100 let od vzniku První symfonie Sergeje Prokofjeva

Možná to znáte sami. Existují hudební skladby, které se vám někdy jakýmsi záhadným způsobem propojí se životem, aniž byste vlastně sami přesně věděli proč.

Nemluvím teď o „What a wonderful world“ v provedení Louise Armstronga, co vám hráli na svatbě (myslím na té první), ani o songu, který pořád dokola ohrávají na rozhlasové stanici naladěné v blízké kavárně, dokonce ani o melodiích, které slouží místnímu supermarketu k tomu, abyste byli příznivěji naladěni k nákupu těch jejich předražených šuntů, vůbec o žádném takovém tom hudebním smogu, který nám uvízne v uších a nemůžeme se ho zbavit.

Na mysli nemám ani písničky, které máte propojené s konkrétními lidmi, kteří je měli rádi, a kteří už třeba nejsou mezi námi, natož ty, které jim hráli na pohřbu.

A nejde mi ani o věci od více či méně geniálních kapel, na jejichž popkulturní generační vlně jste se kdysi vezli natolik, že jste si je pouštěli pořád dokola a slyšeli jste je třeba tisíckrát.

Mluvím teď o té zvláštní magii, kdy si vás nějaká skladba prostě najde a – to je zvláštní, teď mě napadá, že je to trošku podobné jako s milostnými vztahy – ačkoliv si o ní hned napoprvé pomyslíte, že je hezká či zajímavá, za pár hodin o ní nevíte a ani vás nenapadne, že pro vás bude někdy nějak důležitá, že s ní budete mít někdy společného něco intimního, natož dokonce, že se k ní budete po mnoho let vracet – abychom si rozuměli, hovořím pořád ještě o hudbě.

Mně se to stalo s první symfonií Sergeje Prokofjeva.

Prokofjev patřil mezi autory, jejichž muzika se mi líbila už od mládí, ale jeho Symfonie č. 1 D dur „Klasická“ mě z nějakého důvodu buď míjela, nebo jsem ji ve smyslu minulého odstavce nějak nezaregistroval.

Až někdy po čtyřicítce jsem hledal doprovodnou muziku k jednomu němému filmu a když jsem na ni „padl“ (možná znova), poslech jsem si ji – snad důkladněji, možná pozorněji… a od toho večera jsem se k ní začal vracet.

Zjistil jsem, že je to skladba, která je mi schopná vždycky zlepšit náladu, dodat mi energii, když se někdy cítím jako životem vyždímaný hadr, je to muzika, která je nesmírně pestrá, barevná, ve vysokých tónech až ostrá, jako jehličky nějakého velikého moderního šicího stroje ve fabrice, rázná, šlapavá, a přece místy romantizující, klasicistně taneční, jakoby z nějakého bálu na konci 19. století, hned ale zas veselá až komická, jindy nepateticky heroická a – po pravdě, místy (alespoň pro mne) – i trochu tajemná. Rozhodně v takovém tom slova smyslu, že je velmi abstraktní, ale pro mne je to přesně ten druh abstrakce, který mám rád a který bych ve výtvarném umění přirovnal třeba ke hravé a vtipné tvorbě Paula Kleea.

Prokofjev, který složil svoji první skladbu (Indický kvapík) už v pěti letech, byl bezpochyby na svou dobu hudební provokatér a novátor a v jeho tvorbě nacházíme jak skladby, jejichž první provedení se setkalo s bouřlivým úspěchem, tak premiéry, které publikum na premiéře třeba kvůli používání disonance a polytonality naprosto odmítlo a při nichž posluchači až ostentativně odcházeli ze sálu.

Symfonie č. 1 D dur je v tomto směru trochu výjimkou, je velmi melodická. Prokofjev ji začal psát již v roce 1916, kdy vznikla její třetí část, Gavotte (podle názvu starého francouzského tance), většinu jí však napsal v létě roku 1917, kdy odpočíval v malé vesnici poblíž Sankt-Petěrburgu (jenž se tehdy nakrátko jmenoval Petrograd). Toulal se mezi poli a přemýšlel o symfonii, v níž by se propojovala melodičnost Mozarta a Haydna s moderními postupy, později řekl: „Zdálo se mi, že kdyby se Haydn dožil našich dnů, zachoval by si svůj způsob psaní a současně by si vzal něco od nového.“

Na letním bytě neměl ani piano, a tak poprvé psal zcela bez nástroje.

„Až dosud jsem psal s klavírem, ale všiml jsem si, že tematický materiál, složený bez klavíru, je obvykle kvalitnější. Když ho pak přesunete na klavír, v první chvíli působí zvláštně, ale po několika přehráních se ukáže, že právě takhle to bylo nutné udělat,“ napsal skladatel později, a pokud jde o to, proč symfonii nazval „Klasická“, dodal: „Tak za prvé, je to tak jednodušší; a za druhé – je to trochu taková drzost, aby se husy rozkejhaly, s tajnou nadějí, že z dlouhodobého hlediska vyhraju, jestliže se během času symfonie skutečně klasickou stane.“.

Premiéra symfonie se konala krátce před dlouholetým odchodem Prokofjeva do USA, 21. dubna 1918 v Petrohradě.

Známá ruská muzikoložka Ljudmila Michejeva o symfonii napsala:

Po smělé, až skandální muzice jeho dvou klavírních koncertů, pobuřujících publikum i kritiku, a neméně odvážné barbarské „Skytské suitě“ (…) symfonie mladého skladatele překvapila každého – byla jasná, útlá, přísná a přesto veselá, prosákla světlem a optimismem.

Složení orchestru Prokofjev zvolil co nejmenší – zdvojené, ale bez trombonů a tuby, jen s tzv. hlavními nástroji (2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 2 trubky, 2 lesní rohy, tympány, smyčce). Zároveň však sama tato hudba vůbec není jednoduchá – je možné, že jde o svého druhu obdobný styl, jako slyšíme ve čtvrté symfonii Mahlera? Jen, samozřejmě, více lehkomyslný a bezstarostný.

Symfonie začíná mocným akordem celého orchestru, po němž se flétny, klarinety a smyčce doslova vznášejí vzhůru – jako by se otevírala opona a začínalo představení, snad i – loutkové. Hlavní téma sonátového Allegra je lehké, svižné, s průzračnou orchestrací. Bočně v sobě nese i komický charakter díky kombinaci širokých a lehkých odskoků melodie houslí (poznámka autora v partituře: s elegancí!), s jakoby neohrabaným doprovodem fagotů a nečekaným vpádem lesních rohů. Následně se struktura skladby zhušťuje, rozpustilé boční téma se na okamžik změní až v hrozivé… ale není to doopravdy – všechno tančí v nezastavitelném víru, jako karnevalový průvod. A dva poslední takty, téměř přesně opakující počátek, opět spouštějí oponu.

Larghetto je psáno v rytmu polonézy, ale jeho charakter připomíná spíše elegantní starý menuet. Melodie je ozdobena trylky – až přímo vidíme kavalíry v napudrovaných parukách, dámy v krinolínách s „muškou“ na tváři, bezstarostně se točící v rytmu hudby. Střední přelom této části je vzrušenější, muzika míří k jasnému vyvrcholení, ale v opakování třídílné formy se opět vrací pohyb trošku toporného „dvorního“ tance.

Třetí část se nazývá Gavotte. To je tanec s rozmáchlými gesty, širokým melodickým pohybem, jasný a veselý. Ve střední části této epizody, na pozadí bzučivého doprovodu, napodobujícího až zvuky dud, zní prostý taneční motiv. (O mnoho let později skladatel použil tuto melodii v baletu „Romeo a Julie“.)

Šumivé, impulzivní Finále, je, stejně jako první část, napsané ve formě sonáty, a navrací se do onoho nekonečného víření. Taneční charakter tématu, průzračná orchestrace, jasnost formy, jako by shrnovaly „klasičnost“ symfonie a stvrzovaly její jméno.

K přesným postřehům paní Michejevy bych už dodal jen to, že sám vnímám v Prokofjevově Symfonii č. 1 D dur nejen souvislosti s Mozartem, Haydnem a Mahlerem, ale i třeba s Dvořákem a – pokud jde o onen humor a vtip – i s Gershwinem (byť ten v roce vzniku téhle věci teprve nastupoval na druhé straně světa, v New Yorku, svou kariéru, a na Prokofjeva samozřejmě žádný vliv mít nemohl), doba byla otevřená mnoha novým věcem a hudba neznala hranic.

A naposledy bych řekl, že tato skladba, která se v mnohém tolik liší od další Prokofjevovy tvorby, je pro mne také jedním z posledních obrazů a odkazů předrevolučního Ruska, a že mě někdy i napadá, zda ona dynamika, energie a čistá radost, která z ní srší, není až jakýmsi pozdravem z paralelního světa, v němž se Rusko dvacátého století obešlo bez těch strašných revolucí, válek a diktatur, které později tolik poznamenaly i jejího autora a jeho další tvorbu.

Symfonie č. 1 D dur byla dokončena na den přesně právě před sto lety. Pokud budete mít během dne patnáct minut času, poslechněte si ji.

© Stanislav Hudský, 2017

Knihy autora: