Karel Gott a já

Novoroční snová féerie ve čtyřech obrazích.

Když jsem v šestadvaceti procházel obývákem ke schodišti do svého pokoje, všiml jsem si, že za stolem sedí Karel Gott a řeší něco s o pár let mladším bráchou.

Já teda Gotta osobně nikdy neznal, ale brácha byl vždycky blázen do motorů, a protože Gott bydlel jenom pár vil pod náma, tak mu občas něco opravil na autě nebo na motorce.

O bráchovy kámoše a kámošky se zásadně nezajímám, většinou to jsou takoví neintelektuální cucáci, zatímco já byl vždycky hroznej intoš, a Gottův fanda jsem taky nikdy nebyl, i když uznávám, že do začátku sedmdesátek mu to fakt zpívalo a taky měl tenkrát dobrý textaře, tak jsem jen zabručel něco na pozdrav a šel k sobě.

Když jsem šel zase ven, tak seděl Gott na gauči a povídal si s jednašedesátiletou maminkou, co si čapla vedle něj.

Maminka si občas takhle naše návštěvy přivlastňuje, a nás to všech pět děcek dost míchá, protože si s nima kolikrát neřekneme ani to, kvůli čemu vlastně přišly, a hlavně je to vždycky nadlouho, protože maminka musí každé naší návštěvě odvyprávět naši rodinnou historii od konce středověku (dál ji nezná, a já se modlím, aby se neobjevili nějací dosud neznámí předci), takže mě ani nepřekvapilo, když jsem se asi po dvou hodinách vracel z města, a Gott tam ještě pořád seděl s maminkou nad albem rodinných fotek.

Ale vypadal, že ho ty maminčiny historie docela baví.

To ona zase teda maminka vypráví docela zábavně, ne že by ne, takže naše návštěvy občas podlehnou kouzlu maminčiných příběhů o tom, jak teolog Jean Bodin prchal před hugenoty a potom před katolíky, a jak geograf Gerhard Müller objevoval Sibiř a jak etnolog Pavel Rovinski adoptoval v severní Americe černohorského chlapce, kterému tam zemřeli oba rodiče, a jak Stalin zavraždil pratetu a prastrýce a jejich dceru nechal vyrůstat se změněným jménem i datem narození v dětském domově, takže své příbuzné našla až po sedmdesáti letech, no jsou to zkrátka takové ty běžné rodinné historky, kterých má v rukávu každá druhá evropská rodina asi milion, a nám, děckám, už z nich hučí v uších.

Dělal jsem si v kuchyni kafe, a teprve když jsem šel zase kolem nich a viděl jsem, že se už Gott zdvíhá k odchodu, napadlo mě, že by možná maminka chtěla fotku s Gottem, tak jsem ho poprosil, jestli by minutku nepočkal, že je vyblejsknu.

Ale jako napotvoru můj smartphone zrovna chytrostí nijak nesršel, ba právě naopak, furt se mi otevíraly nějaké aplikace pro úpravu obrázků, ale ani v jedné nešlo udělat fotku, pak zase nereagoval dotykový displej, ať jsem po něm šmejdil prstíkem, jak jsem chtěl, trvalo to už asi půl hodiny, Gott už byl zjevně nervózní, já jsem celej zrudnul a bylo mi horko, navíc se mobil začal přehřívat tak, že jsem ho sotva udržel v rukách, a aby toho nebylo dost, tak se nějak rozkecalo, že je u nás Gott (za to mohla určitě ségra, i když jsem ji celej den neviděl), a skrze skleněné dveře vedoucí na terasu před domem bylo vidět, že se tam začaly srocovat davy lidí z blízkého sídliště a novináři.

Náš staford Remington okamžitě vylezl zpod stolu a začal na ně přes dveře štěkat a byl čím déle tím ostřejší a všude byl děsnej zmatek, no prostě trapas.

Tak jsem nechal focení focením a nabídl Gottovi, že ho doprovodím k autu, a otevřel jsem dveře, a Remington vyrazil ven a hned se chtěl s celým sídlištěm mazlit a po všech hrozně skákal a lidi nebyli moc nadšení, protože váží skoro třicet kilo a má docela drápy, kameramani zdvíhali kamery nad hlavu, aby jim je Remi nevyrazil z ruky, a nadávali stejně jako reportérky s mikrofony, kterým staford spustil oka na punčochách.

Trpělivě jsem Gottovi prorážel cestu davem, omlouval se, že jsem ho s tím blbým nápadem na společné foto s maminkou tak zdržel, a aby se nenudil, snažil jsem se nějak udržovat konverzaci.

Řekl jsem mu, že podle všeho, co jsem o něm četl v posledních měsících, byl asi mnohem slušnější člověk, než jsem si myslel, ale nevypadal, že by ho tahle poklona nějak nadchla.

Tak jsem mu alespoň u auta na konci davu slíbil, že o něm něco napíšu na Spisovatelské listy, i když mě už v té chvíli napadlo, že vlastně nemám co, a chtěl jsem to překlopit jenom na fb status, jenomže vzápětí jsem se probudil — a protože sliby se mají plnit (a hlavně proto, že na fb mi to vyšlo moc dlouhé a já nesnáším statusy, které vám otevřou nové okno), tak jsem teda napsal tohle, taky proto, že je možné, že kdybych ten slib nesplnil, tak by se mi Gott mohl v nějakém příštím snu vrátit, a já bych Ti asi těžko odpovídal, kdyby ses mě ptala: „Kdo vchází do Tvých snů, má lásko“, i když to vlastně nazpíval Neckář, tak jsem si to po letech pustil, no, je to takové čisťounké a romantické a naivní a dlouhé, jako celé ty šedesátky, ale jinak přeju Gottovi, ať už je kdekoliv, hlavně klid a mír… stejně jako nám všem, co jsme ještě tady, protože ve zprávách už to zase několik dnů řinčí zbraněmi a magoři všech zemí světa se předhánějí v siláckých řečech o tom, koho je správné a koho nesprávné odprásknout, kdo s koho a kdo má větší tlačítko a víc zabijáckých dronů, které nám měly původně dopravovat zásilky, ale zatímco Česká pošta mi už zase neoznámila, že si pro zásilku, kterou mi nedoručila, můžu přijít na poštu, tak drony si připsaly na konto další mrtvé, takže zlatý šedesátkový slaďáky, ať už je zpíval Neckář nebo Gott…

***

Dodatek pro vášnivé psychoanalytiky a vykladače snů:

Chůze po schodech neznamená sex, a to dokonce ani pokud po nich jdete s Karlem Gottem. Freud se pletl ve spoustě věcí, o Jungovi ani nemluvě. Ve snu se nevyskytovaly žádné krabičky ani malé holčičky, které by vytrhovaly očička plyšovým medvídkům. Sen se mi zdál po velmi vyčerpávající třídenní práci, která mi zabírala osmnáct hodin denně a při níž jsem se posiloval kávou s rumem. Smartphony v mých šestadvaceti letech neexistovaly. Mladšího bráchu jsem nikdy neměl, jenom tři starší sourozence. Ségru, která si již užívá důchodu někde v zahraničí, jsem neviděl už čtrnáct let, nejstarší brácha přijede zítra na večeři. Staford jménem Remington není můj, jenom jsem ho v jeho štěněcích letech často hlídal, dělal nám maskota v nakladatelství a dnes za mnou přijíždí s páníčkem tak jednou měsíčně na návštěvu, stýská se mi po něm a v tomto roce si pořídím vlastního staforda. Mamince je osmdesát sedm let a pořád mi „krade“ návštěvy, pokud se setkáme u ní, u mě, nebo kdekoliv je přítomna. Karla Gotta jsem nikdy nepotkal, nikdy jsem nebydlel poblíž něj, a vlastně mě ani nikdy nijak nezajímal, ale kamarád Igor, dirigent, kterého si děsně vážím, o něm na loňské Pánské jízdě mluvil dost nelichotivě, a já mu na to řekl, že podle všeho, co jsem o Gottovi četl v posledních měsících, byl asi mnohem slušnější člověk, než jsem si myslel.

P. S.: Pokud jste to dočetli až sem a jste náhodou moje láska, tak berte na vědomí, že moje odpověď pro příští rok je:

„Po devíti letech? Blázníš? — Samozřejmě, že: ANO!“

😀

© Stanislav Hudský, 2020

Knihy autora:

---

---