Mrtvá na pramici (8)

Dnes byl Tonda u vody první — a jediný. Napadlo ho, jestli se ten dávný příběh s blondýnou už nerozkřikl a místní ženy teď tenhle revír mužům nezakazují.

Rozbalil své pruty a nahodil hnojáčka kousek od břehu. Lovil na plavanou. Po chvilce se splávek rozjel a na háčku se třepetal první okounek. Tonda si hned vzpomněl na časy mládí, kdy tu podobných pruhovaných krasavců chytával mraky. Tentokrát to byl však na dlouho jediný úlovek. Po čase ho už nebavilo sledovat upřeně splávek a začal pozorovat okolí.

Vysoko na nebi ladně kroužilo káně, vypadalo to, jako by na obloze tančilo nebo bruslilo jako nějaký krasobruslař. Tonda si lehl na záda a vydržel majestátního dravce pozorovat dlouhé minuty.

Probralo ho až šplouchnutí vody. Posadil se a pořádně se rozhlédl. Naproti stál malý, sotva desetiletý chlapec a lovil na třpytku.

To se zde nesmělo.

Tonda chtěl hocha na tento drobný přestupek upozornit, když se najednou chlapci ohnul prut. Zabrala mu ryba a ne ledajaká. Divže malého hocha nestáhla do vody. Ten musel zabírat vší silou, aby rybu dostal ode dna. Tonda vzal podběrák a malý lom v rychlosti obešel. To už s klukem u břehu bojoval statný candát z posledních sil. Ale i chlapec toho měl evidentně dost, takže byl vděčný, když mu Tonda pomohl s podebráním. Teď by možná mohl chlapci říci, že je tu přívlač zakázána, ale když spatřil jeho štěstím zářící oči, nedovedl to. On se to jistě časem naučí a možná právě pro ten dnešní okamžik se zamiluje nadobro do rybaření, tak proč mu kazit radost, říkal si Tonda v duchu.

Jiný názor měl však tlustý rybář s basou piva u nohou, který se objevil nedaleko a jenž se musel přivalit teprve před malou chvílí. Ani jeden z nich si ho totiž vůbec nevšiml, dokud na ně nezačal pokřikovat:

„To se to pytlačí, na třpytku!“

„Hleďte si svého, ono o jednu rybu neubude,“ zastal se hocha Tonda.

„Jistě, pak maj bejt ve vodách ryby, když se krade. Ale já to tak nenechám!“

„Nevěděl jsem, že se tu nesmí třpytkovat,“ řekl hoch omluvně.

„To může říct každej, ale dej si na mě pozor,“ pohrozil muž a s velkým rachotem si nadhodil své přeplněné krmítko. „Tak pustíš tu štiku, nebo ne!?“

„To je candát,“ bránil se hoch.

„A ještě ze mě budeš dělat blbce! Nemysli si, že nevím, kdo seš. Harant od Faltový. Tý známý běhny!“

Tonda zasáhl:

„To už snad přeháníš, ne! Starej se o sebe. Kluk na žádnou třpytku nechytal, a jestli chceš tvrdit něco jinýho, tak se brzy budeš nedobrovolně koupat. Za to ti ručím!“

Nepříjemný muž si chvilku přeměřoval svého protivníka, ale nakonec zmlkl a odešel. Takhle se Tonda dlouho nerozčílil. Pak již klidněji řekl chlapci:

„Sbal si věci i s rybou a jeď se domů pochlubit mámě. Ale příště si už dávej pozor, jak a na co se smí chytat, dnes to ber jako poučení a odměnu.“

„Dík, to jste hodnej. Tohle byl starý Dušek. Ten je protivnej na každýho,“ řekl chlapec, vlezl na kolo a pelášil domů.

IX.

S Vaňkem a porybným se na rybách nakonec sešli až za čtrnáct dnů. Vaněk musel pokračovat ve stavbě garáže a Láďa měl rodinnou návštěvu. Takže se společně dostali k vodě až první srpnovou neděli. Jeli navečer do starého ramene Mrliny na líny.

Vaněk splnil slib a přivezl s sebou pro Tondu slíbené pruty.

„Tenhle slabší, to je picker, ideální na tyhle menší toky. Ten druhý, to už je klasický feedr s vyměnitelnou špičkou. Dneska tam dej tu žlutou, ta je jemnější, abys poznal i ty nejjemnější záběry. Ale na Labe, hlavně na jaře, když voda silně táhne, dávej tu červenou, jinak tam nic nechytneš.“

„Díky za rady, ale ty, koukám, dneska feedry nemáš.“

„Na takové malé vodě chytám nejraději na bič, to je pak úplný koncert.“

A také že byl. Vaněk prohodil hrstkou svého speciálního krmení s voňavým konopím, nasekanými patentkami a bílými červy a na záběry nemusel dlouho čekat. Nachytal spoustu rybí drobotě, plotičky, perlíny, karasy a cejny. K večeru mu přišel i první lín.

Ani Tonda s Láďou nebyli bez úspěchu, i když měli záběrů podstatně méně. Každému se však nakonec podařilo svého lína chytit, a Tondovi dokonce zabral i menší kapřík. Tento den všechno pouštěli zpátky, nikdo z nich rybu nepotřeboval a ostatně žádná ani nebyla natolik velká, aby to vůbec stálo za to. Šlo jim hlavně o prožitý zážitek.

Když se začínalo šeřit, začali balit. Najednou zaslechl Tonda zvuk motoru. Na druhém břehu odjížděl s igelitkou na nosiči babety směrem k Nymburku muž v rybářském klobouku ozdobeném třpytkami. Nemuselo to znamenat nic významného, ale Tonda si tento okamžik přesto zapamatoval.

Na zpáteční cestě se stavili na jedno. V neděli nehodlali vysedávat v putyce dlouho, ale oba Tondovi kolegové naléhali, zda by jim nemohl dovyprávět svůj detektivní příběh. Byli jeho vyprávěním lapeni jak dvě malé rybky.

A to měl pro ně Tonda ještě jedno překvapení. Doma si totiž připravil poznámky a část vzpomínek předem sepsal. Připadalo mu to tak lepší, jinak mohl na něco zapomenout.

Když začal předčítat, naslouchali mu jako malé děti.

***

Knihy autora: