Dokonalá kniha

Byl jednou jeden autor, který se rozhodl napsat dokonalou knihu.

Jakožto absolvent oboru tvůrčí psaní na Literární akademii toho věděl o literatuře opravdu hodně.

Uměl perfektně gramatiku, jeho stylistika byla bohatá a jedinečná, podle statistik, které si za pomoci příslušného softwaru sestavil, předčil svou slovní zásobou nejen Karla Čapka Prvního, zvaného Matěj Chod, ale dokonce i samotného Karla Čapka Druhého, zvaného Chief of Salamanders.

Dokázal budovat dramatické klenby klenuté jako katedrála v Remeši, dynamiku kapitol, odstavců i vět měl v každém ze všech svých čtyř malíků a příběhy? Ne – příběhy nevymýšlel. Příběhy ho prostě napadaly, a to zcela samy od sebe!

Dříve než započal své mistrovské dílo, udělal několik zásadních věcí. Svůj televizní a radiový přijímač daroval chudým rodinám na Hanspaulce, psa i kočku odvedl do útulku nadačního fondu Tlapka, a pokusil se v něm umístit i svou přítelkyni, kterou ovšem odmítli přijmout, ač zdůrazňoval, že jí není schopen poskytnout ani základní péči a že je přece na první pohled vidět, jak je zanedbávaná.

Nakonec se s přítelkyní prostě před útulkem rozešel.

Tyto radikální kroky mu rvaly srdce, ale musel je učinit, neboť dokonalá tvorba je činnost časově náročná, zcela individuální a osamělá, a dokonalý autor musí svému dílu podřídit vše – a vyloučit ze svého života vše, co by ho mohlo rozptylovat a zabraňovat mu v pevném soustředění všech svých sil do jednoho mistrovského bodu.

Konečně nastal tolik vytoužený okamžik, kdy se autor mohl usadit ke svému notebooku a začít psát.

Nejdříve však musel najít dokonalou koncepci. Je přece samozřejmé, že dokonalá koncepce je prvním krokem k dokonalému dílu, dokonalost díla je přece záležitost koncepční, žádné nekoncepční dílo nemůže být dokonalé! Ano! KON-CEP-CE! Už samo to slovo zní přece jako zvon chrámu literatury, svolávající autory k pravidelnému nedělnímu Čtení Autorského Slova. Amen.

Autor přemýšlel o dokonalé koncepci, když vtom si uvědomil jednu zásadní věc. Vlastně hned několik. Jistěže! Dokonalá kniha musí mít nejen dokonalý obsah, ale zajisté i formu – musí se skládat z dokonale sestavených odstavců a vět.

Proč ovšem nejít ještě níže po sylogickém žebři?

Proč nesestavit dokonalé dílo také z dokonalých slov? Je přece nepochybné, že některá slova musí být mnohem dokonalejší než jiná, srovnejme třeba prostou čistotu slov, jako jsou „země“ či „nebe“, se slovy jako „institucionalizovaný“ či „nejneobhospodařovatelnější“.

A – v tento moment se autor skoro až zajíkl – co když jsou dokonalá slova sestavená z dokonalých písmen? Vždyť je to již od pohledu zřejmé, vezměme jen třeba jasné a krásné velké písmeno A, připomínající nejen ústa, která ho vyslovují, nejen monument Eiffelovy věže – ale i sám věčný symbol Boha všemohoucího, a na druhou misku vah dejme třeba takové malé g, trapně přičaplé k účaří, s ocasem zbaběle stočeným kdesi pod hladinou řádku, odporný pokroucený zmetek, připomínající skřeta – gnóma! – Gluma! – nenávistně grglajícího svá rouhavá spílání k nebesům!

Fuj! řekl si autor. Už nikdy nepoužiji slovo, v němž by se vyskytoval tento odpudivý znak! A nejdříve g na své klávesnici přelepil a později ho s pomocí kapesního nožíku vyloupl z klávesnice a – ne, vyhodit ho bylo málo! – s pomocí kapky benzínu slavnostně upálil tohoto ďábla, co se skrýval v detailu, na plechovém podtácku v hloubi kuchyňského dřezu a zbylý škvarek spláchl do záchodu.

Tak se na ně musí! díval se spokojeně do mísy, v níž seškvařenou bukvu nahrazoval očistný vír průzračné vody, a s pocitem dobře vykonané práce se vrátil k notebooku.

Tak, to bychom měli, řekl si s hlubokým zadostiučiněním a prohlédl si klávesnici, zda na ní nestraší ještě nějaká podobná palitera, na chvíli zaváhal nad písmenem q, ale na rozdíl od bývalého g, které bylo dříve arogantně usazeno v samém středu klávesnice, q spočívalo skromně stranou, takřka v levém horním rohu, což v autorovi vyvolalo pocit empatie a až jistého soucitu. Pro jistotu tedy na q pouze zahrozil jedním prstem a věnoval se dále tvorbě koncepce.

Když tu ho polilo horko.

Znak! uvědomil si při pohledu na klávesnici. Vlastně znaménka! Celá ta diakritika! Jistě, taková čárka, řekněme, není nositelkou významu ad hoc či jaksi sama o sobě, ale co všechno může způsobit svým umístěním mezi slovy! A ostatně: dokonalé dílo nemá být přece dílem prvoplánovým. Není snad znakem dokonalé knihy právě to, co sděluje inteligentnímu (dokonalému) čtenáři jaksi mimoděk?, nevyřčeně?, jaksi: mezi řádky?

V tu chvíli políbila autorovo čelo múza a jeho myslí pronikla záře tvůrčího osvícení.

Své dokonalé dílo, v němž se skloubila perfektní forma s ideálním obsahem, které vyvolávalo napětí a v němž nic nebylo vyřčeno jen v prvním plánu, nedbale či zbytně, nazval zcela prostě:

;

A středník byl také jediným obsahem jeho díla, jediným jeho znakem, slovem, jímž dosáhl autor skutečné mimésis v jednotlivosti i celku, neboť právě středník je znakem, který stojí uprostřed podstatného sdělení, každému středníku musí něco předcházet a něco musí následovat, je to právě středník, který dělí svět na dvě zásadní poloviny, na dobro a zlo, na černé a bílé, a přitom je to opět středník, který je nerozděluje definitivně, ale uvádí je do vzájemné souvislosti, do oné skutečné a definitivní dialektické jednoty protikladů!

Středník!

Dokonalosti! Tvé jméno jest: středník!

Pak nabídl rukopis dokonalé knihy nakladatelům, ale z určitých nepochopitelných důvodů byl ; odmítnut postupně každým jedním ze tří a půl tisíce nakladatelů, co jich v zemi bylo, většina z nich mu ani neodpověděla, v několika případech mu dokonce oznámili, že zapomněl přiložit svůj text! Inu, diletanti a amatéři jsou všichni ti pánové nakladatelé, sedící na penězích a přehazující je z jedné kupky na druhou, zatímco nejsou schopni pochopit dokonalost, ani když jim ji člověk strčí přímo pod nos!

Nakonec byl autor těmito neutěšenými literárními poměry nucen za větší část peněz, které zdědil po rodičích, vydat knihu vlastním nákladem.

Jaký byl však jeho šok, když zjistil, že knihkupci knihu odmítají jako neprodejnou! Od hrabivých nakladatelů se dala jejich reakce koneckonců očekávat, ale knihkupci jsou přeci solí literární země, to oni by měli vzdělávat zdejší čtenářský úhor do skutečné literární kultury – a oni zatím takhle!

Nakonec mu přece jen vzali několik výtisků do malého knihkupectví v centru, ovšem jen do komisního prodeje s tím, že to třeba někdo koupí jako dárek z legrace.

Autor spolkl hořkou slinu a důstojně se rozloučil.

Za zbylé peníze rozeslal podstatnou část zbylých výtisků do redakcí veškerých literárních novin, měsíčníků i občasníků, které znal, a poté trpělivě čekal na ohlasy.

Recenze vyšly celkem tři.

V té první kritik plácal cosi o minimalismu, dadaismu a Marcelu Duchampovi, bylo to nudné, nemělo to hlavu ani patu a ve výsledku nebylo vůbec zřejmé, co si kritik o ; myslí.

Druhá recenze byla stejně krátká a jejím obsahem byl také jenom jeden znak. Ovšem: ?

To autora rozzuřilo.

Co je na jeho knize k nepochopení? ; je dokonalým sdělením, je sublimací toho nejlepšího za minulé tisíce let a nějaký debilní kritik ho odbude pouhým otazníkem? O tempora, o mores! Ty časy! Ty mravy! cedil autor mezi skřípějícími zuby a z hluboké deprese ho nevyvedla ani recenze třetí, která zněla: !

Byť!, řekl si autor. Tahle recenze je sice trošku ukřičená, ale alespoň není tak plná hlubokého nepochopení, jako ta předchozí, dokonce vyznívá vcelku kladně, ano, vykřičník je vcelku dobrá reakce na dokonalou knihu!

Recenzi si vystřihl a dal si ji do rámečku nad pracovní stůl.

Jenomže nic jiného o dokonalé knize už nikdy nikdo nenapsal.

A nikdo si ji také nikdy nekoupil.

Ani za měsíc, ani za dva, ani za půl roku, a za rok mu zavolali z knihkupectví v centru, ať si ty své knihy zase odnese, že to nikdo nechce ani z prdele.

Ani z prdele!

Ano. Skutečně použili tak hrozný vulgarismus.

Ubohé lidstvo! dumal autor. Jednou, až v troskách této ztracené civilizace naleznou nějací mimozemšťané tuto dokonalou knihu, pak snad pochopí její velikost a umístí ji na čelné místo ve Vesmírném pantheonu.

Ale pro tento svět už budeš naprosto ztracena.

A autor pochopil, že právě tak ztracen je i on.

Nebylo možné dále žít, poté co se dotkl skutečného absolutna, poté co stvořil své dokonalé dílo, jímž obsáhl a řekl vše, co mělo být kdy řečeno a obsáhnuto.

I sedl za svůj stůl, naposledy pohlédl na jedinou recenzi, v níž kritik vyjádřil svým vykřičníkem alespoň náznak, aspoň snahu o nějaké pochopení.

Pak napsal svou závěť a vyšel ze svého bytu v šestém patře otevřeným oknem.

Vzhledem k její stručnosti zde autorovu závěť ocituji celou.

Její celé znění bylo:

.

© Stanislav Hudský, 2016

Knihy autora: