeznat, že mi závidí. Já jel přímo k případu, kdežto on musel zůstat.

„Jo a nezapomeňte se ptát po té pramici. Sledujte opuštěná mola, zjišťujte, jestli někde nechybí loď. Začněte hned pod nejbližším jezem, podle mne by se na jezu tahle ztrouchnivělá loď potopila. Ta vražda se rozhodně nestala daleko. Ostatní projdou blízká nádraží, naše dívka mohla cestovat vlakem. Nezapomeňte se poptat výpravčích, mohli si všimnout něčeho zásadního. Tak co ještě sedíte, dejte se do práce!“

Nosek mě zaúkoloval, ať prozkoumám břeh a hledám opuštěná mola, případně ať se ptám rybářů, zda loď někdo nezná. Sám se poptával po chatkách, zejména s osamocenými paničkami ztratil podezřele mnoho slov.

***

Knihy autora: