Autoři sobě v Luxoru

Sdružení Autoři sobě sjednotilo autory napříč žánry i generacemi a prezentovalo se velice příjemným a profesionálně připraveným pořadem v největším pražském knihkupectví.

Autoři sobě v Luxoru – 22. 6. 2019

Knihy sdružení Autoři sobě jsou u všech dobrých knihkupců, např.: ZDE

A většinu si můžete stáhnout též jako e-knihu na serveru vydavame.cz

Předposlední červnové sobotní odpoledne bylo deštivé, ale teplé a dusné, a stejně tak žhavá až žahavá byla atmosféra v tramvajích kolem Václavského náměstí, v nichž byla hlava na hlavě, podobně jako na chodnících kolem jeho centrální křižovatky.

Rychle prokličkovat mezi chodci i kapkami deště a po dvou stech metrech jsme u cíle.

Palác Luxor.

Už sedmnáct let největší knihkupectví nejenom v Praze či v Česku, ale dokonce prý v celé střední Evropě (ať už se tímhle pojmenováním myslí cokoliv).

Hned za vchodem nás přivítá příjemně klimatizované ovzduší.

Nádech, výdech… Uf. Klimatizace je jeden z největších lidských vynálezů hned po sprše.

Normálně bychom se zastavili u stovek novinek a bestsellerů, vystavených hned u vchodu (víte, že ročně vyjde v Česku více jak 15.000 nových titulů, ano, slovy: patnáct tisíc?). Ale dnes jdeme přesně na čas, vlastně jen tak tak… rychle k jezdícím schodům, jež nás vyvezou do literární kavárny v prvním patře.

Na rozdíl od ulic je knihkupectví téměř prázdné. Přijde vůbec někdo v druhý letní den na autorské čtení spisovatelů, kteří až na výjimky za sebou mají vesměs prvotiny a z nichž je jenom jeden z Prahy?

Ale kavárna je téměř plná a herec a moderátor Miroslav Šimůnek již uvádí prvního z osmi autorů sedmi knih (neboť u jedné je vzhledem k zásadnímu spojení textu a obrazu přítomna i autorka fotografií).

Osm statečných je rozdílných nejen věkem — od nejmladší osmadvacetileté autorky prvotiny Zuzany Kalousové, až po již zkušeného spisovatele s bohatou životní empirií Ladislava Chrudinu —, ale i tematikou.

Najdeme mezi nimi dva autory moderní a velmi současné sci-fi, autora fantazijní humoristické knížky i vtipně podaného povídkového románu ze současnosti, přes (ne)klasickou dívčí lovestory, socio-fiction s aktuálně ožehavým politickým tématem, až po reprezentativní vydání díla, v němž originální poeticky emocionální apokryfy, literární miniatury a básně doprovází fotokoláže, zachycující handicapované umělce divadelního souboru Slunovrat z Hradce Králové, jimž jde také výtěžek z prodejů knihy.

Program je velmi dobře sestavený, humor střídá napětí i poezie, vše má správnou délku, pořad je pestrý a posluchač se skutečně ani chvilku nenudí. Když čtení po dvou hodinkách, proložených krátkou přestávkou, končí, rozbíhá se prodej knížek, autogramiáda a volná zábava, a my pokládáme několika autorům pár otázek.

Zleva: Yvona Horáková, Blanka Vávrová, Robin Nasadil, Jakub Pachol, David Adámek, Ladislav Chrudina, Zuzana Kalousová, Jaromír Žid

Milenci v roce 2042, Ladislav Chrudina

Ladislav Chrudina: Milenci v roce 2042

SL: Vaše knížka popisující vztah dívky z muslimské rodiny a běžného Němce v Berlíně z nedaleké budoucnosti, vlastně jakási moderní varianta Romea a Julie, je uváděna jako polit-fiction či socio-fiction, ačkoliv působí jako hodně realistický román. Psal jste ji jako varování před něčím, čemu by bylo dobré zabránit, nebo jako vizi budoucnosti, která je nevyhnutelná?

Ladislav Chrudina: Já jsem ji psal jako hledání odpovědi na otázku, jak můžou žít vedle sebe dvě tak rozdílné kultury, protože mně se zdá, že to, co občas vypadne z pusy například některým německým politikům, je nesmírně naivní. Nicméně to, že islám už je tady a nikdo ho nevyžene, je pravda. A já v té knížce hledám odpovědi, které nám dnes, jak se zdá, nejsou politici schopni poskytnout.

SL: Takže si myslíte, že to dopadne tak, že v rámci oboustranné předopatrnosti mohou být za pár let i taková díla, jako je Shakespearova hra Romeo a Julie, shledávána jako nevhodná pro multikulturně vychovávané středoškoláky?

Ladislav Chrudina: Myslím si, že to je možná varianta, že to takhle dopadne. Že minimálně ve větší části Evropy se budeme muset naučit spolu žít. A že to bude bolet a že větší kulturní ztráty budou na naší straně, protože současná Evropa je bezzásadová, zatímco islám je velice zásadový.

Zvláštní znamení, Blanka Vávrová (text), Yvona Horáková (foto)

Blanka Vávrová (text), Yvona Horáková (foto): Zvláštní znamení

SL: Síla vaší knihy spočívá v mimořádném propojení uměleckého textu, poezie a fotografie. Byly dříve hotové texty, nebo fotokoláže? Nebo vznikalo obé nezávisle na sobě a pak se vybíralo, co se k sobě hodí?

Blanka Vávrová: To byla zajímavá historie. My jsme totiž chtěly, aby v knize nějak figurovali handicapovaní divadelníci ze souboru Slunovrat z Hradce Králové. A já měla vždycky nějakou obecnou představu, třeba jak vyjádřit Znamení něhy: jako pruh světla. A Yvonka si s tím poradila tak, že se rozhodla jít cestou víceméně realistických fotokoláží. Ale jak to vlastně bylo přesně?

Yvona Horáková: Kniha vznikala oběma způsoby. Pokud jde o samotné fotky, nejdříve jsem si vždycky vybrala prostředí a do něj jsem pak koláží umístila vždy jedno z konkrétních dětí, které jsem již vyfotila s tímto konkrétním záměrem. Někdy psala Blanka texty k již hotovým fotomontážím, jindy jsem připravovala fotokoláže k již napsaným textům. Nejkomplikovaněji vznikalo téma Exodus – tam jsme měly čtrnáct fotografií, k nimž jsme teprve hledaly klíč. A pak nám najednou došla ta vnitřní spojnice a vzniklo téma Exodu – jako závěrečné části knihy, posledních čtrnácti Znamení.

Blanka Vávrová: Ale většina témat vznikala najednou, společně. Třeba Sametový zámek času — Yvonka udělala fotku, která mě inspirovala k poezii, a až z tohoto spojení mi vyšel výsledný text Znamení. Na začátku jsme vůbec nevěděly, kolik těch Znamení bude. Nejdříve jich bylo přes sto, pak jsme z nich vybraly sedmdesát sedm.

Yvona Horáková: Fotky dětí vznikaly na vystoupeních souboru, v herně a podobně.

SL: Na mnoha fotografiích vůbec není znát, že jde o koláže.

Yvona Horáková: My jsme právě chtěly, aby to na první pohled nebylo poznat, ačkoliv v textu knihy to samozřejmě uvádíme.

SL: Když potom děti viděly ty fotografie, musely být hodně překvapené.

Blanka Vávrová: Víte, co bylo krásné? Svět těchhle dětí je hrozně čistý. Vždyť právě proto jsme si je vybraly jako symboly těch Znamení. Byť — kdybychom to braly čistě umělecky — nemusely jsme tam dávat přímo konkrétní děti, kniha není o nich a jako Znamení něhy by klidně mohla posloužit třeba i fotografie nějakého ptáčka, ale my jsme cítily, že právě tohle je dobrá cesta. A děti pak byly nejenom hrozně pyšné, že na těch fotografiích figurují, ale identifikovaly se s nimi natolik, že třeba jedna z dívek, Jituška, říkala: „Jé, tam jsem stála, to si pamatuju!“. Bylo to podobné, jako když hrají divadlo — ony ty své role žijí. My jsme je ale nechtěly nějak mystifikovat, takže jsme jim připomněly, že ve skutečnosti to vznikalo zvlášť, a vysvětlily jim jak.

Největší dobrodružství, David Adámek

David Adámek: Největší dobrodružství

SL: Vaši nenápadně se tvářící knížku jsem si přečetl s velikým potěšením, nejenom proto, že téma vyprávět o vývoji ještě nenarozeného dítěte jako by mohlo od prvního okamžiku splynutí dvou buněk myslet, je dost originální, ale hlavně pro její velice vtipné a až fantaskní propojení s motivy evoluce. Byl jste inspirován vlastními zážitky, čekaje nového potomka?

David Adámek: Je to přesně tak. Prvního potomka. A vznikala v době, kdy jsme ho čekali. Ale potom tu knížku čekala dlouhá cesta k vydání, takže potomkovi už je dneska sedm let.

SL: Vypadáte hrozně mladě, v kolika jste ho měl?

David Adámek: V osmadvaceti. Ale nenapsal jsem ji celou ještě před jeho narozením. Spíš jsem potom neměl moc času na to, abych ji dopsal.

SL: Jasně. Takže sotva vám hlavní hrdina vaší knížky vstoupil do skutečného života, tak vám okamžitě zasáhl i do psaní. Je to vůbec kluk jako v knížce?

David Adámek: Je to kluk. Nejmenuje se ale Vítek jako hlavní hrdina knížky, o tohle jméno jsme měli se ženou spor, ona Vítka nechtěla, tak jsem ho dal alespoň do té knížky.

SL: Už jste synovi z knížky něco četl?

David Adámek: Něco málo, my čteme různé knížky před spaním. Celkem teď máme tři děti, protože druhá byla dvojčata.

SL: Páni, ale tak to gratuluji. A taky jasné, že v tomhle směru je tedy knížka skutečně zasvěcená!

David Adámek: Snad ano. Víte, já ale nechtěl psát jenom něco zasvěceného, spíš je to taková směs humoru a poetiky. Ne, že bych to chtěl nějak srovnávat, ale trošku něco jako Malý princ — jenom nenavštěvuje různé planety, ale různé fáze vývoje.

SL: Pravda je, že se vám to povedlo, protože i já, jako cynický padesátník, jsem se nad knihou nejenom několikrát zasmál, ale místy se mi i docela sevřelo hrdlo a závěr knížky je skutečný nervák.

David Adámek: Tak to jsem rád.

Budeme mít doma spisovatele, Jaromír Žid

Jaromír Žid: Budeme mít doma spisovatele

SL: Při čtení vaší knížky jsem si vytvořil představu, že jste maximálně pětadvacetiletý kluk, ale to tedy nejste — je to vaše prvotina?

Jaromír Žid: Je. Samozřejmě, psal jsem v životě něco málo do šuplíku, a pak jsme psali s kolegy nějaké scénáře k filmům, něco se i realizovalo, ale to byly jen takové dokumenty, jak jsme někdy jezdili po horách.

SL: Vaši knížku tvoří povídky, proložené příběhy mladého kluka, který se rozhodne se stát spisovatelem. Je to hodně autobiografické, nebo jste si to celé vymyslel?

Jaromír Žid: Něco málo osobního tam je, jako u každého autora, ale to nebyl nějaký koncept. Tím bylo spíš přání na konkrétních textech zobrazit vývoj spisovatele od prvních literárních pokusů, v tomto případě od limeriků (hravých pětiverší, známých už z antiky, pozn. red.), až po první promyšlenou novelu, takový malý český Svět podle Garpa.

SL: A musím říct, že se vám to opravdu povedlo, navíc s humorem a nadhledem, knížku jsem četl jedním dechem.

Jaromír Žid: Díky moc.

Cestou necestou, lásko, Zuzana Kalousová

Zuzana Kalousová: Cestou necestou, lásko

SL: Vy nejste jenom autorkou prvotiny — současné lovestory — ale také, přestože jste nejmladší, organizátorkou sdružení Autoři sobě.

Zuzana Kalousová: Já bych ani neřekla, že máme nějakého organizátora. My jsme takové velmi volné sdružení, ale já jsem v něm tak trochu aktivnější.

SL: Tohle je vaše první akce?

Zuzana Kalousová: Přesně tak. Mě to vlastně napadlo, protože jsem chtěla poznat další autory, kteří publikují v mladém nakladatelství, které funguje něco přes rok a teď rozjíždí i hodně zajímavý projekt e-knih, kterého jsme se skoro všichni zúčastnili, a také protože mi jejich knížky přišly velice zajímavé a chtěla jsem je poznat osobně.

SL: Chodím na všemožná autorská čtení už asi pětatřicet let skoro každý týden, a vím, že když všechno funguje tak, jak má, a je skvělá atmosféra, je za tím vším většinou skrytá spousta práce, takže vám musím ke dnešní akci pogratulovat.

Zuzana Kalousová: Děkuji za pochvalu, fakt je, že jsme na tom docela dost pracovali.

SL: Plánujete brzo něco podobného?

Zuzana Kalousová: Já bych moc přivítala, kdyby to pokračovalo. V tuhle chvíli jsem ráda, jak to dnes vyšlo. Odjíždím s velkou spokojeností, ale chvilku to teď nechám uležet. Víte, až na pana Chrudinu jsme všechno mimopražští autoři, doslova ze všech koutů země, takže ono je i docela složité dát nás všechny takhle dohromady.

SL: Tak přejeme, ať se vám to brzy zase podaří, bylo to báječné odpoledne.