Hulíme všichni, a kdo tvrdí, že nehulí, je zhulený ještě teď!

Aby bylo jasno:

ZA PRVÉ: Nemůžu hulit trávu, protože u mě většinou spolehlivě odstartuje migrénu – a kdo někdy zažil skutečnou migrénu, ví, že si jen při vzpomínce na ni rád zpravidla odpustí jakýkoliv podobný startovač. (Mám sice od jisté doby, kdy jsem se ocitl na šestnáct hodin s migrénou mimo výdobytky moderní medicíny a málem jsem umřel bolestí, vždycky v dosažitelné vzdálenosti k dispozici algifen, ale nemám ho rád, protože je to také pěkný oblbovák, ačkoliv je po jeho užití někdy docela zajímavý sex).

ZA DRUHÉ: Netoužím hulit trávu, protože mám po ní sice dobrou náladu a praštěné nápady, stejně jako většina ostatních lidí, ale všechno mi přebíjí vjem „světa za sklem“, který rád nemám. Jsem zkrátka nastavený tak, že vnímám svět kolem sebe velmi intenzivně, racionálně i emocionálně, a právě z toho mám dobrý pocit. Zážitek „vygumovanosti“ mě o toto pro mě zcela základní potěšení připravuje. (Jsem si samozřejmě vědom, že na každého může tráva působit jinak a své pocity nijak negeneralizuji, jen konstatuji.)

A ZA TŘETÍ: Říkám to proto, aby bylo každému opravdu JASNÉ, že mně osobně by mohla být marihuana úplně ukradená. Kdyby neexistovala, bylo by mi to fuk.

A PŘESTO: cítím, že je pro mě naprosto nutné napsat následující řádky:

Hulil jsem trávu (někdy s hašišem) za celý svůj pestrý více jak čtyřicetiletý život jen asi tak desetkrát a pokaždé to bylo ze společenských důvodů.

Pokud však někomu přijde divné spojovat sousloví „společenské důvody“ s kouřením trávy, pak je mu pravděpodobně buď hodně přes padesát let, nebo je naprosto mimo (společnost).

V mé generaci čtyřicátníků totiž kouří trávu úplně všichni, o generacích mladších ani nemluvě. Často je mi trapně, když ji (z výše uvedených důvodů) odmítám, a odmítám ji několikrát do roka. (Někdy se mi stává, že z čisté slušnosti jen tak „potáhnu“.)

V důsledku své profese mám mezi přáteli a známými, se kterými si rád často povídám, jak dělníky, kteří skutečně „pracují rukama“ (ať už rubají uhlí, lijí beton do dálnic či montují garážová vrata), tak lidi z profesí povýtce intelektuálních, jako jsou novináři, televizní redaktoři, soudci, advokáti, politici atp. O spisovatelích, básnících, muzikantech, hercích a vůbec umělcích všeho druhu pochopitelně ani nemluvě, to je u mé profese jasné.

Ale trávu kouří všichni. Třeba příležitostně, třeba párkrát do roka, ale všichni. Pochopitelně: stejně jako kriminalisti a policisté (jak vím od všech tří kriminalistů, co znám, policistu, kupodivu, zatím neznám žádného – snad po tomto článku).

Tráva je dle mého názoru dokonce jednou z nejčastěji přepravovaných věcí v České republice, lidé ji vozí jak po kapsách luxusních sak, tak zcela otrhaných mantlů, v teplácích značky se třemi pruhy, stejně jako v zadní kapse trenýrek ze second handu, posílají si ji poštou, či – ti bohatší – kurýrními službami (není výjimkou, že se veze balení „pro celou kancelář“), většinou ve zcela průhledných samouzavíracích sáčcích, které se nikdo nebojí vyndat kdekoliv na veřejnosti, aby si ubalil jointa, a otázka „prosím vás, nemáte papírky?“ je dnes zcela běžná i ve slušné restauraci, kde by si vás jinak nikdo nedovolil poprosit ani „o oheň“.

Pěstují ji pak všude možně, ať již si s tím dávají práci v domácích pěstírnách s různými lampičkami a rosítky, či to prostě vysejí na kompost za barákem (a řeší pak poznámky šedesátiletých sousedek: „Já teda, pane Pavka, nechci nějak prudit, ale ta vaše dvoumetrová tráva už vážně upoutává pozornost!“)

Pravda, hulit se chodí „ven“, ve většině podniků jsou opatrní, ačkoliv já vlastně ani nevím proč. Začátkem tisíciletí jsem provozoval na Žižkově hudební a divadelní klub, a když za mnou přišel vedoucí klubu (můj podřízený) s tím, jestli by se u vchodu neměla vyvěsit tabulka ve smyslu, jako aby chodili lidi hulit ven, tak jsem mu řekl, že jsem ve třiceti letech nezačal podnikat proto, abych lidi buzeroval. Takže se tam vesele hulilo a (jak jsem dodnes přesvědčen) hlavně díky tomu nebyla v klubu nikdy žádná rvačka a nikdy tam nebyli policajti, až na jednu výjimku, kdy se k nám po zavíračce protější „sportovky“ přišli dožrat dva pivní skauti (stejně si dali jen pár facek, bůhví kdo ta benga zavolal, možná že já, aby se tam mohlo zase v klidu hulit).

Situace, kdy se „zástupci státu“ (ať již jsou jimi skuteční státní zástupci či politici, soudci, policisté atd.) tváří, že užívání marihuany nebo její pěstování je trestným činem, je strašlivě trapná, je to, jako kdyby byla zakázána soulož, stejně budeme všichni souložit o sto šest, a abych parafrázoval Freuda: „Hulíme všichni, a kdo tvrdí, že nehulí, je zhulený ještě teď!“

Historická zkušenost s prohibicionismem (a já bych podotkl: i s mnoha dalšími „-ismy“), minimálně v USA dvacátých let nebo Rusku dvacátých a konce osmdesátých let (a to je, přátelé, nějaká zkušenost, experiment na stovkách milionů lidí!) nám sděluje zcela jasně:

Budeme-li v jakékoliv společnosti pronásledovat chování či jednání, které je drtivě většinové, jediným výsledkem bude to, že ve společnosti okamžitě (doslova během několika dnů!) vznikne černý trh se službami, které tomuto chování či jednání slouží.

V tomto černém trhu pak nesmírně rychle vyrostou náramně bohaté mafie (jistě – na černém trhu neplatíte daně), které (protože na to mají) začnou velmi zčerstva (korupce) prorůstat do státní správy.

Je o mně známo, že jsem stoupencem poněkud extrémního řešení problémů s drogami (ve smyslu psychoaktivních, psychotropních, omamných či návykových látek), a to totiž toho, že by se měly prodávat se státem stanovenou marží ve specializovaných licencovaných zdravotnických střediscích, kde by každý zákazník byl povinen před každým zakoupením absolvovat povinný edukativní pohovor.

Nečiním si však iluze, že by podobná právní úprava mohla být během mého života realizována, byť případný návrh zákona mohu dodat politickým stranám v paragrafovaném znění.; -) A uvádím tuto skutečnost především proto, abych byl prost všech obvinění z pokrytectví. Neboť tento můj návrh „extrémního“ řešení nijak neovlivňuje následující fakta, která jsou zřejmá:

1. Kriminalizace užívání či pěstování marihuany je pokrytectvím všech, kdo ji prosazují. Kriminalizuje totiž jednání, kterého se zúčastňují prakticky všichni.
2. Kriminalizace užívání či pěstování marihuany zcela diskredituje v očích občanů právní systém, jeho nástroje a především moc soudní a výkonnou.
3. Kriminalizace užívání či pěstování marihuany je obrovskou lží, kterou si žádný slušný člověk v demokratické společnosti nemůže vzít na svědomí, neboť proskribuje zcela nevinné chování, které sice může jednotlivého člověka zdravotně poškodit, ale nikoliv více, než třeba pití alkoholu či kouření tabáku.
4. Kriminalizace užívání či pěstování marihuany je zcela totalitním reliktem, proti kterému se musí postavit každý slušný člověk, který je schopen minimální reflexe sebe sama i společnosti ve které žije.
5. Zásahy ozbrojených těžkooděnců, vyrážejících beranidly dveře pěstitelů marihuany (o lidech, prodávajících semínka či květináče ani nemluvě!) a odvádějících polonahé nebožáky s klepety na rukou do antonů jsou zcela odpornými skutky (osobně jsem z nich vždycky zděšen a mám sklony k hlasitým vulgarismům) a každý jednotlivý policista, který se jich účastní, by si měl položit zcela zásadní otázku: „Nesloužím náhodou zákonům, které jsou stejně pitomé, jako ty, v jejichž důsledku končili ve dvacátých letech na policejních vyšetřovnách lidé, kteří byli sbaleni v ilegální nálevně za to, že si nechali nalít do kafe rum? Jsem ještě normální člověk, nebo hovado, které bude napříště chlapům uřezávat varlata za to, že souloží, protože naši posraní zákonodárci včera rozhodli, že souložit je nezákonné? Neměl bych tenhle čas trávit spíš chytáním vrahů, zlodějů a politiků, kteří mají příjmy z toho, že každá druhá likérka v Čechách jede třetí směnu pro černý trh, aby ušetřila DPH?“ Upozorňuji, že Adolf Eichmann také „jen plnil platné zákony“!

Kašlete na úctu k platným zákonům. Jsou jen dobré zákony a špatné zákony. A dobré zákony jsou jen takové, které občany chrání nebo jim pomáhají. Všechny ostatní zákony jsou na dvě věci.

Závěrem:

Pokud čekáte, že vám tu na konec hodím link na nějakou petici či facebookovou stránku, k účasti na nichž jsem vás chtěl dovést, pak vás zklamu.

Jistě jich najdete na netu víc než dost. Nějakou si najděte a vesele podepisujte. Není to špatné. Je to dobré. Je to malá kapka do obrovského poháru.

Ale jeden takový podpis vám svědomí nevyčistí.

Nejsme v sedmdesátých letech minulého století.

Podpis dnes nic nestojí.

To už se dneska nepočítá.

Zkuste začít mluvit, psát, zkuste zdvihnout zadek ze židle a někomu konkrétnímu či alespoň někam fyzicky jít říct: „Přestaňte lhát! Jedeme v tom všichni!“

Jdu příkladem.; -)

Sapienti sat.

© Stanislav Hudský, 2013

Knihy autora: