Dotek Medusy
Krásné slunečné ráno, konečně začíná jaro, dávám pejskovi náhubek, beru ho nakrátko, nastupuji do autobusu, pejsek si klidně sedá, protože je slušně vychovaný, a vesele kouká okolo, neboť stále ještě věří, že všichni lidi jsou hrozně prima kámoši, a najednou začne nějaká stoletá vysušená bába s berlemi, která vypadá jako Medusa, jíž právě šlápl Perseus na ciferník, remcat: „Ježiši, pes!“, a pak to z ní leze jedno za druhým, samá žluč, jak nemají ve městě psi co dělat, jak jsou po nich všude samá hovna, protože jejich majitelé jsou verbež, která po nich neuklízí, a tak dále a tak dále, a čím dále, tak tím více, hustí to do své kamarádky, která vypadá jako další z Gorgon, jenom nevím, jestli jde o Sthenó, nebo Euryalé, ale vzhledem k jejím sto kilům to bude nejspíš Stehnó, a pěkně nahlas tlačí ty své jedy do celého autobusu, páni, tolik zloby, říkám si v duchu, za ten rok a půl, co pejska dvakrát třikrát týdně hlídám, jsem sice zvyklý na ledacos, ale tohle je tedy opravdu něco, takový výlev, nesnáším hádky v autobusech, ale baba remcá a remcá, a žvaní a žvaní, je nechutná, oplzlá, kazí den sobě i všem ostatním, začíná se ve mně vařit krev, v životě jsem nevyhodil na chodník ani kornout od zmrzliny, po psovi seberu i bobek velký sotva jako nehet, uklidím po něm i v lese, a kolikrát jsem kráčel se sáčkem s exkrementy třeba i půl kilometru, protože třeba v okolí Štrosmajeráku jsou ulice, v nichž radnice neumístí ani jeden jediný vystrašený odpadkový koš, uklidím po něm dokonce i v blízkosti odporných černých skládek na pražských ostrovech, které tam radní nechávají hnít celá léta, ba nesl jsem už hovínko i na účtence a v kapesníku, ale mlčím, dívám se ven, zatímco baba drnčí a drnčí, vydrží to celých šest minut, až na konečnou, a tam se k ní konečně otočím a povídám:
„Z pejsků lezou naštěstí fekálie jenom zadkem, zato z vás ten průjem tryská ústy. Takže tady máte jeden sáček, abyste si sním mohla ucpat tu svoji nevymáchanou hubu!“
Dávám jí sáček, vystupuji, lidi se smějí, někdo mi říká: „Máte krásnýho psa,“ já říkám: „Díky, já ho jenom hlídám,“ a mířím konečně do plání, k řece, k cestičkám ve vysoké suché trávě, k lesům a křovím, kam skoro nikdo nechodí, slunce svítí, pes je na volno, lítá kolem, občas vyhupsne z trávy i metr do výšky, aby se přesvědčil, že jsem na blízku, ten pes je moje velká životní radost, jeho živočišné nadšení z přírody a svobody je nakažlivé, tyhle chvíle se psem jsou momentálně mým největším životním odpočinkem, a taky nejlepší rekonvalescencí, protože mě po dlouhé nemoci teprve on donutil ke zdravému pohybu a pravidelnějšímu stylu života.
Svět je nádherný.
Ale tam, kdesi daleko za námi, se středem toho nádherného světa o berlích plíží od autobusové zastávky Medusa.
Leze pomalu, jako pavouk, kterému nějaký Key Dickův replikant odtrhal nožky a který hledá, jaké další zlaté mušce by mohl pít krev v síti městské hromadné dopravy.
Darovaný sáček odhodila na chodník…
© Stanislav Hudský, 2018
| Knihy autora: | ||
|---|---|---|
 |
 |
 |
Další zlobou se zloba jenom zdvojnásobí. Článek je vtipný a samozřejmě máte pravdu, byly to „baby erc“, jak říkávala moje babička, ale i přes jeho vtip je mi z něj spíš smutno.
A k tomu sbírání hovínek v lese, no, to je opravdu velmi nerozumný způsob, jak být čistotný. Psí hovínko se rozloží během pár dní, a to dokonce i na městském trávníčku, kdežto plastový sáček bude někde ležet ještě staletí. On vůbec ten nápad s hovínky v plastových sáčcích je s prominutí strašná blbost. Měly by se prostě uklízet z peněz, které se vyberou ve formě poplatků ze psů, a odvážet někam, kde si v klidu shnijí , možná by pohnojila pole lépe než chemická hnojiva.
Přeju hodně radosti z pejska a procházek, veselou mysl a pevné zdraví.
Dobrý den, děkuji za přání. Ale dneska přece není problém koupit sáčky, které se rozloží do 90 dnů. V psích parcích v Praze pak jsou k volné dispozici pravidelně, a dokonce zdarma i sáčky papírové. A v tom lese – víte, já už vzhledem ke svému věku chodím v lese většinou po cestách, kde čtvrthodiny po mně může jít rodinka výletníků, a prostě se mi nelíbí představa, že do toho nějaké pětileté dítě ťápne, a budou to muset řešit. A když je to v lese dál od cesty, tak to nikam nepřenáším, ale zahrabu, což koneckonců v přírodě dělá instinktivně i sám pes. Jinak doufám, že jsem popsáním cizí zloby zlobu neznásobil. Obecně vzato to mělo být spíše o lidech, kteří svou zlobu šíří v MHD, a to nahlas, bezohledně a cíleně, se záměrem ostatní lidi zkrátka naštvat. Před rokem jsem třeba zažil jinou paní, která podobným způsobem nadávala v tramvaji na Židy. Ale o tom jsem tehdy nic nenapsal, protože si myslím, že by mi to v jednadvacátém století asi nikdo nevěřil. 😉 Přeji též pevné zdraví a dobrou mysl!
Hezky napsané. Dnes jsem měla špatný den a povídka mě pobavila, i když je smutné, kolik je takových lidí, jako ta stará paní.
Děkuji, naštěstí jich opravdu není většina.