Raut

Jiří Pešaut (foto © Lukáš Kuta, 2014)

Na první pohled se jednalo o docela běžný firemní raut. Švédský stůl plný světoznámých dobrot, kvalitní značky vín, dámy v překrásných šatech ověšené drahými šperky a v pozadí znějící muzika.

Vše probíhalo dle zaběhlých zvyklostí. Tedy až do chvíle, kdy přišel ten podivný chlápek. Nebylo možné si ho nevšimnout.

Prvně jsem ho zahlédl u mísy plné malých kuřecích řízků. Zkoumavě si je prohlížel a vybíral, který bude ten pravý. Ten zcela na vršku, nebo raději ten trochu více osmaženější?

Nakonec si vybral jiný, ale to není podstatné. Zajímavé bylo jeho následující chování.

Řízek si labužnicky dlouze prohlížel ze všech stran, otáčel ho na vidličce, s neskrývanou něhou k němu čichal a já jen čekal, kdy si jej vloží do úst.

Překvapil však nejen mě, ale celé osazenstvo. Řízek jakoby lehce políbil, ale potom jej opatrně z vidličky sejmul a vrátil ho zpět do mísy. Znovu začal vybírat řízek jiný, napíchl jej na vidličku, přičichl, políbil a opět jej do mísy vrátil. To se opakovalo se všemi řízky. Natolik nás to konsternovalo, že nikdo z nás nestačil zasáhnout.

Řízky to však nekončilo, podobně se choval u chlebíčků, salátů, zapečených brambor, sýrů a na různé způsoby upraveného masa. Přiznám se, že jsem již neměl chuť jíst, když jsem tohle všechno viděl.

Podivín odešel, ale o další překvapení na večírku nebyla nouze. Za chvíli přišel jiný týpek. Takový skrček v kvádru a kravatě. Což o to, nijak zvlášť se od ostatních nelišil, snadno by splynul s davem. Jenže on měl s sebou krosnu!

Rychle se ukázalo proč. Vyndal z krosny umělohmotnou krabičku, bez ostychu přistoupil k míse řízků a celou si ji nasypal do krabičky. Takto to opakoval i u dalšího sortimentu. Divil jsem se, že nezakročila ostraha. Osopili jsme se na něj, ať toho nechá, ale vůbec nic si z našich výhrad nedělal. Naplnil si batoh, do ruky si na cestu vzal poslední chlebíček a elegantně zmizel.

Sebral téměř vše, přesto na stole ještě něco zbylo, tácek s karbanátky. Ty já opravdu zbožňuji. Po celou dobu si jich ani jeden z předešlých podivínů nevšiml. S chutí jsem si pro jeden šel. Již jsem byl téměř před stolkem s karbanátky, když přede mne skočila velmi hubená, dalo by se přímo říci anorekticky vzhlížející žena a celým svým tělíčkem se mi snažila zabránit si mé oblíbené jídlo vzít.

„Madam, mohla byste mne s dovolením pustit k těm karbanátkům?“

„A proč je chcete?“

„Proč asi, mám hlad a mám karbanátky rád.“

„Kdybyste měl karbanátky rád, tak je nebudete žrát.“

„Zbláznila jste se?“

„Já? Ne! To vy všichni jste se zbláznili, pokrytecky tvrdíte, že máte rádi jídlo a pak ho zabijete. To jídlo si zaslouží svobodu a úctu!“

Neměl jsem na to slov. Asi jsem se zcvoknul já. Nechal jsem ženskou a karbanátky být a s rozporuplnými pocity jsem odešel.

***

Úvodní příběh se vám může zdát poněkud potrhlý. Ano, je potrhlý. Před nedávnem mě k jeho napsání přiměl přítel, který měl krátkou poznámku k rybaření. Pokud rybáři mají rádi ryby, tedy ne ve smyslu potravy, prý by nemohli ryby zabíjet. Snažil jsem se mu vysvětlit mnohé o práci rybářů. Kolik hodin stráví u vody, aby čistili břehy, opravovali hráze, a hlavně vysazovali ryby do řek a rybníků. Bez nich by dávno v našich vodách žádné ryby nebyly, protože upravené toky našich řek neposkýtají rybám dostatek úkrytů před predátory, jako jsou například kormoráni. Přirozená místa pro výtěr ryb jsou ničeny velkými milovníky přírody – vodáky, kteří používají řeku jako dálnici a možná ani nevědí, že během jarního sjíždění řek nedovolí rybám se v klidu vytřít. Některé ryby, například okouni se naopak nedokáží úspěšně vytřít kvůli látkám z antikoncepce, které zatím nedovedeme v čističkách zcela zlikvidovat.

Abych však nebránil pouze rybáře. I v jejich řadách jsou různí lidé, a ne všichni se znamenitě o přírodu starají. Dochází u nich i k neobvyklým extrémům a názorovým střetům a jako paralelu k jejich chování jsem napsal úvodní část.

Po sametové revoluci k nám ze západu přišel nový trend lovu. Chyť a pusť. Mezi rybáři je to obrovské téma. Kdyby mohli proti sobě postavit vozové hradby a na válečném poli se pobít, byla by to bitva do posledního muže. Podle jedněch je lepší ryby vždy pouštět, aby si zachytali další. Druhým se to zdá zvrácená zábava, lovit ryby jen pro radost. Chytit ji, popíchat háčkem a pustit.

Na druhou stranu jsou také rybáři, kteří berou vše. Jejich mrazáky jsou nacpané k prasknutí, ale oni nemají dost. Museli by jíst ryby od rána do večera a stejně by to nemohli do konce roku všechno spotřebovat. Rybaření v této podobě vypadá tak, že se po namáhavé dřině vychovají ryby, nasadí se do rybníků a většina se během pár dní pod hromadným nájezdem rybářů – masařů vychytá, ryby si ani nestačí na nové prostředí zvyknout a o případném rozmnožení v přirozeném prostředí nemůže být ani řeč.

A pak přijde k vodě jiný druh rybáře, relaxující, který nepotřebuje naplnit mrazák, má rád ryby v jejich přirozeném prostředí, ale tu a tam si jednu rybu vezme. Protože nemá nic proti existenci běžného potravního řetězci, a zejména proto, že ctí hlavní smysl lovu. Chytání ryb nemůže být pouťová zábava. Nebere však od vody vše, vrací generační ryby – k výtěru – a příliš malé, aby dospěly. Je to svým způsobem hospodář, který také nenechá přezrát svou úrodu.

Jenže náhle přijde bláznivý ochránce přírody, zelenáč, a aniž by dotyčného člověka opravdu znal, začne mu tvrdit, že ryby nemá rád, když si jednu vezme a chystá se ji zabít.

***

Pohybujeme se od extrému k extrému. Nemusí se jednat jen o rybaření. Když se porozhlédneme kolem sebe, je to vidět všude. Stále méně dokážeme vyhodnocovat věci selským rozumem a přikláníme se k extrémům. Ať už v názorech na rybařinu, vegetariánství, nebo v politických názorech či v názorech na velký problém současnosti – migraci. Nechceme jít se středním proudem, potřebujeme za každou cenu vybočovat a uchylujeme se stále více k extrémismu. Neumíme již naslouchat druhé straně a zároveň neumíme věcně, bez demagogie vyjádřit a obhájit svůj názor.

V kontextu toho všeho, o čem jsem psal: Zdá se Vám úvodní část článku stále ještě potrhlá?