Pokušitelka Inohej – ukázka z připravované knihy

Erap byl nešťastný. Přišel o ženu i syna. Aby zapomněl na svou bolest, ponořil se do práce. Byl fyzik a zabýval se pohybem vesmírných těles. Zkoumání tajemných záhad nekonečného vesmíru mu umožňovalo překonávat těžké období svého života.

Vztah k ženě mu měla nahradit umělá žena, kterou mu naprogramovala Aneluhem ještě před odjezdem. Nastavila mu ji tak, aby mu udělala všechno, co měl rád, včetně intimních chvilek o kterých věděla jen žena, se kterou se miloval. Jenže tento způsob náhrady mu vystačil jen po dobu, kdy věděl, že se mu Aneluhem vrátí. Od chvíle, kdy ztrácel naději, že se ještě někdy s Aneluhem a Saytanem setká, ztratila pro něj i dokonalá napodobenina jeho ženy kouzlo. Spíše naopak. V jedné nejintimnější chvíli s robotkou dostal strašný vztek a uhodil ji. Umělou ženu nečekaná reakce tak zaskočila, že se na chvíli zasekla. Když se vzpamatovala, prohlásila rezolutně: „Nepříslušné chování“ a odešla z místnosti, což by se robotům nemělo stávat. „Zřejmě to byl nějaký vadný kus,“ zabručel znechucený Erap.

Ze všedních smutných dní jej vyrušila nečekaná žádost o teleport s Dr. Inohej Samuhej. Vyhledal si rychle její profil a zjistil, že se jedná o expertku na raketové motory. To bude zajímavá debata, pomyslel si. Já o tom vůbec nic nevím a ona zase bude vědět hodně málo o tom, čím se zabývám já. Přesto zadal kuchyňské inteligenci úkol připravit na uvedenou dobu kávu se smetanou a aktivovat poznámkovač.

„Na čem pracujete paní doktorko?“ přešel rychle k věci po úvodních zdvořilůstkách lidí, kteří se ještě nikdy neviděli, ale je předpoklad, že si jeden druhého budou pro to, co umí vážit. Laserové paprsky vymodelovaly v místnosti postavu mladé ženy velmi atraktivní postavy s líbezným obličejem. Již po několika vteřinách si Erap pomyslel, že je to přitažlivá žena. Měla kulatější obličej, lemovaný na krátko střiženými černými vlasy, s drobnými pravidelnými rysy. Jemná ústa byla v přirozeném úsměvu a hluboké hnědozelené oči vábily pod jemně řezaným obočím. Na postavě zaregistroval především to, že je plná vnadných křivek. Skoro jí nabídl, aby se posadila. Přenášený plastický obraz byl natolik kvalitní, že vzbuzoval dojem živého člověka. Pokud by se však Erap postavy dotkl, jeho ruka by projela prázdným prostorem a on to moc dobře věděl.

„Zeptal jste se přímo, tak vám i přímo odpovím,“ zvážněla doposud usměvavá tvář mladé doktorky. „Hledám materiál pro obal nového raketového motoru.“

„To je určitě velmi zajímavé, ale jak vám já mohu pomoci?“

„Četla jsem vaši dizertační práci, ve které jste předpověděl existenci prvků s atomovým číslem větším než 500.“

„To byla bujná fantazie nezkroceného mladíka,“ bavil se Erap, „to nemůže nikdo brát vážně.“ „Mám pro vás překvapení,“ zůstávala vážnou doktorka Inohej, „na planetě P 486 v souhvězdí S 29 panují takové klimatické podmínky, že tam jeden prvek s tak vysokým číslem existuje. Našli jej tam automaty průzkumníci a naše laboratoře již počet valenčních elektronů potvrdily.“

„To je tedy překvapení. Víte, já tu dizertační práci psal v době, kdy jsem ještě nevěděl, čím se budu v dospělosti zabývat. Říkal jsem si, že pokud budu v budoucnosti zkoumat makrokosmos, tak musím stejně nejdříve poznat mikrosvět, a tak jsem se tomu problému moc nevěnoval. No a ten prvek s tak velkým číslem jsem si jen vymyslel. No, dnes bych řekl, že to byl takový ten kvalifikovaný odhad. A vy mi teď tvrdíte, že něco takového existuje?“

„No, tak to vidíte. Vy jste si ve třiceti letech vystřelil z celé akademické obce a dnes je to pravda,“ začala se bavit s Erapem i doktorka Inohej.

„Takže, vy jste se jen chtěla podívat na toho nezodpovědného drzouna, že jo,“

„Víte, to ani ne. Já se naopak domnívám, že vaše předpověď, která se nyní potvrdila, byla geniální.“

Erap se hlasitě rozesmál: „To jste mě opravdu pobavila.“

„Jsem ráda, že se bavíte a vůbec vám to nezazlívám. Již mockrát v dějinách předcházela geniálnímu objevu náhoda.“

„Jenže toto byla spíš geniální drzost,“ posmutněl Erap, kterému se Inohej líbila stále víc a rychle se zeptal: „Já jsem si nechal připravit kávu Borimundo. A co dobrého popíjíte vy, paní doktorko?“ Zeptal se proto, aby oddálil dobu, kdy hovor ukončí, protože si nemyslel, že by mohl být čímkoliv pro expertku na raketové motory užitečný a začínalo jej to mrzet.

„Já piji zásadně čaj,“ postava z paprsků náhle držela v ruce zajímavý pohár. Nápoj v něm samozřejmě nebyl, protože obraz byl pouhou kopií vzdálené ženy a nebylo možné teleportovat hmotu. „Stále oddalujete tu otázku pane doktore,“ nedopustila změnu tématu Inohej.

„Tu proč jste požádala o teleport?“ ujistil se Erap, „neptám se, protože jsem již delší dobu neměl žádnou návštěvu a rád si vypiji šálek kávy s příjemným člověkem. No a teď, když jste zjistila, že vám k ničemu nebudu, tak se obávám, že se rychle rozloučíme.“

„Také si s vámi ráda povídám,“ oplatila kompliment doktorka, „ale proč si myslíte, že vás již nebudu potřebovat?“

„Protože dnes řeším problém srážky galaxií, a to má k molekulové fyzice hodně daleko.“

„Tak spusťte, já si vás ráda vyslechnu a dopiji si ten svůj čaj.“ Inohej pozvedla svoji číši, kterou přiložila k ústům a spiklenecky dodala: „Také si s vámi ráda povídám.“

Erap vycítil příležitost, že hovor ještě neskončí a začal obšírněji popisovat situaci, kterou lidé očekávají již tisíce let: „Simulace pohybu obou galaxií nám ukázala, že ke srážce dojde zhruba za dvě miliardy let. Okamžik srážky je snadné vypočítat, protože známe vzdálenost galaxií i rychlost přibližování. Samozřejmě, že k žádné srážce nedojde. Obě galaxie nejprve kolem sebe budou kroužit a hvězdy z galaxií se začnou mezi sebou místit. Dojde k takovému promíchání planetárních soustav, že tady vlastně nezůstane kámen na kameni. To, co je dnes blízko, bude daleko a naopak. Přitom náš prosperující systém je postaven na využívání bohatství té části galaxie, která zcela určitě bude úplně rozmetaná v mezihvězdném prostoru.“

„Náš problém tedy spočívá v tom, jak překonáme větší vzdálenosti než doposud,“ doplnila pohotově doktorka.

„Přesně tak,“ přikývl Erap, „je pravda, že přibližování řešíme už od dob, kdy jsme začali chodit. No, spíš ještě dříve, řekl bych, že od začátku naší existence hledáme způsob, jak se rychleji přemísťovat a využívat stále větší a větší prostor.“

„Jenže teď ztratíme i to, co jsme již získali, a to je vždy nepříjemné. Proto jsem se podívala do historie fyziky, abych zjistila, kdy vlastně lidstvo začalo překonávat prostor v rámci vesmíru.“

Erap se chtěl pochlubit před tou milou ženou svými vědomostmi z historie kosmonautiky, i když to právě nebyl jeho obor: „Jestli si to dobře pamatuji, tak to bylo od chvíle, kdy lidé vyvinuli protonový motor. Tehdy se uměli přemístit i na vzdálenější planety v rámci jednoho solárního systému,“

„Ano, byla to revoluční myšlenka, když inženýři dokázali vyvinout pohony pro kosmické dopravní prostředky s proměnlivým magnetickým polem. Vyvrhovaly do prostoru protony a ty poháněli celou raketu ohromnou rychlostí,“ směřovala Inohej toho sympatického muže do připravené pasti.

„Ohromnou rychlostí?“ Uchechtával se pobaveně Erap, „tak leda v porovnání s prvním strojem, který opustil jejich solární systém. Ten s využitím gravitace obřích planet na okraji soustavy letěl rychlostí „neuvěřitelných“ osmnáct kilometrů za sekundu. Protonové rakety letěly rychlostí desetkrát rychlejší. Ovšem do rychlosti světla to mělo ještě hodně daleko a vzdálenost hvězd se měří na světelné roky. S tehdejší nejrychlejší raketou by lidé letěli k nejbližší hvězdě celý život, a ještě by tam nedoletěli.“

„Výborně, historii ovládáte perfektně, pane doktore.“

„Historii právě nemiluji, ale to je jiný příběh,“ náhle zvážněl Erap.

Inohej viděla náhlou změnu chování u svého protějšku, proto se rychle vrátila k tématu, kde ho potřebovala mít: „To už je opravdu zastaralý způsob pohonu kosmických těles. Vzdálenosti jsou nesmírné a náš pohyb stále nedostatečný.“

Erap byl hrdý na to, co lidstvo za těch dvanáct tisíc let od prvního letu do vesmíru dokázalo, proto pokračoval bezelstně ve vypočítávání všech lidských úspěchů v této oblasti: „Od chvíle, kdy jsme objevili podstatu vesmírné energie pohánějící celé galaxie, naučili se ji využívat a propojili teorii relativity s kvantovou provázaností částic, tyto staré vehikly už nepotřebujeme. Dnes, kdy využíváme k přemisťování na ohromné vzdálenosti časoprostorové tunely na jejíchž každém konci působí gravitace pocházející z temné hmoty, jsme rychlejší než světlo, díky čemuž jsme ovládli větší část galaxie“

„Je tam však jedna menší nepříjemnost,“ zvedla varovně ukazováček doktorka Inohej.

„Jistě jich existuje víc, jen teď nevím, kterou z nich máte na mysli?“ zarazil se překvapený Erap.

„Tu nejpodstatnější,“ horlivě pokyvovala hlavou doktorka Inohej, „a to tu, že překonávání vzdáleností v řádu desítek světelných let je závislé na existenci časoprostorových tunelů, kterou neumíme ovlivnit a možnosti jejich využití. To trvá velmi krátkou dobu a je nepravidelné. Nehledě na to, že celý časoprostorový tunel vyžaduje enormní množství energie soustředěné podél linie tunelu, kterou mu opět umí dodat jen příroda ve formě kosmických strun. A ta nepříjemnost, spočívá v otázce, co se stane při srážce galaxií s těmito kosmickými strunami?

„Srážka galaxií to dokonale rozmetá,“ přitakal Erap.

„Přesně tak, můžeme tedy říci, že tady ani tak nepůjde o to, že nezůstane kámen na kameni, jek jste trefně řekl v úvodu, jako spíše o tom, že nám tady nezůstane díra na díře,“ smála se svému vtipu Inohej, protože časoprostorovým tunelům se přezdívalo už z dávné minulosti červí díry“.

Erap mlčel. Řadu let pracují celé vědecké týmy na teorii vybudování umělé červí díry, ale k seriózním výsledkům se ještě nikdo nedopracoval, i když různých bouřlivých nápadů existovala spousta.

„A to je ten důvod, proč jsem se vrátila skoro na začátek.“ Pokračovala tedy Inohej, když Erap nic neříkal. „Tenkrát, lidé zvládli vyrobit protonový motor. Skončili však na půli cesty. Protonový motor má své omezené možnosti a vzdálenosti ve vesmíru jsou příliš velké na to, aby se s jeho pomocí mohli přemístit z jednoho solárního systému do jiného.“

„Vy byste chtěla pokračovat zdokonalením protonového motoru? No to je opravdu revoluční myšlenka,“ škodolibě až neuctivě se pousmál ještě stále rozpačitý Erap.“

„Neposmívejte se mi, vy škarohlíde. Nechci zdokonalovat něco, co již stovky let nepoužíváme. Chci začít tam, kde naši předchůdci skončili. Vystřelovat protony do prostoru je přece nehorázné plýtvání materiálem a energií. Potřebujeme miniaturní urychlovače v kosmickém dopravním prostředku, které vytvoří dvě proměnlivá magnetické pole. Tato pole musí umět vyvrhnout protony proti sobě takovou silou, že dojde k jejich fúzi, a tím se uvolní ohromná energie formou gama záření. Toto gama záření, bude nový pohon pro naše rakety se kterým docílíme rychlost blížící se rychlosti světla.

Erap se tvářil pobaveně: „Máte úplnou pravdu madam. Ovšem je tady jeden zádrhel. A to ten, že k tomu, aby se mohly navzájem spojovat atomy protonů, musíte je vystavit nesmírnému tlaku. Neumím si teď představit co by mohlo takový tlak vyvinout, ale při troše skromnosti si dovolím tvrdit, že by to mohl zařídit… například výbuch supernovy.“

„No vidíte, že něco o fyzice víte,“ posmívala se naoko doktorka Inohej, „když známe podstatu problému, můžeme ho začít řešit. Technicky vzato, stačí jen vyrobit směšovače, ve kterých dojde ke srážce hmoty s antihmotou a uvolní se energie, které do výbuchu supernovy mnoho chybět nebude.“

„To tedy fakt nevím, jak to chcete celé udržet pohromadě,“ stále více se začínal bavit Erap, „tam budou tak vysoké teploty, že se vám ty vaše směšovače vypaří.

„No, však jste říkal, že na to máme ještě dvě miliardy let. Tak pojďme zkusit vytvořit novou slitinu z prvků, které již známe, a z prvků, jejichž existenci jste předpověděl ve své dizertační práci a které jsme našli na planetě P 486. Vypočítala jsem, že tato slitina by to mohla vydržet.“

„Hmm, může to být dobrá zpráva pro lidstvo. Musíme postupovat krůček po krůčku, to je jisté, Tak proč ne s novou slitinou, ale na moji práci z dob studií se nespoléhejte.“

„To je škoda, myslela jsem, že mi pomůžete řešit spojení teorie s praxí.“

„Nebudu vám nic platný. Již roky se s tímto problémem nezabývám,“ Erapovi to bylo líto, ale vážně si neuměl představit, v čem by byl té sympatické ženě užitečný.

„Jenže já vás potřebuji, protože vy jste ve své práci popsal chování párových elektronů u složitých atomů s počtem protonů víc než pět set. Víte moc dobře, že jejich silové pole je tak složité, že se za normálních okolností nejsou schopny spojit s elektrony jiných prvků. Pak bych nemohla vytvořit potřebnou slitinu pro motory, kde dojde ke slučování hmoty a antihmoty.“

„Jenže já o tom nic nevím, vše co jsem ve své práci uvedl, jsem si vymyslel.“

„To je zvláštní, protože já jsem vycházela z vaší práce, a moje výpočty dokazují, že to možné je.“

„Prosím vás, schválně jsem tam použil teploty v řádu miliónů stupňů Celsia, které se vyskytují pouze v jádru hvězdy. Takové teplotě neodolá žádný materiál, stane se z něj horká plazma.“

„Objevený prvek na planetě P 486 této teplotě odolá.“

„No a kam s tím paní doktorko míříte?“

„Chci, abyste jel se mnou na planetu P 486, kde provedeme několik praktických pokusů uvedených ve vaši dizertační práci.“

„Tak proto se mnou ztrácíte tolik času?“

„Já to neberu jako ztracený čas,“ bránila se doktorka Inohej, „pokud tam se mnou pojedete a budete mi pomáhat s praktickými pokusy ke spojení dvou super odolných prvků, které po spojení budou ještě dvakrát tak super pevnější a odolnější.“

„Budete zklamaná.“

„To je souhlas?“

„Nemohu stále odmítat lákavou nabídku, která přišla od tak okouzlující bytosti, na kterou se právě dívám.“

„Abyste nebyl zklamaný vy?“ pohrozila doktorka žertovně prstem a vypla spojení.

Inohej se setkala s Erapem v odbavovacím centru před odletem hvězdoletu na planetu P257, kde měli přestoupit do přepravníku časoprostorovým tunelem solární soustavy S 28 v rameni R 13, rodné galaxie. Po překonání vzdálenosti 36 světelných let mezi solárními soustavami, budou muset opět přesednout do hvězdoletu a přistanou na planetě P 486, která je naprosto nevhodná pro život v jakékoliv doposud známé formě, a kde bude proveden pokus se „zkrocením“ uměle vytvořené supernovy.

Ihned po zastavení přepravní kapsle se Erapa ujala elektronická hosteska a dovedla jej k ženě sedící v pohodlné pohovce. Právě ji obsluhoval elektronický stevard, který ji přinesl osvěžující nápoj. Žena si byla naprosto věrně podobná plastickému obrazu, který byl ještě před několika dny v Erapově pracovně.

„Jsem rád, že teleport nelhal a plastika z mé pracovny se neliší od originálu,“ přivítal se Erap s Inohej bodře.

„Doufám, že nejste zklamán,“ reagovala na nezvyklé přivítání Inohej. „Byla by to ostuda našich telekomunikací, když by ještě po tolika letech provozu udělali pihu tam, kde ve skutečnosti není,“ dodala s úsměvem marnivé ženy.

Ti dva se sice ještě nikdy neviděli ve skutečnosti, ale zobrazení postav teleportem opravdu umí vytvořit tak dokonalou podobu, že jim nyní toto setkání nepřipadalo jako první. Počáteční rozpaky se tedy nekonaly.

Ve stanovenou dobu je odvedli elektronické hostesky ve hvězdoletu do místností, kde měli strávit několik týdnů pohodlného letu. Pokoj měl samozřejmě každý svůj, ale společenské místnosti mohli obývat buď sami dva, nebo se mohli připojit k ostatním cestujícím. To záleželo na jejich volbě.

Problém vyspělé civilizace spočíval v tom, že lidé nebyli zvyklí na osobní kontakty. Vše potřebné mohli vždy vyřídit ze svého obydlí a s veřejností komunikovali přes teleporty nejčastěji pouze s jedním protějškem. Většina lidí tedy společnost ani nevyhledávala. Obdobně tomu bylo i ve hvězdoletu.

Lety byly dlouhé, proto se přepravci snažili o veškeré pohodlí pro cestující, včetně tolik vyhledávaného soukromí. Hvězdolet mohl na své palubě imitovat různé situace pro zkrácení dlouhé chvíle. Cestující se mohli koupat v umělém moři pod dokonalými slunečními paprsky a věrné napodobeniny osvěžujícího mořského vánku ve vzduchu s vůní pravé mořské vody, nebo si mohli zalyžovat na trenažéru po perfektně upraveném čerstvě „napadeném“ sněhu, případně se projít umělým lesem a hledat houby. Při všech těchto činnostech neopustili několik metrů čtverečních určených pro jejich pohyb po dobu letu. Erap s Inohej již měli své zkušenosti z dlouhodobých letů a uměli využívat programy pro cestující. Občas zašli i do společenského sálu, kde se mohli potkat s jinými cestujícími, povečeřet ve větší společnosti, a nebo si zatancovat. Dva týdny letu utekly poměrně rychle.

Let hvězdoletem byl naprogramován tak, aby cestující nemuseli čekat na dobu, po kterou bylo možné přesun červí dírou absolvovat. Vše do sebe pečlivě zapadalo, protože nic neplánovali lidé, ale umělé inteligence, a tím se předešlo možným chybám ve výpočtech.

Na většinu cestujících již doléhala únava z dlouhé cesty, ale Inohej s Erapem se seznamovali a protože si byli vzájemně sympatičtí, čas jejich společného pobytu byl jejich přítelem. Cesta jim naopak ubíhala velmi rychle. Ve svém životě se oba věnovali vědeckému výzkumu, a i když každý z nich měl jinou odbornost, bylo mnoho míst, kde se jejich výzkum setkával, nebo na sebe nějakým způsobem navazoval. Erap studoval makrokosmos a pomáhal definovat teorie jeho vývoje. Inohej zase hledala způsob, jak se tímto makrokosmem pohybovat. Jejich dlouhé večerní hovory byly pro ně zajímavé, ale pro třetího posluchače by to bylo naprosto nesrozumitelné a nudné.

„Při našem teleportu jste se mi smál, že se vracím k začátkům létání,“ začala jednoho večera rozhovor Inohej v dobrém rozmaru, „a jak vlastně chcete řešit tu situaci s rozmetáním červích děr?“

„Existuje řada teorií,“ přijal nabídku k rozhovoru na toto velice široké, ale doposud neprobádané téma, Erap. Věděl moc dobře, že vědecké závěry neexistují, ale znal spoustu různých teorií, tak proč si nezkrátit cestu tím, že popustí uzdu své bujné fantazii.

„Tak mi nějakou řekněte. Třeba tu, která se nejvíce zamlouvá vám.“

„Nejdříve musíme získat neuvěřitelně velký zdroj energie.“

„A tam všechny teorie končí, že?“ Povzbuzovala jej k vyprávění Inohej.

„Naše fantazie je nevyčerpatelná. Dovedete si představit, že jednou budeme muset hýbat celými planetami?“

„Přivážete je na špagát a potáhnete za raketou?“

„Paní doktorko, pokud si představíte, že tím špagátem je gravitace, tak jste docela blízko.“

„A co ta raketa?“

„Raketou to samozřejmě nepůjde. Budeme muset nasměrovat roj asteroidů, který neustálým přibližováním k planetě posune její dráhu z oběhu kolem mateřské hvězdy o několik kilometrů.“

„Aha, tak že vy nasměrujete asteroidy na oběžnou dráhu kolem hvězdy té planety tak, aby se vždy přiblížily k oné planetě, se kterou chcete pohnout, takovou rychlostí, aby je sama nevcucla, ale aby ji jejich gravitační síla o něco posunula směrem, který potřebujete? Rozuměla jsem tomu dobře?“

„Přesně tak Inohej, jste pozorný posluchač.“

„A k čemu vám to bude dobrý?“

„No víte, já jsem mluvil o planetách, ale my budeme muset posouvat celé hvězdy.“

„A to už proč?“

„Protože musíme soustředit několik neutronových hvězd do prostoru, kde chceme v budoucnu vytvořit umělou červí díru. Ty budou kolem sebe rotovat a vytvoří energetický vír, něco jako kosmickou strunu.

„ To je hodně krkolomná teorie.“

„Krkolomná, ale ne nepravděpodobná.“

„To přece musí trvat strašně dlouho.“

„Miliony let.“

„To si přece nemůžeme dovolit.“

„Můžeme, protože ke srážce galaxií dojde až za dvě miliardy let.“

„No, ale vy to budete řešit až po té srážce, protože tady se všechno rozhází. O tom jsme již jednou mluvili.“

„Nebudeme čekat, My si ty hvězdy nachystáme tak, aby nám je tam příroda pěkně šoupla při té srážce sama. A budeme mít umělou červí díru hned od začátku.“

„O vás se bude jednou vyučovat ve škole spolu s Aristotelem, Albertem Einsteinem a Adamem Bernauem.“ Inohej se zadívala na Erapa neskrývaným obdivem, s rozšířenými zorničkami a mírně pootevřenými ústy.

„Jsem rád… že jsem uspokojil vaši zvědavost,“ pronesl skoro nesouvisle zaskočený Erap. Její pohled byl obdivující a on vůbec nevěděl co si má o tom myslet. Pokud by tyto ne dost důsledně promyšlené nápady vyprávěl před Aneluhem, určitě by mu řekla, že už to četla ve scifi povídkách z 25 století. Tato žena se na něj dívá jako na opravdového muže činu. Sice nevěděl, co si o tom má myslet, ale rozhodně mu to dělalo dobře, zejména když se k němu naklonila tak blízko, že se svými bujnými ňadry opřela o jeho mužné rameno.

Když dorazili na planetu P 486, bylo vše připraveno na zahájení pokusu. Inohej ještě provedla Erapa laboratořemi a ukazovala mu, jak dospěla ke svým závěrům, jejichž východiskem byla jeho disertační práce.

„Nikdy by mě nenapadlo, že to může někdo vzít vážně,“ říkal Erap když se díval do zařízení, kde se pohybovaly atomy, jejichž existenci si vymyslel jako mladý student. Inohej ho zasvětila do svých pokusů a chtěla po něm, aby ji potvrdil některé výsledky. Po týdnu práce v laboratořích a výpočtech s umělou inteligenci směřovanou na vědu, Erap překvapeně potvrdil, že je to možné.

„Tu slitinu vytvoříte, ale nemohu vám zaručit, že to opravdu vydrží ten tlak a žár,“ pochyboval stále o výsledku doktor Erap.

„Mé výpočty jsou na hraně,“ přiznala se doktorka Inohej, „může to vydržet, ale také nemusí.“

„To jste mi ale neřekla.“

„Nechtěla jsem vás strašit. Když se pokus povede, vytryskne na milisekundu paprsek gama záření, jehož zpětný ráz posune tuto planetu na jinou orbitální dráhu. Ale když se nepovede, rozmetá neřízená exploze celou planetu na prach.“

„Čest její památce,“ poznamenal suše Erap.

„Zítra začne evakuace planety. My budeme sledovat pokus z bezpečné vzdálenosti ve hvězdoletu, tak že se nemusíte ničeho obávat, pane doktore.

„Já se bojím víc o vás, o vaši vědeckou práci, než o sebe nebo tuto planetu. Ta to má už zřejmě spočítaný.“

Pokus se nezdařil. Mohutná exploze rozmetala před očima pozorovatelů nešťastnou planetu P 486 na triliony drobných úlomků, které se rozletěly do prostoru. Byl to jeden z těch okamžiků, který musí nastat vždy, když se lidé chtějí posunout o další krok dál v ovládání prostoru, aby mohli zjistit, že tudy cesta nepovede. Pro lidstvo to nic neznamenalo, ale pro jednu nešťastnou ženu to byla katastrofa. Věnovala tomu tolik svého já, že se jí zhroutil celý svět. Inohej byla nešťastná. Rozum jí říkal, že život tímto nezdarem nekončí, ale sebeláska jí dávala opravdu zabrat: „Tolik zbytečné práce, tolik ztraceného času a jak teď na grémiu akademie vysvětlím, že jsem zlikvidovala celou jednu planetu? To bude otázek, na které nebude umět odpovědět. Čím se budu zabývat dál? Mám se vrátit zase na začátek, nebo jen hledat chybu. Nebo mám snad dokonce ukončit svoji vědeckou práci a věnovat se něčemu úplně jinému? Ale čemu? Věda je můj celý svět.“ Takové a podobné otázky jí vířily hlavou, když hvězdolet nabral směr k S 28.

Erap se k večeru ohlásil na návštěvu. Inohej chtěla být sama ve svém neštěstí, přesto s jeho společností souhlasila. Byl to v této chvíli snad jediný člověk, se kterým byla ochotná snášet své hoře. Našel ji sedící zády k němu, zadumanou. Ani se k němu neotočila, když vstoupil. Hledal vhodná slova útěchy, nemohl je však nalézt. Bezděčně k ní přistoupil a položil jí ruce na ramena. Nemyslel tím nic jiného než to, že jí vyjádří svou účast. Nečekal, že žena, které se nečekaně dotkl s přátelským úmyslem, zareaguje tak vstřícně. Inohej zřejmě v této chvíli nejvíc potřebovala právě tento dotyk blízké bytosti. Když cítila teplé ruce na své šíji, naklonila se bezděčně k Erapovi a opřela se zády o jeho tělo.

Překvapila ho její reakce a hladil její holá ramena. Žena nic neříkala, začal jí je tedy jemně masírovat. Inohej zavrněla jako kočka a tím jej povzbudila k důkladnější masáži celé šíje. Bylo to příjemné a v těle trýzněné ženy to vyvolalo touhu. Nečekaně vstala, otočila se k muži, který jí byl tak nablízku a začala se s ním líbat. Erap se nebránil. Nemyslel v této chvíli na nic a na nikoho. Cítil měkké teplé ženské tělo, které se tlačilo na jeho hruď, již delší dobu po lásce vyprahlou a toužící. Objal ji a pevně sevřel. Inohej se náhle cítila v tomto objetí tak bezpečně, že z něj již nikdy nechtěla vystoupit.

Milovali se rychle a intenzivně. Jejich první objetí bylo krátké, proto musela zákonitě následovat další a další. Po několik hodinách milování s kratšími či delšími přestávkami, leželi konečně uklidnění, láskou vyčerpaní a neskonale šťastní. Usnuli schoulení jeden do druhého. I ve spánku měli potřebu se jeden druhého dotýkat.

Ráno našlo oba milence tělesně spokojené. Erap ležel na zádech, Inohej si položila hlavu na jeho rameno a objala si jej. Slastně se protáhla a zadívala se do tváře, se kterou se chtěla ještě chvilku mazlit. Viděla tam však stín pochybností.

„Mrzí tě, co se stalo, Erape?“

„To není ten správný výraz. Ty víš, že jsem ženatý. Mám ženu, se kterou jsme přivedli na svět syna. Oba je velmi miluji.“

„Tak že tě to mrzí.“

„To co se nám dnes v noci stalo, bylo nádherné a neopakovatelné. Nikdy toho nebudu litovat. Jen nevím, co bude dál.“

„Já jsem přeci věděla, že jsi ženatý. Jen jsi o své ženě nikdy nemluvil, tak jsem nevěděla, jaký máte mezi sebou vztah. Přesto nikdy nebudu litovat to, co jsme dnes v noci prožili. „

„Nemluvil, protože jsem ji již dlouho neviděl.“

„Až se k ní vrátíš, zapomeneš ne mě a budeš žít zase jako dosud. Teď mi ještě dopřej chvilku, ve které tě mám jenom pro sebe.“

„Nevím, jestli ji a svého syna ještě někdy uvidím.“

„Ona ti utekla?“

„Neutekla jen se mi někde i se synem ztratila a já vůbec nevím, kde jsou.“

„Tak víš co, necháme to koňovi, ten má větší hlavu,“ oddechla si Inohej a pohodlně se uvelebila na rameni muže, se kterým by mohla spojit svoji budoucnost, pokud by on mohl a chtěl. V tuto chvíli byla ráda, že je jen její, a protože měli před sebou ještě dlouhou cestu, tak to tak i nejbližších několik týdnů zůstane.

---

© Jiří Zais, 2016

---

Knihy autora: