Nepovedený souboj

Je pondělí ráno. Pluk je nastoupený na nástupišti v sevřených tvarech. Rota za rotou, prapor vedle praporu. První, druhý a třetí tam stály vzorně vedle sebe. V levé části nástupiště zabezpečovací jednotky.

Na malé tribuně před nastoupenými jednotkami postávali zástupci velitele pluku. Náčelník štábu byl připraven podat hlášení veliteli, který se blížil od budovy štábu s výrazem ve tváři, který nevěstil nic dobrého.

Říkali mu „Grizzly“, protože opravdu jako medvěd vypadal. V mládí to byl určitě vysoký, štíhlý a silný muž. Za války bojoval v řadách 2. paradesantní brigády s Němci ve Slovenském národním povstání.  Dnes, po padesátce, kdy značně přibral, byla jeho postava mohutná a budila skutečně respekt. A nejen to. Měl mohutné srostlé obočí, které bylo v naprostém souladu s hustou, na ježka ostříhanou hřívou tmavě hnědých, místy stříbrem prokvetlých vlasů. Když si k tomu představíte tváře a bradu, které se majiteli nikdy nepodařilo úplně vyholit… Tak vám z toho fakt vyjde medvěd.

Došel kvapně až na nástupiště, rázným máchnutím ruky zastavil náčelníka štábu, aby ho nezdržoval hlášením, doslova vyběhl po několika schůdcích na tribunu a šel rovnou k mikrofonu, do kterého z jeho úst zahřmělo několik krátkých vět.

„Volal mi náčelník Veřejné bezpečnosti. Zase jste se ve městě porvali. Na růžku dostalo několik zbabělců z vašich řad přes hubu od obyčejných civilů a U krále Přemysla se porvali ženisti s dělostřelcema. Kdo vyhrál v tomto případě není důležitý, protože všichni aktéři skončili na záchytce. Ti co se neprali, ničili cestou do kasáren veřejné osvětlení a kamením rozmlátili zrcadlo na křižovatce od Záběšní Lhoty. To všechno jste dokázali za jeden víkend.“

„Grizzly“ se na chvíli odmlčel a obrátil se ke svým zástupcům. „Připadá mi, že každé pondělí řeším pořád to stejné. Chlastaj, perou se a ničí všechno, co jim pod ruku přijde. Mají moc energie. Už jste slyšeli staré vojenské pravidlo, že voják buď běží, anebo leží. A když leží, tak se zakopává. A to se jim teď stane. Budou běhat, cvičit, nebo se budou zakopávat!“

„Veliteli, na to nemáte písemnou přípravu,“ taktně jej upozornil zástupce pro věci politické, který cítil potřebu hlídat velitele, aby v něčem neporušil vojenské řády.

Grizzly se zatvářil jako by chtěl zavrčet a kousnout. „Nevzpomínám si, že by při povstání ve slovenských horách po nás wehrmacht chtěl nějakou písemnou přípravu. Kdo neuměl střílet, nebo se dobře schovat, toho prostě zastřelili a šli dál,“ pronesl pohrdavě ke svému politrukovi a otočil se k mikrofonu.

„První prapor na cvičák, druhý prapor na cvičák a třetí taky!!! Ostatní do autoparku a ošetřovat techniku!!!“ Hřímal „Grizzly“ na své jednotky.

***

Mezi obědem a vyhlášením denního rozkazu se vypravil nadporučík Jarda Tvrzník do výstrojního skladu. Měl ještě nějaké poukázky na výstroj a potřeboval si koupit novou uniformu. Jaké bylo jeho překvapení, když v kanceláři správce výstrojního skladu, nadpraporčíka Ferdinanda Budaše, uviděl dívenku hezkou jako obrázek. Štíhlá blondýna s velkýma modrýma očima, tvářičky růžové, rtíky našpulené, jako by byly stále připraveny k líbání.

Na první pohled bylo zřejmé, že se necítí právě dobře ve společnosti staršího muže, který si naléval z láhve Vizognaku, ukryté ve spodním šuplíku psacího stolu, a „obšťastňoval“ ji oplzlými vtípky.

„Vítám tě, motostřelče,“ zvolal Budaš teatrálně na Tvrzníka, „teda kdo tobě dal důstojnické hvězdičky?… To byla sabotáž!“ dodal svoji oblíbenou průpovídku, kterou používal tradičně směrem k mladým důstojníkům, když již byl pod parou. Pod parou býval často, ale nadřízení mu to tolerovali, protože mu nikdy nic ve skladu nechybělo a jednotky dostaly vše, co měly dostat. Nikdo neví, jak dokázal v těch vzácných chvilkách střízlivosti vycvičit své podřízené, aby jej na slovo poslechli a vše mu ve skladu fungovalo. Nejspíš měl schopnosti, díky kterým by už byl dávno někde na ministerstvu, pokud by neměl tolik rád tu skleněnou láhev s ohnivým obsahem.

Jarda slušně pozdravil, i když podle řádů měl Budaš nižší vojenskou hodnost a tedy se měl postavit a představit se. Budašových padesát let a Jardových dvacet čtyři to však ani jednomu z nich nedovolovalo, a tak nad řády zcela výjimečně vyhrál zdravý lidský rozum. Jarda už znal i oblíbenou Budašovu průpovídku, proto na ni nijak nereagoval a rovnou se zeptal na novou slečnu: „Co to tu máte za posilu? Taky by se mi někdo takový hodil. Přes samé papíry už nevidím ve své kanceláři na pracovní stůl.“

„Líbí se ti, co? Jenže tu ti nedám, nemohl by ses soustředit na práci, to mi věř, mladíku.“

„Naštěstí, o tom nerozhodujete,“ řekla stručně dívka k nadpraporčíkovi, postavila se a podala Tvrzníkovi ruku: „Poručík Jiřina Novotná,“ představila se. Jarda až nyní zaregistroval, že dívka má na ramenou výložky se zlatými hvězdičkami. Na tak útlá ramena byly nepřirozeně velké, ale to Jardovi nevadilo, protože on se ženám v uniformách díval na ramena vždy až naposledy. Většinou nevnímal, jakou mají vojandy hodnost, protože to u žen pro něho nebylo důležité.

„Tahle krasavice nepřišla k bojovým jednotkám. Ta přišla velet do kuchyně,“ doplnil představování smutně Budaš.

„Do kuchyně?“ upřímně se zhrozil Jarda. „Vždyť ji tam ty vlčáci sežerou za živa.“ Tvrzník se díval na Budaše, jako by za to mohl on.

„Pánové, já jsem tady. Klidně to můžete říct i mně,“ hrála si ještě na suverénní již trochu znejistěná blondýna, „jaký vlčáci že mě sežerou?“

„Mladej ti to vysvětlí,“ kývnul hlavou Budaš na Jardu a nalil si další skleničku.

„To je tak, milá slečno poručice. Denně posílám do kuchyně pracovní směnu, kam zařazuji ty největší syčáky, se kterými se nechci rozčilovat na cvičáku, anebo se prostě k ničemu nehodí. A jak vím, dělají to tak všichni velitelé rot. Takže se vám tam sejde denně taková padesátka budižkničemů, kterým se nechce nic dělat. Jen koukají, kde by co sežrali. Proviantní náčelník nechal všude namontovat mříže, protože by při porcování masa všechno zmizelo i s kuchtíkama.“

„Nestraš ji!“ houkl na Jardu Budaš.

„Strašit vás nechci, slečno, ale uvědomte si, že ty kluci tam jdou dělat ryze ženské práce. Musí čistit zeleninu, umývat nádobí, drhnout podlahu… a to se jim opravdu nechce.“

„No, je to snad práce jako každá jiná…“ bledla Jiřinka při představě, co ji ve vojenské kuchyni vlastně čeká.

„To se musí vidět a zažít,“ usmíval se Jarda na Jiřinku, „až pak budete vědět, o čem mluvím.“

„Podívej, jak je bledá,“ kývnul hlavou Budaš na zdrcenou poručici, „napijte se, slečno, vůbec nevíte, do čeho jste to vlezla.“

Jiřina tentokrát bezděčně šoupla obsah sklínky do hrdla, ani se neoklepala. „Viděla jsem už, že vchod do kuchyně je za pevnou mříží. Ale vůbec nevím, proč tam je?“

„To poznáte, až půjdou jednotky na oběd,“ rozpovídal se Jarda, „ono se totiž dost často stává, že na poslední jednotku prostě nic nezbude. Tady platí na sto procent pravidlo že… kdo zaváhá… nežere!!“ smál se Jarda, „to byste nevěřila jakou sílu má dav, který se dá do pohybu směrem k jídelně. Jednou se náš ‚Grizzly‘ rozhodl, že je zastaví, a postavil se i s náčelníkem štábu a politrukem před jídelnu. Hromovým hlasem řval na vojáky, aby se ukáznili, seřadili po jednotkách… a tak tak, že stačili všichni tři uskočit před rozběhnutou masou hladových vojáků.“

„Proto tam nechal nasadit tu mříž?“ byla stále jako v říši divů Jiřinka.

„Ale houby…“ uchechtl se Budaš „Grizzly, když pochopil, že s těmi divočáky nic neudělá a veškeré jeho další snažení by vedlo ke snížení jeho velitelské autority, se tvářil, že se o ukáznění davu nikdy nesnažil, a nařídil proviantnímu náčelníkovi, aby si udělal v kuchyni pořádek…“ pokračoval smějící se Budaš, „no a provianťák tam nechal nasadit mříž, která má ty hladové hordy zastavit.“

„A to tomu vašemu veliteli není trapné, že dal svému podřízenému úkol, se kterým si sám neporadil?“ podivovala se Jiřinka a znovu se napila z dolité skleničky.

Jarda Tvrzník a Ferda Budaš se na sebe podívali. „Jo, tak to v opravdovém životě chodí, slečno Jiřinko,“ začal zase vykat mladé poručici již notně opilý Budaš.

„Máte samozřejmě pravdu,“ zahleděl se Jarda dívce do hlubokých modrých očí, „my všichni víme, že je to trapný, ale nemůžeme se domluvit, kdo mu to půjde říct.“

Když Budaš slyšel nadporučíkova slova, vyprskl smíchy a rozlil polovinu pohárku, který si právě přikládal k ústům. „No podívej se, co děláš…“ sprdnul mladého důstojníka.

„Snad existuje něco jako vojenská kázeň ne? Jednotku na stravu podle základních řádů doprovází dozorčí…“ Jiřinka větu nedokončila, protože Ferda Budaš i Jarda Tvrzník se začali upřímně z plna hrdla smát.

„Přišla jste ze školy, co?“ zvážněl Jarda. „To nás potkalo všechny, a žijeme. Vy to taky přežijete, slečno Jiřinko, nebojte se. Nejdříve se jen dívejte a hlavně se nesnažte nic měnit.“

Budaš náhle také zvážněl, dokonce vypadal, že vůbec nic nepil. Buď měl perfektně nacvičený přechod z opilosti do střízliva, nebo opilost jen hrál, aby si mohl víc dovolit k mladé ženě. Pravdu věděl jen on. Zcela věcně požádal velitele motostřelecké roty, aby zavolal někoho, kdo pomůže slečně poručici s těžkým nákladem na ubytovnu: „Právě tady vyfasovala celou stejnokrojovou výbavu, a určitě si ještě pamatuješ, kolik to všechno váží.“

Poručík Tvrzník zavolal na rotu a nařídil dozorčímu, aby poslal pomocníka s kárkou k výstrojnímu skladu. „Toho vojáka si dobře zapamatujte, slečno Jiřinko, protože má u vás řízek navíc,“ zažertoval Jarda k poručici Novotné.

„Jestli projde mřížema,…“ rezignovala sklíčená Jiřinka.

***

Právě ve chvíli, kdy se dostavil voják s kárkou, vstoupil do kanceláře správce výstrojního skladu nadporučík Jaromír Král. Velitel tankové roty. Tankisté u motostřelců, takzvaných bigošů, to byla vždycky elita. Ale Jaromír Král byl ještě k tomu všemu beznadějný donchuán. Líbily se mu ženy, a on se líbil jim. Aspoň do doby, než ho poznaly. V situaci, která se právě odehrávala ve výstrojním skladu, se uměl velice rychle zorientovat a s čichem na podobné příležitosti, který měl jen on, ihned pochopil, že se bude nakládat výstrojní materiál nově příchozí důstojnice. Mimochodem, okamžitě se mu zalíbila, tak jako každá žena, než ji získal.

„Tak vojáku! Hezky uložte tu novou výstroj do tý svý kárky a jedem!“ Ani nikomu neřekl, proč vlastně přišel. Udělal to tak přirozeně, že to vypadalo, jako by pan Král přišel jen proto, aby pomohl mladé, krásné důstojnici. Zatímco Jarda Tvrzník, který se celou dobu těšil, jak doprovodí Jiřinku až na ubytovnu, si zase sedl a sklesle požádal Budaše, ať mu naleje panáka.

Z chodby byl slyšet vítězný hlahol: „…já jsem Král Jaromír a jsem tu jen pro vás…“

Budaš se podíval na Jardu a suše konstatoval: „Ty seš ale vůl…co?.“

***

Když se jednotky vrátily z večeře na ubikace, mohli konečně velitelé rot opustit kasárna a tradičně vyrazit do vinárny na náměstí, kam vojáci základní služby právě z tohoto důvodu nechodili.

***

Toho večera, kdy se udála na náměstí událost, o které se bude ve městečku ještě dlouho mluvit, seděli všichni tři velitelé rot prvního praporu s velitelem tankové roty Jaromírem Králem a řešili neřešitelné. To jest, jak získat vojáky základní služby k uvědomělému plnění si jejich vojenských povinností. Často tady zaplétali podobné a jiné rozhovory. Sice to k ničemu nevedlo, ale dobře se při tom pilo a zabíjel se čas, který se tu neskutečně vlekl.

Velitelé rot na tom byli všichni stejně špatně, proto mezi sebou ti z prvního bigošského praporu, kteří se za léta služby stali nerozlučnými kamarády, snesli i tankistu Krále. Neměli ho sice příliš v lásce, Jaromír Král ale uměl být zábavný společník a také hrál dobře fotbal. To nebylo zas tak zanedbatelné, protože jim pomáhal v divizní lize malé kopané. Byť všichni nesnášeli jeho věčné naparování, zejména Jarda Tvrzník byl na něj již delší dobu nabroušený a po dnešním odpoledni by mu nejradši jednu ubalil. Ale co už s ním, tady na tom byli přece všichni stejně.

***

„Chlapi, nechme toho,“ zastavil to vojenské klábosení Franta Mlejnek, který to už nemohl poslouchat, „všimli jste si vůbec, že máme v kasárnách novou důstojnici? A nevypadá špatně. Ta má tak krásný štíhlý nohy, že bych chtěl aspoň jednou v životě vidět, kde končí.“

„Kde by končily? … V prdeli! … Vole,“ odpověděl mu jindy distingovaný, ale dnes již notně podnapilý Jirka Hrdina.

„Ale, ale… pánové… jak to mluvíte o té něžné víle,“ napomenul je naoko znechucený Král, „tady Jirka dědina, starý slušňák, jak ho znám, určitě chtěl říct – pod sukní. Ale tam se jen tak někdo z vás nepodívá. Protože pánové, já jsem ji dnes doprovázel na ubytovnu. Takže mám k tý její sukýnce z vás nejblíže, jako vždy.“

„No jo, jeho veličenstvo král,“ zavrčel Jarda Tvrzník. „Jestli pak jsi mému vojákovi aspoň poděkoval za to, že odnesl slečně Jiřince tu polní výbavu?“

„Pánové, mluví z vás závist,“ naparoval se dál Král. Zatímco vy jste provedli teprve registráž, já už mám za sebou kontaktáž.“

Franta zakoulel očima: „Co že máš?“

„No, zatímco vy jste teprve zaregistrovali, že v kasárnách máme nový přírůstek, já už jsem se s ní seznámil,“ odpověděl mu arogantně Král.

„Jooo, a co bude následovat po kontaktáži, jestli se smím zeptat?“ V Jardovi to začínalo vřít, „To je samá registráž, kontaktáž, a pak bude co… se tě ptám?“ V Jardovi také již silně pracoval alkohol, proto se neovládal a vyléval si žluč na svého věčného soka.

„No to já přeci ještě nevím,“ Král se zvedl a chystal se odejít k baru, aby tím dal své póze ještě větší nádech impozantnosti. Náhle se jakoby neplánovaně zastavil, otočil a dokončil větu: „Tak já vám to zopakuju. Nejdřív je registráž, potom kontaktáž a pak přece bude následovat… voprcáš, nebo… nevoprcáš,“ uchichtl se a urychleně odkráčel k baru pro další pití. Ve vinárně byla sice obsluha, ale Král měl cit pro určitou dramatičnost, která se podle něj k jeho právě proneseným slovům náramně hodila, proto si šel pro pití sám.

„Ten Král je přece ale kretén. Myslí on na něco jiného, než na ten kus pročůranýho masa?“ pokýval znechuceně hlavou Franta Mlejnek a sáhl po skleničce.

Do ruky ji však nevzal. Jeho pohyb zastavil rozezlený Jarda Tvrzník: „Jak můžeš mluvit tak hnusně o ženách. Ty jsi stejně odpornej jako ten věčně tokající tetřev, co právě teatrálně odešel k baru.“

„No to je dobrý, tak Král tady ulehne s každou, která před ním neuteče na strom, ale blbec jsem já,“ postavil se Franta výhružně proti Jardovi.

Ten vyskočil jako pružina: „Seš blbec, protože ses jí nezastal!“ Jeho pohled se upřel do Frantových očí zakalených alkoholem. Stáli proti sobě jako dva kohouti. Když se Král vracel od baru s dvojkou červené frankovky, okamžitě zareagoval: „Pánové, pánové… přece byste se tady neprali jako naši záklaďáci. My jsme přece důstojníci a musíme se chovat důstojně.“

„Jo… a jak se to projevuje?“ zapojil se do dění jindy distingovaný Jirka Dědina, „budou se snad fackovat v bílých rukavičkách… nebo co?“

„Kdepak fackovat!“ Král byl ve svém živlu. „Uražený má právo na řádnou satisfakci. A protože uraženým je důstojník, je tady jen jedna jediná možnost. Duel!“ Chvíli se popásal nad jejich překvapenými obličeji a vítězoslavně dodal: „Pánové, nechte to na mně, já vám to zorganizuju.“

Franta Mlejnek s Jardou Tvrzníkem už dávno vychladli a na své chvilkové vzplanutí zapomněli, ovšem tady se rýsovalo něco, co tu ještě nebylo.

„Tak duel říkáš,“ ušklíbl se Franta, „a jaký nám dáš zbraně, pane sekundante?“

„Kordy nedoporučuji,“ škytl Jirka Dědina, „viděl jsem je na plese oba tancovat, a ten pohyb nohou byl opravdu tristní. Těm dvěma bych dal do ruky leda tak nějakou bouchačku.“

Tvrzník se zamračil na Jirku, „A já tě považoval za kamaráda. Ještě ho v tom podporuj.“

„Však já jsem myslel hlavně na tebe, Jaroušku,“ chlácholil jej Dědina, „ve střelbě seš určitě lepší než v tanci, a když si k tomu ještě představím nabroušenou ocel v rukách, které máš obě levé? Ne, hochu, byl bys nebezpečný sám sobě.“

„Správně, Jirko,“ podpořil Dědinu Franta Mlejnek, který už stačil doplnit hladinu alkoholu v krvi a opět mu ztěžkl jazyk, „ve střelbě… jsem nejlepší u praporu… a Jarda je vždycky až druhý, takže… teď bude konečně prvnííí… aaale… mrtvej!“

„Zůstaňte tady,“ dirigoval je Král, „já jdu pro potřebné náčiní a hned se do toho dáte.“ Jak řekl, tak udělal a vypařil se z vinárny.

„Kam šel?“ podivoval se Jirka Dědina.

„Znáš ho, určitě má někde zašité soubojové pistole,“ klimbal nad rozlitým vínem Franta Mlejnek, „víš. čeho všeho je schopen, když může někoho dostat do průseru.“

„Jo, na dělání potíží druhejm je náš Jaromír kanón,“ přemýšlel nahlas Jarda Tvrzník, „my mu ten souboj uspořádáme, ale tak, že se z toho po…“

„To by bylo moc krásný,“ usmíval se do svého poháru Jirka Dědina, „vidět vznešeného pana Krále, jak se mu klepe brada.“

Franta Mlejnek se snažil zaostřit pohled na svého nejlepšího kamaráda, Jardu Tvrzníka: „Myslíš na to samé, co já?“

„Myslím,“ tvářil se tajemně Jarda, „nevím ale, jestli nejsi moc opilý. Nechci, abys ho trefil doopravdy.“

„Neboj… se,“ gestikuloval rukama Franta Mlejnek, „opilí a zamilovaní mají vždycky štěstí.“ Když domluvil, položil si hlavu na stůl s tím, že si musí před soubojem trochu zdřímnout.

To mu však nebylo dopřáno, protože Jaromír Král se náhle vrátil a na stůl položil dvě pistole šest pětatřicítky, které používala policie za První republiky: „Vyberte si zbraně, pánové.“

***

Nejistým krokem vyšli všichni čtyři před vinárnu na liduprázdné náměstí. Dědina a Král jako sekundanti. Tvrzník a Mlejnek jako duelanti.

Král se chopil iniciativy a poučoval ostatní, jak má souboj proběhnout. Ti jen mlčky přikyvovali. Jirka Dědina dal Královi ve všem za pravdu, hlídal si jen, aby stál od Krále co nejdál. Jarda s Frantou se postavili zády k sobě a opírali se jeden o druhého. Král je napomenul a začal odpočítávat deset kroků, které museli každý udělat, aby na sebe stříleli na předepsanou vzdálenost dvaceti metrů.

„První ránu má uražený,“ byl stále důležitější Král, „který z vás to vlastně je?“

„Střílím první,“ ozval se Jarda a na nic nečekal. Zamířil a úmyslně začal kroužit zbraní tak, aby to vypadalo, že je na mol opilý, a proto nemůže udržet zbraň v klidu. S pistolí v ruce nenápadně zvětšoval kruh, až se mu v zorném úhlu objevila postava hlavního sekundanta.

„Ten blbec je tak vožralej, že nás tady všechny postřílí,“ zděšeně vyvalil oči Král, právě ve chvíli, kdy třeskl výstřel a kulka se odrazila od dlažební kostky s proudem jisker necelý metr od něj. „No… neříkám to? To je ale kus vola, ten tvrďan-prďan.“

„Teď já,“ zvolal Franta Mlejnek a předpažil pravou ruku, ve které křečovitě svíral pistoli. Tento pohyb ovšem narušil rovnováhu stojícího, který tím mírně přepadl dopředu. Franta se snažil nekontrolované hnutí vyrovnat a prudce se zaklonil. Bohužel, netrefil osu středu původně stojícího těla a naklonil se na pravou stranu. Tím se dostal do krouživého pohybu a cítil, že už brzy upadne. Proto se snažil zachytit postavu Krále ve svém palebném sektoru. Dalo mu to hodně práce, ale ještě než dopadl na zem, vystřelil správným směrem.

„Bzzzzuuuuuum…“ zabzučela kulka Královi vedle ucha.

„Vy…volové… teď… abych se šel převlíknout,“ plynula nepravidelná slova z rozklepaných úst šokovaného donchuána.

***

Tím však souboj neskončil. Nadporučíci Tvrzník a Mlejnek stáli v kanceláři velitele pluku a Grizzly neskutečně řádil: „Udělali jste pluku ostudu, jaká nemá v těchto končinách obdoby. Budete potrestání podle Základních řádů. Nejraději bych vás předal prokurátorovi, ale ten by vás poslal k trestaneckému útvaru do Sabinova a tam byste měli zlatou vojnu, zatímco já… já vám tady udělám peklo na zemi….“ pouštěl plukovník hrůzu na sklíčené důstojníky. Chodil před nimi sem a tam jako tygr v úzké kleci. Náhle se zastavil, otočil se k oběma a neskutečně zařval: „Kdo vás učil střílet??? … Vy pitomci! Důstojníci… a netrefí se na dvacet kroků??? … Osobně si vás vezmu do parády a ručím vám za to, že příště se trefíte, i když budete vožralý jako zvířata! A teď, ničemové, vypadněte…!!!!!“

---

© Jiří Zais, 2016

---

Knihy autora: