Příliš chytré město

Byl jsem dlouho pryč.

Ale teď jsem zase ve Městě a mám štěstí:

Podvečerní svit paprsků babího léta nabádá k procházkám. Svět se pomalu zbarvuje do zlatova a lidé se před nadcházejícím podzimem během procházek parkem kochají vší tou přenádhernou scenérií a čerpají do sebe životodárnou energii.

Měl jsem sice v plánu trochu uklidit ve svém podnájmu a nabrousit nože, které mi přišly nějak tupé, ale tomuhle se nedalo odolat, a tak i já jsem se vydal raději načerpat sil v blízkém parku. Tak krásný podvečer by byla škoda propásnout. Nemohl jsem však ani tušit, co mě tam čeká. A nejen tam.

Měl jsem v plánu si najít nějakou volnou lavičku a zhruba hodinku, dokud bude relativně světlo a teplo, si číst.

Většina laviček byla obsazená, ale lidé na nich mi připadali něčím podivní. Občas si něco mumlali a vypadali, jako by v tomto krásném čase nebyli dvakrát spokojeni.

Nijak zvlášť jsem se tím však nezabýval a vyhlédl si první volné místo asi sto metrů ode mě. Přidal jsem do kroku, aby mi lavičku nikdo nezasedl.

Dosedám na lavičku a vyndávám knihu. Tu odněkud zaslechnu:

„Co čteš?“

Ohlížím se, ale nikde nikdo.

„Povídám, co čteš?“

„Je tu někdo?“

„Aha, zase jeden natvrdlej, co neumí odpovídat na jasně položenou otázku.“

Podíval jsem se za nejbližší strom, zda se tam někdo neukrývá, ale nikoho jsem tam neobjevil. Potom jsem do éteru křikl:

„Pane, nebo paní, na vaše infantilní vtípky opravdu nejsem zvědavý. Nebráním se komunikaci, ale rád bych věděl, s kým mám tu čest! A jestli jde o tu knihu, čtu Obětinu od Jana Křesadla.“

„Hm, to je slušný, lepší než nějaká tuctová detektivka. Mám dneska celkem štěstí, ráno tu jeden důchodce četl Mistra a Markétku, zato minulý týden to tady byla jedna červená knihovna za druhou, no prostě děs!“

Teprve nyní jsem si uvědomil, že se hlas ozývá přímo pode mnou. Jako by promlouvala přímo lavička. Připadalo mi trapné debatovat s lavičkou, ale nedalo mi to a polohlasně jsem se zeptal:

„To mluvíš ty, lavičko?“

Neuvědomil jsem si, že zrovna kolem prochází mladá atraktivní žena, které jsem asi musel připadat jako šílenec, když hovořím s věcí. Také se posměšně ušklíbla a šla si svou cestou.

„Jasně, že to mluvím já, patřím do řady chytrých laviček, které sem Město nedávno instalovalo. Máme zabavit anebo vzdělávat návštěvníky parku. A z toho posměšku té dámy si nic nedělej, ono na ni také dojde, až si ji vychutná chytré zrcátko. Stačí, aby nezobrazilo pravdu a tu a tam ukázalo vrásku navíc, a smích tu dámu přejde jistojistě.“

„Chytré zrcátko, chytrá lavička, co to má znamenat? Kolik takových chytrolínů tu teď, ve Městě, vlastně je?“

„Budeš se divit, ale spousta. Co si budeme povídat, lidé potřebují dozor. Řekla bych, že jsou zkrátka nesvéprávní. A tak jsme nastoupily my, chytré věci. Prvními průkopníky byly chytré telefony, pak jsme přišly na řadu my, chytré lavičky, a téměř současně chytré koše, ale to není vše. Do Města se v současné době dostávají další chytré věci běžné denní spotřeby. Chytré lampy, chytré ledničky, a dokonce i chytré pivo. To je obzvlášť užitečná věc, když si pivo poklábosí s nějakým samotářem, nebo třeba přesvědčí notorika, aby tolik nepil. Zrovna včera tu seděl jeden pobuda, a když si otevřel svého lahváče, nestačil se divit. Ta mu dala, ta láhev. Ten její proslov, to si za rámeček nedá. To si bude pamatovat nadosmrti. Prý, proč se jen poflakuje, že je budižkničemu, že o sebe nedbá a kdesi cosi, a na závěr mu odepřela zlatavý mok vydat, dokud se nepolepší. Protože odmítl, vypěnilo pivo na trávu. A ten týpek, představ si to, poklekl na všechny čtyři a vyjeveně hmatal po pivkem navlhlé trávě, jako by chtěl ještě poslední zbytky pěny slíznout. Haha!“

Moc se mi to nelíbilo, proč by nám měly věci zasahovat takhle do života? Notabene, proč by nás měly přesvědčovat o naší hlouposti, o našich nedostatcích. Jsme snad svobodní, co je jim po tom, co jíme, pijeme nebo čteme? Naštval jsem se a bez rozloučení rozmrzele odešel. Už mi bylo jasné, proč se ostatní lidé na lavičkách tvářili tak nelibě, už jsem věděl, co je trápí.

Jdu dál svou cestou a najednou jasně vidím, jak se lidé nemohou sžít ani s ostatními chytrými věcmi.

Kuřák vztekle odhazuje chytrý zapalovač, který ne a ne zapálit cigaretu. Možná to bylo jeho štěstí, chytrá cigareta by si ho zajisté vychutnala, a pokud by byla stejně škodolibá jako ta lavička nebo zrcátko, kdoví, jestli by ho dokonce i nezadusila.

O kus dál potkávám chytrý kočárek, který prchá před maminkou, jež evidentně požila něco alkoholu. Kličkuje, náhle mění směry, jen aby dítě ochránil před tou nezodpovědnou ochechulí. Ale já nevím, jestli se tomu smát, nebo brečet.

Vrcholem však bylo, když jsem spatřil chlápka, jak vztekle kope do modrého odpadkového koše. Byl úplně nepříčetný.

„Už toho mám dost,“ křičel, „já ti dám, že netřídím odpad a že tenhle obal patří do oranžového koše. Co je ti po tom? Já si budu vyhazovat, kdy chci, co chci a kam chci, rozumíš!?“

Koš mu odpověděl něco chytrého, ale muž se nedal zastavit, pral se s košem plnou vervou, tloukl do něj vší silou pěstmi, pak ho objal svými pažemi a zvedl ho do výše jako nějaký zápasník soupeře v boji řeckořímském, a nakonec ho povalil na zem. Ale ani to mu nestačilo, dál do něj kopal a nandal mu, co se do něj vešlo. Cítil jsem s mužem, byť v tomto případě musím uznat, že na to, aby svého lidského soka předčil, tento koš příliš inteligence nepotřeboval.

Po tomto roztodivném výletě jsem se již těšil, až si doma odpočinu. Měl jsem hlad, tak jsem se přiblížil k ledničce. Snažím se ji otevřít, ale ona se vzpírá. Zaberu více, ale nepovoluje. A pak mě dorazí:

„Podle fotek na facebooku jsi za tu dobu, co jsi nebyl ve Městě, přibral nejméně pět kilo, vrať se zpátky, až uběhneš aspoň tři kilometry, rozumíš?!“

A mně v tu chvíli došlo, že se svět žene do záhuby. Zoufale jsem zvolal:

„Vraťte nám, prosím, naše obyčejné, hloupé věci! Já chci mít normální věci, copak tu už není vůbec nic nechytrého, primitivního, nejlíp úplně tupého?“ žadonil jsem.

Ale ze stojánku na kuchyňské lince se ozvalo:

„Tady, prosím, k službám! Ale už bys nás mohl konečně nabrousit!“

Knihy autora: