Výlov

Řekne-li se výlov, prvně si vzpomenu na dobu svého mládí, když jsem se motal pod nohy velkým rybářům, abych byl vodě a rybám co nejblíže. Záviděl jsem jim, že mohou tahat sítě kalnou vodou a bahnem, přál jsem si podebírat macaté kapry do keseru a přenášet ryby do kádí. Vždy mě však zahnali, tak jsem si musel vystačit lovem rybí drobotiny v brouzdališti.

O pár let později jsem se konečně dočkal. Jako člen uhříněveské rybářské organizace jsem se zúčastnil několika výlovů. Tahal jsem sítě, brodil jsem se bahnem, splynul jsem s vodou a jejím tajemstvím. Asi před sedmi lety se mi jedno takové tajemství ukázalo při výlovu rybníka v Dubči, když se do našich tenat zamotal sumec albín, tedy tehdy spíše sumčí miminko, měřil odhadem šedesát centimetrů. Tehdy jsme stěhovali ryby z tohoto rybníka k nám, takže se u nás zabydlel i tento žlutý vousáč.

Můj zatím poslední výlov se konal 22. 10. 2016. Potřebovali jsme odlovit ryby z našeho chovného rybníčka, sotva čtvrt hektaru velkého. Sešli jsme se, postupně se vynořujíce z mléčné ranní mlhy, v sedm hodin ráno. Nejprve jsme probrali pár svých posledních rybářských zážitků, někteří si ještě zapálili svou nezbytnou cigaretku, ale brzy se ujal velení místní hospodář, Radek Ptáček, aby výlov zahájil.

Pomalu, někteří v rybářských broďákách a pláštích, jiní jen v holínkách, jsme se přesouvali ke hrázi. Tam už se štosoval dav zvědavců, protože se s postupně klesající hladinou zjevovaly na hladině rybí hřbety. A ne jen tak ledajaké, bylo mezi nimi několik kapitálních kusů, ale v rozbahněné vodě, se jen zřídka dalo rozeznat, o jaký druh jde.

To už jsme však napouštěli kádě vodou z vedlejšího rybníka, Nadýmače, a chystali další práce. Bylo také třeba přesunout přihlížející lidi, zejména malé děti, o kousek dál. Dokázal jsem se vžít do dětských dušiček, také se mi kdysi nelíbilo, že nemohu být blíže tomu dech beroucího dění, dnes už vím, že jde o bezpečnost, ale hlavně o to, neplašit ryby z míst, kde již máme předem připravenu síť.

Na první zátah tedy není potřeba se plahočit bahnem, stačí pouze ryby nahnat nad síť, o což se postaralo několik rybářů na lodích tím, že mlátili klacky o hladinu. Většina ryb se neochotně přesunula do našeho lovného místa, ale ty zkušenější se nenechaly zmást. Já stojím na okraji rybníka u hráze a čekám na pokyn ke zvednutí sítě. Než k tomu dojde, zažívám neskutečný zážitek. Náhle se otevřela hladina a z hlubin vyskočila vylekaná, téměř metrová štika. Vše se děje jen několik centimetrů přede mnou. Na chvilku se v prostoru zastaví a třepe hlavou. Díváme se téměř z očí do očí, klidně mohu spočítat její ostré zuby. To však nestíhám, jelikož štika padá s plesknutím zpět do svého živlu, ale navíc jsem se natolik lekl, že jsem na nic neměl čas.

Konečně zvedáme síť plni očekávání, co v ní uvízlo. Je plná žluťoučkých kaprů, protáhlých amurů a robustních tolstolobiků. Děti na břehu to nevydrží a běží blíž. Teď už je necháme. Každý obdivuje tu spoustu ryb a mezi nimi i kapitální kusy, candáty a štiky.

Těm nejostražitějším rybám se však podařilo uplavat. Je potřeba udělat další zátah. Nějakou dobu se čeká, až se ryby zklidní, ale to už připravujeme další síť a táhneme ji vodou.

To je ta pravá rybařina, ten pravý výlov.

Táhnout síť nasáklou hlubokým bahnem a studenou vodou jde ztěžka. Pomalu, krok po kroku postupuji dál, jen stěží zvedám nohy, ale nevzdávám se.

Právě tohle jsem jako malý záviděl rybářům a teď to mám!

Zdivočelé ryby mi narážejí do nohou, voda mi cáká do obličeje, ale přesto všechno cítím jisté uspokojení.

Znovu zvedáme síť. A začíná mela. Kapři, plotice a cejni se mrskají. Tu a tam se objeví i okoun, a dokonce i jesen a tloušť, ryby, které bychom čekali spíše v řece.

A nám začíná pořádná dřina. Desítky vaniček s rybami přenášíme do kádí, tam je znovu třídíme dle velikostí a druhů a roznášíme do našich revírů. Není to nic jednoduchého na rozmáčeném klouzavém terénu, ale nestěžujeme si. Na to není čas, musíme ryby vypustit co nejrychleji, aby se dlouho netrápily. Pravda, malá část z nich je připravena i na prodej, ale to k tomu všemu patří

Víme však ještě o rybě, která v síti chybí. Doufáme, že nezemřela. Náš hospodář rozhodne, abychom ještě více upustili vodu. Hladina pomalu klesá, když kdosi z davu hlesne:

„Támhle, támhle je, podívejte!“

Co následuje, to se snad ani nedá popsat. Parta dospělých chlapů se zblázní a vrhá se doslova střemhlav do bahna. Uprostřed rybníka se totiž zjeví obrovské tělo sumce.

Ano, jedná se o již zmíněného albína, kterého jsem kdysi držel v náručí. Teď je krapet větší, zhruba metr a půl dlouhý. Naháníme ho bahnem, jako prase utíkající na dvorku. Je to vskutku směšná podívaná, sumec si s námi doslova hraje, ale my, kompletně celí od bahna se nevzdáváme. Sumce musíme odlovit, máme pro něj připravený rybník větší, tady by dlouho být nemohl.

Když se sumec dostatečně vydováděl a jistě i uspokojil tím, že nás tak zmáčel, tak se přece jenom nechal chytit. Byl opravdu ozdobou celého výlovu, pravý král našich uhříněveských rybníků.

Následuje pár nezbytných fotek, obdiv dětí i dospělých a přesun sumce do jeho nového domova. Neseme ho s kolegou ve vaničce a pomalu sestupujeme k čerstvě napuštěnému rybníku. Ponoříme sumce pod hladinu. Chvíli čeká, ale brzy majestátně odplouvá. Ještě nám stačí zamávat ploutví, ale to už pomalu mizí jeho elegantní žluté tělo v hlubinách.

Tak na shledanou sumče, snad se spolu ještě někdy příště setkáme.