Egzit (apokryf)

Oné památné noci, jen pár dnů po historickém referendu o odchodu Židů z Egypta a poté, co slavnostně opustili hlavní město Mennofer, tábořili Izraelité uprostřed pouště poblíž egyptské pevnosti Pi-chirot, nedaleko Akabského zálivu Rudého moře, na jehož druhé straně čněl Baal-cefon, pevnost zasvěcená tomu polozapomenutému odpornému kočkoropušímu féničanskému rádobybohu Baalovi, který byl dobrý tak akorát k tomu, aby se jím v Egyptě strašily malé děti.

Na to, že se nacházeli na poušti, byla neobvykle horká dusná noc a Mojžíš se ve svém stanu převaloval z boku na bok, zleva doprava, z pozice skrčence do pozice šavásany a zase zpátky, zkoušel spát i na břiše, ale to bylo ještě horší, když na chvilku zachrupl, málem se udusil, a tak nakonec vstal a usedl na jeden ze svých ranců u skládacího stolku, s hlavou v dlaních.

Vtom se zvenku ozvalo zakašlání a vzápětí nato tichý hlas:

„Moše, spíš?“

Árón.

Vlastně Aharon, jak se správně říká hebrejsky, ale to bylo fuk, tady mu stejně všichni říkali jenom: „Aha“.

„Nespím, brácho. Pojď dál.“

Árón poodhrnul plátno na vchodu a vlezl do stanu.

„Fuj,“ řekl hned, „tady to smrdí jako v kočičárně, proč si nevyhrneš stěny a nenecháš jenom tropiko?“

„Protože by mi sem lezl každej debil!“ utrhl se Mojžíš na Áróna a ten hned pochopil.

„Neblbni, Moše,“ pronesl smířlivě. „Hele, co mám!“

Ukázal džbánek, který už svým tvarem naznačoval, co v něm asi bude.

„Pivo,“ konstatoval Mojžíš. „To bude po dvou tejdnech týhle štrapáce kyselý a teplý jako chcanky!“

„Lepší teplý pivo než studená Egypťanka!“ zahihňal se Árón už asi čtyři sta třicet let starému vtipu. „A neboj, každej den, hned jak jsme začali bivakovat, bylo tohle první, co se zahrabalo půl metru do písku!“

To znamenalo, že by pivo už klidně mohlo mít svých ideálních dvacet stupňů (za tři tisíce let Celsia) a Mojžíš najednou chytil slinu.

„Tak sem s ním,“ natáhl se ke druhému ranci a vyštrachal dva hliněné pohárky. „A posaď se, ať mi nevyneseš spaní. Tam ne! V tom ranci jsou kameny Urim a Thummim! Jo, na tamten si klidně sedni, tam jsou jenom nějaký kodeše a kehuny.“

Áron se posadil na ranec s obřadními rouchy, odšpuntoval džbán, nalil do pohárků a z ledvinky na boku (takový buzerantský vynález, populární jenom krátce v šedesátých letech mínus třináctého století v Egyptě) vytáhl míšky se solí a česnekem a jakousi kudličku.

„Co to děláš?“ zeptal se nedůvěřivě Mojžíš.

„To budeš koukat, Moše!“ zahihňal se Árón a rychle jeden stroužek česneku utřel na hraně stolku na kaši. „Hele!“ prohlásil pak. „Dělej to přesně po mně! Teď si takhle hranou kloubu od palce levý ruky, vidíš, tímhle velkým kloubem u hřbetu, nabereš trochu česneku, jo?, prima, přesně tak, jo?, a teď si ten kloub normálně osolíš, no!, osol si ho a nekoukej jak puk na Sahaře!, táák, a teď to oba najednou olízneme a pak si přiťukneme pivem a kopneme to do sebe! Tak: raz, dva, tři!“

Mojžíš Áróna přesně uposlechl a hle!

Na jazyku a vůbec v celé hrudi se rozhostilo chuťově nové, lehce pálivé, ale jaksi uvolňující, ba přímo jehovské blaho.

„U všech Sethů,“ zaklel Mojžíš po egyptsku, „nekecej, Aha, žes tohle vymyslel ty!“

„Ale né,“ hihňal se skromně Árón, „takhle se teď v Mennoferu normálně chlastá.“

Kdyby už Mojžíš všechno nespolkl, byl by to nejraději na bratra vyprskl. Tak alespoň procedil skrze zuby: „A to mi říkáš až teď? A vůbec, levou rukou se vytírá…“

Árónovi to bylo hned jasné.

„Neblbni, Moše, tohle vymysleli Židi a je to zaručeně košer!“

„No, tak jestli je to fakt zaručeně košer…“ odtušil Mojžíš a napil se ještě piva. Pak neodolal a znovu si olízl kloub palce levé ruky.

„Jo!“ zasmál se Árón a krátce na něj zamířil ukazováčkem.

Ale Mojžíš se nebavil.

„Ty seš furt stejnej, Aha,“ řekl pochmurně. „Ty bys dělal fórky i v jámě lvové.“

Árón si také ještě jednou olízl kloub, dopil svůj pohárek a hned oběma dolil.

„Hele, Moše, já jsem ti sem dneska nevlezl jen tak pro srandu šakalům,“ zvážněl najednou.

„To je mi, jahvežel, jasný,“ povzdychl si Mojžíš. „Začínaj remcat, že jo?“

„No jo,“ pokýval hlavou Árón. „Ale tak: kdo by neremcal, že jo? A nejde ani tak o to, že tohle je poslední půlhin piva v táboře, kterej zvládnem na šest logů. Ale že lidi začínaj bejt nervózní. Jako, Moše, chápej, lidi nejsou blbý, celej den šlapeme furt na východ, zatímco bysme měli už pár dnů mířit spíš na sever, teď je před náma moře, že jo, a zadní spojky hlásej, že jsou na obzoru ňáký podezřelý hnutí, a spousta lidí by nevsadila ani falešnej šekel proti tomu, že to jsou Ramessovy vojska, který jen čekaj, až budeme v úzkejch.“

„Tak na sever, jo?“ řekl Mojžíš a zamyšleně zakroužil pohárkem, až pivo trochu zapěnilo.

„No… a kam jako jinam?“ rozhodil rukama Árón. „Kde je Země zaslíbená? Na jihu těžko…“

„Hm, a víš, že nahoře na severu na nás čeká asi milion Filištínců?“

„Milion? To je nějaká nová nadávka nebo nová číslovka?“

„Číslovka.“

„Aha,“ udělal Árón čest své přezdívce.

„Ano. Aha,“ pokýval Mojžíš hlavou.

„A tenhleten… milion… je to velká číslovka, Moše?“

„Je, Aha, hodně velká.“

„Jak moc velká, Moše? Třeba jako desetkrát tisíc?“

„Třeba jako tisíckrát tisíc.“

Árón chvilku v duchu počítal.

„To je hodně velká číslovka, Moše,“ řekl pak.

„Je,“ odtušil Mojžíš.

„Jako… do toho bych nešel, Moše.“

„Já taky ne.“

„Ale teda do toho moře se mi taky dvakrát nechce.“

„Kdo, kruci, říká, že půjdeme do moře?“

„No, jako povídá se, že prej máš nějakej tajnej plán, co ti poradil… no, víš kdo.“

„Nevím, kdo?“

„No, však víš…“ Árón se podíval nahoru.

„Jo ten…“ zaškaredil se Mojžíš. „Si asi všichni myslíte, že Jehova nemá nic jinýho na práci a je pořád on-line na bůhbúku, ne?“

„No ale tak to jsme dost v průšvihu, ne? Vlevo Filištínci, vpravo poušť, před náma moře a za zadkem Egypťani… Stejně mi to rozum nebere, nejdřív nás nechaj jít, a pak za náma pošlou vojsko.“

Mojžíš se zamyslel.

„Možná jsem si přece jenom neměl brát z faraonova paláce tu bednu.“

„Kterou?“

„No, tu, jak se jí říká Archa.“

„Jo aha! Hele a proč se jí říká Archa?“

„Protože je tak bytelná, že by přežila i potopu světa. A vejde se do ní spousta věcí. Proto jsem si ji taky odnes, víš, co krámů se jednomu za celej život v paláci nastřádá? To nesbalíš do uzlíčku.“

„No, počkej, celej život, dyťs tam byl teďka jenom pár let!“

„Ale vyrůstal jsem tam! Dcera starýho faraa mě měla jako vlastního! A vůbec, neměli mě posílat do vyhnanství! To, co jsem si odnes, je jenom malý odškodnění za všechny ty roky ústrků!“

Áróna sice napadlo, že kdyby Mojžíš nezabil faraonova služebníka, nemusel být tolik let ve vyhnanství, a že vlastně bylo od nového faraona docela hezké, že ho nechal se vrátit a vykonávat oficiální a státem placenou funkci kněze, ale raději svou nevyřčenou poznámku spolkl, věděl že v rodině je to dost citlivé téma.

„No jo, ale tak co teď, Moše? Když jsi přišel s tím nápadem, že nás vyvedeš z toho utlačovatelského a zbyrokratizovaného Egypta, tak jsme si všichni mysleli, že máš nějakej konkrétní plán, jak to uděláš. Ne, že vyjdeme ven, kecneme si do pouště a budeme přemejšlet, co teď!“

„Jasně, že jsem měl plán!“ utrhl se Mojžíš na Áróna. „Hlavně jsem měl plán zůstat v Egyptě!“

Árón zůstal na Mojžíše civět s otevřenou pusou.

„Ale… jak, jak… proč pak…“

Mojžíš mávl rukou.

„Ty jsi furt jak děcko, Aha! Politice rozumíš jako malej Icík válce. Celý to s tím odchodem z Egypta měl bejt přece jenom takovej nátlak na faraona, aby nám snížil daně, zvýšil příděly chleba a piva na stavbách pyramid, a hlavně kněžský platy!“

„Tys chtěl zvýšit kněžský platy?“

„No jasně! To byl první bod! Přece nemůžeme od rána do večera dřít jak blbci za takovou almužnu!“

„Ale to bysme měli vyšší platy než egyptští kněží!“

„Ale my jsme přece vyvolenej národ!“

„A jo! Vidíš, na to jsem zapomněl. No jo… to se nedivím, že se to faraonovi nelíbilo.“

Mojžíš se zachmuřil.

„Ve skutečnosti jsem myslel, že se bude nějak dlouho jednat, budou se předkládat různý alternativy, měl jsem přichystanejch takovejch deset triků, jak ho trošku zmáčknout…“

„Jakejch triků?“

„Ale takový se žábama a komárama a obarvenou vodou…“

„Hm,“ řekl Árón, „já myslím, žes neměl začínat tím trikem, jak jsi před ním proměnil tu hůl v hada.“

„A co? To je dobrej trik, ne?“

„Dlouho´s tu nebyl, tenhle trik teď umí v Egyptě každej malej harant, co se učí na kněze. Bylo to dost trapný, jak nechal přivýst ty mrňavý novice, co tam hodili ty hůlky na zem a hned tam lezlo deset dalších hadů.“

„Radši mi to ani nepřipomínej,“ zakryl si Mojžíš oči rukama.

„Zkrátka…“ řekl Árón.

„Zkrátka…“ sundal si Mojžíš ruce z obličeje a rozhodil jimi do stran. Pak trochu sklesl a dopověděl: „Zkrátka jsem to posral.“

Árón mlčel.

„Základní chyba bylo to, že faraon vyhlásil to pitomý referendum,“ řekl Mojžíš. „To jsme nikdy neměli dovolit. Jak necháš o něčem rozhodovat obyčejný lidi, vždycky si zvolej nějakou blbost.“

„No jo, ale to víš, Moše, jak začneš lidem slibovat, že je zavedeš do země zaslíbený…“

„To jsem nikdy neřek!“ bránil se Mojžíš.

„No, počkej, ale dyť to byl hlavní argument pro odchod z Egypta! Že jako odejdeme z Egypta a za pár dnů dojdeme do země zaslíbené, kde to bude všechno lepší, protože po našem!“

„Ale já jsem to nikdy neřek!“ vztekal se Mojžíš. „Já jsem pořád mluvil jenom o odchodu, měl jsem k tomu dokonce přichystanej takovej hezkej název: exodus! Ale jahvevíproč se ujal ten odpornej jazykovej patvar egzit! Dyť to zní jako exitus!“

„No, spíš jako gazrpom, kolchoz nebo chozrasčot.“

„A to je co za slova?“

„Nevím, to mě jen tak napadlo. Ale kašli na lingvistiku, Moše. Takže ty sis nikdy nemyslel, že fakt z Egypta odejdeme?“

„Jasně že ne! Projehovu, dyť jsme se měli v Egyptě jako prasata v žitě!“

„No, tak to zase trochu přeháníš… Když třeba byla neúroda cibule, tak prvně krátili dávky našim lidem.“

Mojžíš jenom prskl.

„Nemluvím o našich lidech. Mluvím o nás. O tobě, o mně… a tak.“

Árón zavrtěl hlavou.

„Hele, Moše, tohle fakt smrdí. Přece nemůžeme zejtra vylízt před lidi a říct jim: drazí spoluobčané. Vyvedli jsme vás z toho odporného Egypta do pouště a teď nevíme, co dál, protože jsme vůbec nepočítali s tím, že to vyjde! Dyť by nás ukamenovali!“

„No ale dyť já jim nic jinýho nesliboval! Jenom, že je vyvedu z Egypta! A to jsem splnil! Tím moje historická úloha končí!“

Áron si začal nervózně trhat vousy.

„Hele, Moše, já vím, že ti už v životě prošlo kde co, ale z tohohle se tak snadno nevyzuješ. Musíme vymyslet nějakej plán…“

„No, tak vymejšlej, ty chytrej!“

„Hele, a nemohl by ses přece jenom zeptat…“ A Árón znovu zdvihl oči nahoru. „Však víš koho…“

„A jak asi?“

„No, já myslel, že se ti jako občas zjevuje… mohli bychom třeba najít zase nějakej suchej keř, a já bych ti ho pomohl zapálit…“

„Co blbneš?“

„No minule se ti přece zjevil v hořícím keři…“

„Co?“

„No, jak se ti zjevil v tom hořícím keři a řekl ti, abys nás vyvedl z Egypta!“

„Jo tohle!“

Árón se na Mojžíše zkoumavě podíval.

„Zjevil se ti přece tenkrát v tom keři, ne?“

„Jo, jasně.“

„Hele, Moše, nekecej mi, zjevil se v tom keři?“

„Ale jo, zjevil!“

„Nebyla to zase jenom nějaká marketingová předvolební legenda?“

„Ne, ne…“

„Ty, Moše, nelži mi, víš, že jako brácha poznám, když…“

„Hele, Áróne,“ přerušil ho Mojžíš s velmi vážným výrazem.

„Ano?“

Mojžíš si hrál zamyšleně s prázdným pohárem.

„Ještě by tu byla taková jedna možnost, jak je to moře…“

„Zázrak! Kdyby Jehova chtěl, mohlo by se rozestoupit a my bychom mohli přejít na druhou stranu suchou nohou! A pak by se mohlo zase zavřít a my bychom mohli obejít Filištínce z východní strany!“

„No… no… jako… hele, zní to dobře, ale jako… nezní to moc pravděpodobně…“

„A co teda navrhuješ?“

„No, podívej, šest set tisíc lidí přes Filištínce neprojde, ale dva šikovný chlapi se dvěma velbloudama, pár rancema a s jednou bednou by v noci podél pobřeží proklouznout mohli.“

Árón se díval na Mojžíše s otevřenou pusou.

„S jakou bednou?“ zeptal se pak nepřípadně.

Mojžíš se rozčílil.

„S jakou, s jakou! Přece s Archou, ne?“

Árónovi chvíli trvalo, než mu to došlo.

„Ty chceš vzít roha?“

Mojžíš se zklidnil a začal Árónovi pomalu vysvětlovat.

„Hele Áróne. Slíbili jsme vyvést Židy z Egypta, a to jsme splnili. Nikomu jsme neslibovali, že ho dovedeme do země zaslíbené. Vlastně jsme ani nikomu neslibovali, že mu bude líp. To už si k tomu jako přidali sami ze špatně pochopenýho kontextu. Z morálního hlediska jsme ale my dva naprosto čistý. Slib je splněn. Tečka. A teď ať se staraj jiný! Nejsme nakonec jediný kněží, co tu jsou! Ať si taky chvilku lámou hlavu oni! Přece nemůžou čekat, že za ně vždycky všechno odedře Mojžíš a Árón! Stojí psáno: V potu tváře chléb svůj dobývati budeš! Tak ať kutaj!“

„Zatímco my vezmeme kramle…“

„Já bych řekl: odebereme se na zasloužený odpočinek.“

„Odebereme se kam?“

„No, hele, Aha, je to sice trochu tvrdý to tak říct, ale podívej, jako… Židi nejsou jedinej národ na světě, žejo.“

„No, to né, ale…“

Mojžíš se důvěrně naklonil k Árónovi a chvíli dramaticky mlčel. Pak řekl skoro šeptem:

„A Jehova není jedinej bůh.“

Árón se díval na bratra jako opařený.

„Co to říkáš, Moše! Vždyť jsme lidem vždycky vykládali…“

Mojžíš netrpělivě zatřepal prsty.

„Co jsme říkali, to jsme říkali. Jenom blbec nemění názory. Hele, teď prostě přichází do módy monoteismus, za chvíli bude kdekdo tvrdit, že existuje jenom jeden pravej bůh a shodou okolností je to zrovna ten jeho!“

„Jenomže…“ snažil se namítat Árón.

„Jenomže my jsme kněží!“ prohlásil rázně Mojžíš. „Vzdělaní a moudří lidé. Intelektuální elita! My se musíme dívat dopředu! Náš úkol v tomto národě je splněn! Úspěšně splněn! Dokonáno jest! Ale tam, za mořem…!“ ukázal Mojžíš dramatickým gestem k východu ze stanu. „Tam je celý jeden veliký národ, národ ubohých Féničanů, kteří ještě setrvávají v bahně polyteismu a nevědí, jak hluboká je moudrost monoteismu, kdy se člověk oprostí od všech falešných nepravých bůžků a s písní na rtech uctívá toho jediného, vševědoucího, všemohoucího a věčného…“

Mojžíš teď stál a kázal — jako ve svých nejlepších časech, napadlo Áróna, hergot, ten brácha je fakt dobrej řečník, ten ty kecy prostě fakt prodat umí!

„…Jehovy!“ nevydržel a dokončil za bratra. „Ty chceš Féničany přivést k Jehovovi? Ale… to zní úžasně, Moše, to by byla ale vážně mimořádně…“

„Moment! Moment!“ mírnil Mojžíš Árónovo nadšení. „Jako… abys mě zase špatně nepochopil… Totiž jako… ono jen tak někam přijít a zavádět tam hned nějaký nový pořádky a bohy… to není moc rozumné… doba je složitá… mezinárodní situace napjatá… na imigranty se dnes všude dívaj skrz prsty a na jejich náboženství tím spíš. Já bych to viděl spíš jako že bychom se zezačátku soustředili na monoteismus jako takový, vybrali si prostě nějakého místně populárního a důležitého boha, který má už hodně věřících, a taky nějaké své svatyně a oltáře, kam mohou věřící přinášet obětiny, koneckonců i věrozvěstové monoteismu musej zezačátku něco jíst, že jo.“

„No, to jo, ale…“

„Já bych to zkrátka viděl na toho féničanskýho Baala, je takovej…“

„No teda, Moše!“ vyskočil Árón rozhořčeně jako čertík z krabičky. „To nemyslíš vážně! Ty se chceš stát knězem příšery, která vypadá jako kočka křížená s ropuchou a pavoukem?!! Když si jenom představím těch jeho osm noh! A místo ocasu má prej…“ a Árón se až zalykal odporem a překvapením.

„Počkej, Áróne, počkej,“ přerušil ho Mojžíš a pomalu si pohladil vousy. „Hlavně nepodléhej nějakým pověrám a předsudkům. Víš, jak se mi zjevil Jehova?“

„No, vím, přece jako ten hořící keř, co plaval po řece a z něj…“

„Hele, on ten keř na tý vodě zas tak moc nehořel, spíš tak jako čmoudil, takže ono skrz něj bylo Jehovu docela vidět…“

Árón hleděl na Mojžíše s napětím, ale ten se dlouze odmlčel. Nakonec to Aha nevydržel a vyhrkl:

„A jak teda vypadal?“

Mojžíš si ztěžka povzdechl.

„Jak bych ti to, bratříčku, popsal, abych tě nějak nevyděsil… no, zkrátka… asi takhle… osm noh je vlastně docela málo…“

Árón si zdrceně sedl. Když se trochu vzpamatoval, řekl přeskakujícím hlasem:

„Ale i když bychom vyrazili teď hned, za chvíli bude svítat, ostatní vyrazej za náma, a když se povlečeme s rancema a navíc s tou těžkou bednou… Do večera je máme za patama.“

Mojžíš se zamyslel.

„No, mohli bychom tady nechat nějakej vzkaz, jako že jsme třeba šli na konzultace… víš s kým…“

Árón zavrtěl hlavou.

„Se všema svejma věcma? Na to ti, Moše, nikdo neskočí,“ zadumal se Árón. „Hele,“ řekl po chvíli. „Ale kdybychom tu nechali něco cennýho – a ještě třeba něco, co by mělo jako nějakou tuhletu… spirituální hodnotu… že bychom jim třeba jako řekli, že maj vykonat nějakej obřad…“

„Slavnost!“ napadlo Mojžíše.

„Co?“

„Slavnost na oslavu Egzitu! Velké slavnosti na vyvedení národa z egyptského jha!“

„No, to zní dobře…“

„Máš ve stanu tavící tyglík?“

„Mám, ale proč?“

„Vezmeme z Archy trochu toho zlata, co tam mám, a ty z něj uděláš nějakej kultovní předmět, něco, kolem čeho by se dalo zpívat a tančit! Nejlíp nějaký zvířátko, zvířátka maj lidi rádi, víš, jak to je, vraž do reklamy zvířátko a hnedka to má tisícovku lajků.“

„V tý bedně je zlato? Aha, tak proto je tak těžká… Kdes vzal tolik… aha. Tak proto za náma jedou ty egyptský cajti…“

„Hele, prosím tě, to teď neřeš, běž pro ten tyglík a koukej něco rychle uplácat. A zas to nepřeháněj, myslím, že něco asi takhle velkýho by mohlo stačit,“ naznačil Mojžíš rukama. „Nebo radši takhle,“ přiblížil dlaně k sobě. „Jo, to je tak akorát.“

„No jo, ale jaký zvíře by to mělo bejt?“ ptal se Árón. „Na východě prý uctívají krávy, ale z takovýho kousku uplácám leda tak nějaký tele…“

„No!“ řekl nadšeně Mojžíš. „To je vono! Zlatý telátko! To je blbý, to se bude líbit! To ještě jednou vejde do dějin! Tak už šup pro ten tyglík a plácej! Já jdu zatím nakládat!“

„Hele, Moše…“ zarazil ho ale ještě Árón. „Ale co těm Féničanům o sobě řeknem, jako kdo jsme, odkud jdeme a tak…?“

„Něco už jim nakukáme,“ odtušil klidně Mojžíš. „Schopnej politik musí umět improvizovat!“

A Mojžíš se s rozjasněnou tváří podíval kamsi do budoucna.

„Cejtím v kostech, že když se do toho pořádně pustím, čeká nás za mořem velká kariéra — a tu fénickou kočkoropuchu ještě slavná budoucnost!“

…

A jak pravil, tak se také stalo.

Následující den protančili Židé kolem zlatého telete, a když jim ho večer egyptští policisté zabavili jakožto lup a když též pochopili, že oba veleknězi jsou už dávno v trapu, a navíc jim docházelo jídlo, vrátili se po určitých složitých jednáních zpátky do Egypta. Měli o něco vyšší daně a o něco menší příděly piva a chleba při stavbě pyramid, ale pořád to bylo lepší než někde na poušti. Postupně se s Egypťany asimilovali nebo co asi.

Mojžíš s Áronem se zdárně proplížili skrze záludné filištínské hlídky k Féničanům, a — Mojžíš se nepletl — oba udělali velkou kariéru a jméno jediného pravého Boha — Baala se rozšířilo po tváři celého okrlšku zemského.

***

Tak praví Písmo Svaté národa Fénického.

Slyšeli jste slovo Baalovo.

Aha.

***

Pozn. autora: Všichni bohové v této povídce jsou vymyšlení. Jakákoliv podobnost se skutečně existujícími bohy je čistě náhodná.

Pozn. redakce: Kdokoliv bude hledat v této povídce skryté narážky, bude ukřižován na facebooku.

© Stanislav Hudský, 2017

Knihy autora:

---

---